V Ostravě stojí chemička, za komuny Moravské chemické závody - MCHZ. Dnes je chemička rozdrobená do několika firem, největší je BorsodChem MCHZ. Dalším velký subjektem v areálu chemičky je firma Dukol, člen skupiny Kronochem, která je majetkem firmy Kronospan, která se zabývá zejména výrobou polotovarů pro nábytkářský průmysl. Pro lepení dřevotřísek se používají formaldehydové pryskyřice, které se vyrábějí překvapivě z formaldehydu a to na Dukole v Ostravě. Formaldehyd je strašné kurevstvo. Jak už to tak bývá, Česká firma (Dukol) vlastněná cizími penězi (Kronospan) na tom není co se týká údržby moc dobře. Majitel jednoduše očekává zisk a že padá továrna pracovníkům na hlavu je zkrátka jedno. Proto je i provoz výroby formaldehydových pryskyřic velmi zanedbán. Potrubí jsou děravá a formal smrdí jako peklo. Bohužel máme ve fabrice jednotku. A na těchto exkluzivních fotkách Vám ukážu, jak při servisování našeho zařízení vždy vypadáme. Kamarád Roman. Já, já a šéf a kamarád Roman a šéf.

Fotografie jsou pořízeny už po servisu zařízení, při zapisování parametrů do PLC. To už je pohoda. Jinak servis probíhá kampaňovitě. Kampaně trvají 60-120s. Dva šikovní servicemani naběhnou z ráčnami k zařízení a během minuty až dvou se snaží vymontovat co nejvíce šroubů, dokud jim práci příval slz neznemožní. Následuje úprk do "čisté" zóny, kde formal smrdí jenom jako zkurvysyn, ale dá se to přežít. Po krátké pauze následuje další jedno až dvouminutová kampaň. Stejným způsobem se také zařízení montuje.

Není divu, že si moji spoluprcovníci servis na Dukole velice oblíbili. Má osobní zkušenost s výrobou lepidel na dřevotřísku vyústila v to, že k nám přes práh do bytu žádné lepené kurevstvo nikdy nepřejde.

A jedna veselá příhoda na závěr. Naši elektrikáři nevěděli o existenci firmy Dukol. Když se dělala dokumentace pro zařízení, neměla akce žádné oficiální jméno. Hlavní projektant elektro na jednání slyšel vždy jen "Jednotka na likvidaci emisí VOC" a "Dukol". Výrobní dokumentace proto nesla hrdé jméno - "Jednotka na likvidaci dukolů".

Vrátnice Žydofske firmy na klepky

Jedeme na jednání do bývalé Galeny, dnes firmy TEVA. Jak by náš Karel řekl: „Ty Ondra, to je ta žydofska firma na klepky!“ A měl by pravdu, protože TEVA je farmaceutická firma jejíž majiteli jsou Izraelci. Proto má areál bývalé Galeny jednu z nejostražitější ochranek, které znám.

Často jezdíváme do prostor závodu zadní vrátnicí, jejíž dlouholetou vládkyní bývala drobná jemná blondýnka na mikádo kolem čtyřicítky. Studený a neúprosný obličej doplňovala strohá černá uniforma. S touhle ženskou nebyly žádné špásy! Svou důležitost dávala najevo tím, že vždy vznesla námitku proti blbě vyplněnému zápisu o vjezdu, případně okomentovala vizáž občanského průkazy větou: „S takovým salátem vás sem příště nepustím!“ Výraz obličeje napovídal, že to myslí smrtelně vážně. Pokaždé při vjezdu i výjezdu pečlivě kontrolovala celý náklad podle předem vypsaného seznamu, zda něco nechybí nebo nepřebývá. Jednou mě drobná paní vrátná urputně upomínala, že jsem zaparkoval příliš blízko závory vrátnice. Žertem jsem si na ni na ni za to stěžoval u vedoucího oddělení želatinových tobolek, RNDr. Kafky, který reagoval: „Ano, znám tu drobnou blondýnku,“ odmlčel se a podíval se do dálky jakoby hledal slova, „ta je velmi důkladná!“

V minulém roce urputná drobná blondýnka zmizela. Nahradila ji mladá, korpulentní a krátkovalsá blondýna nikoli v uniformě, ale v civilu. Jejím asistentem je mladý uniformovaný hošík kolem dvaceti s bystrým pronikavým pohledem. Když jsme před půl rokem, před šestou ranní vypisovali s dalšími asi dvaceti osobami povolení k vjezdu do fabriky, mladík na mě ukázal a nekompromisně říká: „Budete dýchat!“ a vrazil mi do ruky digitální alkohol tester. Takhle ráno jsem se nezmohl na odpor, vsunul jsem tester do úst začal dýchat. „Samozřejmě 0,0 a oddychl jsem si“. Když jsem mu přístrojek dával ke kontrole, ptal jsem se, proč když je nás v místnosti dvacet? Proč dýchám právě já? Odpověděl mi, že musí každý den náhodně vybrat minimálně tři lidi co budou dýchat. To mě samozřejmě dopálilo. Řekl jsem mu, že to nebylo vůbec náhodně, že hned jak mě uviděl, že si mě vybral. Jednoznačně, hned jak jsem vstoupil do dveří na mě přes celou místnost ukázal a řekl mi: „Pojďte si dýchnout!“ Tak jaký pak náhodný výběr?! Chlapec přimhouřil oči, vzal do ruky nějaký další přístrojek a povídá: „Strčte si to do pusy a dokud to nezmodrá, budete to cucat jako lízátko.“ Cože? Co? Nechápavě jsem na něj civěl. „Do pusy a cucejte!“ Popoháněl mě mladík. Tlustá bloncka se jen uculovala. Cucal jsem jako pako asi 10 minut a tyčinka ne a ne zmodrat. Lidi chodili kolem a ze zájmem mě pozorovali, jak cucám plastovou detekční trubičku a bloncka i hošík si mě mezitím vychutnávali pohledem. Když tyčinka konečně zmodrala, strčila bloncka tyčinku do nějakého jiného přístrojku na analýzu slin. Za dalších 10 minut povídá: „Kupodivu je čistej! Podíval jsem se na kluka a říkám: „Takže jste mě náhodně zvolili?“ Kluk pokrčil rameny a pustil mě dovnitř...

Samozřejmě jsem vykládal historku u nás na firmě. Lepší to na sebe prásknout sám, než to stihne někdo jiný a ještě si to náležitě přibarví. I tak se mi za prožitek s detekční tyčinkou v ústech všichni posmívali. Dneska jsme se do TEVY snažili dostat znovu. Když jsem se zapisoval do lejstra pro návštěvníky firmy, byl přede mnou v pořadníku jediný údaj. Tam kde má být napsáno „jméno a příjmení“ stálo stroze Ing. Bukva. Strašně mě to rozesmálo, až mě kolega musel zchladit slovy: „Nech toho, nebo zase budeš cucat tyčinku!“ Prohlédl jsem si kamenné tváře vrátné - tlusté bloncky a mladíka s bystrým výrazem. Nehnuli ani brvou! Jsou to přeci profesionálové!

Klokaní a užovkový benzín a zima jak cyp

Je mi zle. Včera večer jsem se vrátil z Německa. Předem bylo rozhodnuto, že pojedeme do Stuttgartu autem. Vyjeli jsme s kolegou (a zároveň šéfem což je nevýhoda) v pondělí ráno.

Kolega (a zároveň šéf), jako vždycky nabral klokaní a užovkový benzín. Co to znamená? Klokaní benzín způsobuje rázové změny ve zrychlení, jehož vektor je rovnoběžný s výslednicí vektorů rychlosti jízdy. Způsobuje silnou akceleraci a spolujezdcem absolutně neočekávané decelerace. Pokaždé, když kdokoli (třeba i v protisměru na dálnici) vyhodí blinkr nebo rozsvítí jakékoli světlo. Někdo tomuto stylu jízdy říká "brzda - plyn". V případě mého kolegy (a šéfa) se ovšem jedná, jak už jsem zmínil, o jízdu "brzda - plyn" v naprosto neočekávatelných situacích. Něco (a může to být opravdu cokoli) se rozsvítí a spolujezdec se rázem opírá čelem o přední sklo. Prokáže-li se, že se brzdilo zbytečně, musí se okamžitě časová ztráta způsobená nesmyslným brzděním dohnat nesmyslným zrychlením, takže je spolujezdec opět poměrně nečekaně vmáčknut hluboko do sedačky. Občas kolega (a šéf) jakoby jen tak testoval své kolegy a spolujezdce zda nespí a radostně brnknul nohou o brzdový pedál, což je velice příjemné a udržuje to hladinu adrenalinku v patřičné úrovni.

Poslední dobou kolega (a šéf) pravidelně klokaní benzín kombinuje pro ještě větší zpestření už tak pestré jízdy užovkovým. Užovkový benzín se projevuje opakujícími se změnami zrychlení kolmo k výslednici směru rychlosti, které jsou v čase proměnné, a mají vzájemně opačný směr. Lidově by se efekt užovkového benzínu dal nazvat "šněrováním". Kolega (a šéf) celý proces "šněrování" započíná téměř maximálním se přiblížením k pomalejšímu vozidlu před sebou. Současně upřeně čučí do zpětných zrcátek a střídavě vypíná a zapíná levý blinkr. S každým zapnutím blinkru rychlým trhnutím volantu najíždí do levého pruhu dálnice, s každým vypnutím znamení o změně směru jízdy mění směr jízdy prudkým trhnutím volantu na druhou stranu, jakoby si proces předjíždění úplně rozmyslel. Jasná strategie, která má za úkol zcela zmást každého soka, blížícího se k nám po dálnici zezadu, v levém pruhu. Až se přední nárazník téměř dotýká auta jedoucího před námi a auto jedoucí za námi je už téměř u našeho vozidla, šněrující kolega (a šéf) neomylně trhne volantem naposledy do levého pruhu a se slovy: "Jenom se neposer!" Nevíš proč ten pičus tak bliká?" A spokojeně předjíždí pomalejší vůz.

Naneštěstí je taková projížďka po německých dálnicích pro mého kolegu (a šéfa) velikým lákadlem. Takovým, že si chce řízení opravdu užít. Proto, když je v Německu občas povolena neomezená rychlost, kolega (a šéf) nabídky využívá. Proto "šněruje" a brzdí a rozjíždí vůz na území BRD ještě dramatičtěji. Za několik mnoho let jsem si na "klokaní a užovkové" palivo celkem zvykl. Taky jsem si zvykl na nulový orientační smysl kolegy (a šéfa), který se s jistotou rovnající se 95% rozhodne vždy zatočit špatně, nebo najet do protisměru, případně zatáčet z pruhu pro rovný směr doleva a podobně. Dokonce jsem si zvykl i na šeroslepost svého kolegy (a šéfa), která se projevuje výraznou intenzifikací všech výše popisovaných projevů řidičského umění mého kolegy (a šéfa) ihned po západu slunce. Cesta do Němec na mne ovšem nastražila další, téměř nečekanou nástrahu. Před časem jsem se tu zmiňoval, že nám do firemní Oktávky táhne přes kastlík před spolujezdcem. Situace se nezlepšila, naopak se ještě zhoršila. Táhne do ní takovým způsobem, že si spolujezdec musí obalit nohy do několika bund a mikin a stejně je mu na kolena zima. Topení nepomáhá, protože potom je všem v autě a to i mému kolegovi (a kurva i šéfovi) hrozné vedro. Upřímně, to topení by nepomohlo ani tak...

Takže se po dálnici řítí nekonečnou rychlostí poměrně sebevědomý řidič - užovka-klokan, na kterého neoprávněně bliká doslova "každý blbec" a vedle něj se klátí zleva doprava a zepředu dozadu postava, nohy zabalené do bund a mikin a jako by nic si čte noviny nebo knihu. Ovšem tentokrát jsem to pěkně odnesl. Když už jsme zatím (čemuž nerozumím) všechny cesty přežili bez nehody, já se raději při té poslední aspoň pěkně nachladil...

Ano! Jedná se o čistě prcovní boty na prcání. Samozřejmě se tu nejedná o žádné sexuální prasárny.

Prcovní boty jsou speciální obuv, kterou když si člověk nazuje, jasně a zřetelně tím svému okolí dává najevo, že za chvíli poletí sojka. Je tedy zproštěn jakékoli viny v případě způsobení psychické újmy komukoli v bezprostřední blízkosti, kdo by se letící sojky mohl zaleknout. Osobě, která si nasadí prcovní boty, častěji mezi mladými lidmi nazývané prostě "prcáky", je dovoleno si usrat dokonce i ve veřejné hromadné dopravě a to jakkoli hlasitě ovšem pouze v tónině c-dur. Kniha Ladislava Špačka - "Slon v porcelánu, aneb jak se neztratit ve světě labyrintu etikety", která je mimochodem všude k dostání, o prcačkách hovoří jasně. Taktéž se zde dozvíte, že termín "prdnout" je absolutně nevhodný používat ve společnosti dámy. V dámské společnosti je vhodné rezultát akutní plynatosti - větry - nazývat termíny jako jsou: pšouk, prdík nebo větřík. Pokud jste spíše muž činu a nerad o věcech pouze hovoříte, nazujte si prcovní boty a jednoduše si userte, výrazně se vám uleví.

Tak si tak zvesela čůrám do mušle a najednou vytřeštěně sleduju, že mušle čůrá na mě. Normálně se jeden malý proudík oddělil od hlavního svazku a odrazem do porcelánu mi počůral botu. Přece nebudu chodit v počůraných teniskách! Strčil jsem tedy nohu i s botou do umyvadla a začal jsem botu drhnout, když v tom do místnosti vletěl chlap ze sousední firmy, ze kterou sdílíme budovu. Málem mě vybulil a civěl na mě, jako na zjevení. Já se ovšem nedal, pokrčil jsem ramena a jakoby nic povídám: "No co, no co? Myju si boty." Chlap taky pokrčil rameny a šel se vyčůrat.

Mnohem horší čůrací historku mám ze sobotních Bazalů. Knoflíky puntu od kalhot se vysmívaly ocelově modrým, promrzlým a úplně necitlivým prstům. Odolávaly dlouho. Po jejich překonání následovala další bariéra – spodky vytažené proklatě vysoko a do nich zastrčené triko pro změnu proklatě nízko. Vše bezpečně přeplátoval ledvinový pás. Bunda i s fliskou vyhrnuta pod pažemi, nutná podmínka k vyproštění omrzlé čertovky z prostoru trenek. Přes tři vrstvy se i díky ukrutné zimě jednalo spíše o hodinářskou práci, než cokoli jiného. V jedné chvíli jsem si už zoufale řekl, že si normálně pustím kalhoty dolů až ke kolenům, jako prvňáček u mušle. Nakonec trpělivost přinesla své ovoce a asi na podesáté se mi s hádětem podařilo vykličkovat mezi jednotlivými vrstvami textilu. A pak, že to mají baby s čůráním horší než my,...

Sálová kopaná pod širým nebem


Předevčírem jsem byl hrát fotbal. Po dlouhém rozhodování mne na Baníku nakonec Frank ukecal, abych si v úterý došel čutnout se Zdenkem a pár kamarády. Prý od 18-20.00, fajne dvě hodinky. Přihlásil jsem se.

V úterý Frank nedorazil s odvoláním na svá bolavá záda, která jej rozbolela následkem pádu na schodech na stadionu Bazaly. Boraček, nesl pivo a než aby jej rozlil, raději si nechal obrousit páteř hranami příkrých schodů. Přišli ale jiní borci, takže kvalita se dala očekávat. Napětí viselo ve vzduchu. Jak vlastně dopadnu, mezi kluky, kteří hrávají občas fotbálek? Já, který jen hniji, tloustnu a nehýbu se?

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Po vstupu do hry, od začátku jsem byl raději jen střídající, jsem přeběhl celé hřiště od brány k bráně. Než jsem se zastavil, byl jsem udiven, že mi běh nic nedělá, že na to mám. Ve chvíli, kdy jsem se zastavil, zjistil jsem, že celý sprint byl proveden na dluh a že se asi zhroutím. Sliny se mi v ústech zhutnily a nos se mi přicpal. Paráda pomyslel jsem si. Ještě mi zbývá asi jedna hodina a padesát čtyři minut.

Chvilku jsem celkem zmateně a opatrně pobíhal sem a tam. Bylo mi jasné, že fyzička, kterou jsem většinou fotbálek a kluky "uběhal" je dávno pryč. Kvalitní technika na skladě v dostatečné míře nikdy nebyla, zbývala mi tedy bojovnost abych úplně nevyhořel. Neměl jsem tušení, že bojovnost je tak úzce spjatá s fyzičkou. Tam kde není energie, tam se nebojuje, šel jsem střídat.

Ve druhém dějství jsem zjistil, že se dá hřiště přesprintovat nejen tam, ale i zpět. Byl jsem sice vyřízený úplně stejně jako poprvé, ale uběhl jsem téměř dvojnásobek. Kontaktů s míčem jsem sice moc nenasbíral, ale celkově mne druhé střídání celkem uspokojilo. Ono by mě uspokojilo i to, že jsem se jednoduše nezhroutil.

Ve třetím střídání se projevila únava i na ostatních hráčích, nejen na mě, síly se tedy alespoň po fyzické stránce trošku srovnaly. V tomto střídání jsem přišel na to, že má silnější pravá noha někam zmizela. Na pravou stranu se mi posunula moje věčně gramlavá - mnohem slabší - noha levá, a na místo mé levé nohy jsem obdržel kus dřeva. Levou jsem tedy úplně vyřadil ze hry a od té doby jsem ji používal pouze pro opírání.

Po čtvrtém střídání jsem se Zdenka zeptal, kolik je hodin. Řekl mi že už tři čtvrtě na sedm. Ještě není ani sedm? Zatraceně!

V průběhu dalších střídání jsem si uvědomil, že když běžím, třepou se mi v rytmu běhu "kozy" a v protifázi vibruje pupek. Když se napiji těsně před vběhnutím na hřiště, že je to na poblití. Že v situaci jeden na jednoho je jednodušší pro obě strany, abych nešaškoval a balon soupeři radši rovnou odevzdal (což jsem od té doby svědomitě plnil). Přišel jsem ještě na spoustu dalších fotbalový návazností na chování skupiny, na fyziku, biologii a podobně, ale vyprávět o tom, to by bylo na samostatnou esej.

Nakonec jsem nezklamal, hlavně sebe. Neočekával jsem od sebe vůbec nic a podal jsem o něco lepší výkon. Takže jednoznačně nad očekávání. Od teď se budu snažit chodit na fotbálek pravidelně, jak jen mi to pracovní doba dovolí přes to, že momentálně chodím jako robot. Podle bolesti vím přesně, kde mám na těle každý jeden z asi šesti-set svalů. Ale to se prostě musí zlepšit!



Červený je tartan, fotbal to je hra!

Radim 2

V rámci včerejšího pracovního dne jsem se účastnil takzvaného "meetingu" u jednoho zákazníka v Přerově. Za náš „oddíl“ jsem byl nominován já a kolega Radim, nejsprostější křupan s dobrým srdcem, kterého znám.

Radim je zhruba šedesátiletý elektrikář, odborník na slovo vzatý. Vyzná se v normách, vyhláškách a v elektrických komponentech. Dokáže řešit svízelné situace. Má často dobrou náladu a nepokazí srandu. Bohužel, jako každý, má také Radim své stinné stránky. Je to minimálně třikrát destilovaný křupan. Během rozhovoru s kýmkoli mu nedělá problémy přehodit si přirození „z levé do pravé“ a následně vystřelit škodovácký klíček a rýpat se s ním v uchu. Přitom se tváří, že se nic neděje. Radim navíc působí neurvale a hlasitě mluví. Oponenta se nesnaží ukecat argumenty, ale uřvat. Radim má taky problémy s dodržováním takzvané „bubliny“, tedy osobního prostoru do kterého by vám nikdo kromě maminky nebo později partnerky neměl vstupovat. Radim tuhle „bublinu“ zřejmě nemá, protože když začne vykládat nějakou příhodu, začne se na posluchače podivně lepit a tento je nucen po patách pomalu ustupovat vzad. Pokud je historka dlouhá, než Radim skončí, dvojice vypravěč - posluchač se dokáže posunout až o několik metrů. Dále je Radim neskutečně, ale neskutečně sprostý. Tak sprostý, že i mi se to zdá hodně.

Vždy když je člověk vyslán s Radimem na nějaké oficiální jednání, má trochu strach, co zase vyvede. Včera se Radim držel. Držel se tak, že jsem si říkal, že to snad není ani možné. Když už jsem si pomalu oddechl, že dneska proběhne vše v pořádku, Radim začal na úplný závěr porady vykládat jednomu našemu zákazníkovi příhody z montáže ze Španělska. Když zjistil, že se historka o ukradených kabelech celkem líbí, začal mluvit hlasitěji. „Tak sem zebral a spočítal všecky ty palety podle dodaku, esli kerysi kabl nechybi.“ Obecenstvo se rozšířilo o další dva posluchače z řad přerovského podniku. Radim zvyšuje hlas na ještě větší intenzitu. „Všecko pasovalo, když zme dorazili rano, povidam temu mlademu synkovi: dones mi kus te CYKYny z druhe palety“ Radim opět přidává na intenzitě, mezitím se všichni jeho posluchači pomalu na patách posunují o krůček dozadu. „Synek se vratil a řika: Tam žaden taky kabl neni“ Radim už normálně řve, je ve varu a já cítím průser. „To si děláš kurva ze mě piču!“ Radim vrcholí a řve. Celá jednací místnost je těch dvou výrazů plná. „Normálně nam ty gable přes noc někdo naložil na naklaďak a kurva odvez,“ už jen nevzrušeně dodá. Já pomalu omdlévám a obecenstvo taky. Radim si ničeho nevšimne, poškrábe se prstem na okraji nosní dírky, utře si pěnu od kafe z fousů a spokojeně si dává věci do aktovky.

Ještě horší to bylo po jednom jednání v Liberci. Tam jsem si musel odskočit na toaletu. Když jsem se do jednačky vrátil, seděl tam už jen Radim, ostatní se už stačili vypařit na oběd. Radim se mě ptá: „Kdes byl tak dluho?“ „Byl jsem na WC, musel jsem na velkou“ povídám. „Nekecej, pičo! Beztak sis tam valil koňa!“ málem jsem upadl. Rychle jsem kontroloval, zda jsou všechna okna i dveře pevně zavřená. Naštěstí byla,...

A pak si jednu nedej.

Šel jsem za chlapama od elektriky na hlavní budovu. Na dílně bylo prázdno, prázdno, světla zhaslá a bylo úplné ticho. O tom, že se přeci jen v elektro výrobně něco dělo svědčily pouze tři rozváděčové skříně, ze kterých trčely nezapojené dráty a několik „modulů“ jističů a relátek zacvakaných do „din lišt“. Úzký paprsek světla zpod dveří zámečnické dílničky prozradil, kam se všichni poděli.

Otevřel jsem dveře zámečnické dílny a k uším mi dorazil hlahol a veselí. Na stolních nůžkách stál obrovský popelník, který přetékal vajgly a cigaretovými krabičkami. Ve čtvercové místnůstce se podél stěn krčilo asi patnáct chlapů, jedna polovina poctivě vykuřovala, že byla v dílně mlha vhodná ke krájení a druhá polovina chlapů pojídala svačinky, které jim připravily jejich manželky a maminky.

U prostřed u ponku s obrovským svěrákem stál Luďa Koblih. Vysoký, vousatý, hubený chlap se zrzavými vlasy jako vrabčí hnízdo. Červené seprané monterky mu končily v půli lýtek a před pádem dolů je jistil pouze pár kvalitních kšand s obrázkem piva a nápisem „I love beer“. Firemní, kdysi černé tričko zdobilo několik velkých děr a postavu dokreslovala sportovní bleděmodrá plátěná čepice s nápisem Autoturist. Luďa vesele deklamoval své zážitky z předchozích zaměstnání a při tom kouřil jednu balenou dutinku za druhou.

„To když zme robili na elektrarně, tak nam v sedumdesatem přišli z německa ty trafa.“ a láskyplně si potáhl z připravené cigarety. „Ten olej co byl ve vnitřku vykypal na ty palety synci, my zme zebrali a přimo na šichtě zme ty palety rozflakali na male kusky.“ zase si potáhl a rozhlédl se po obecenstvu, jestli ho všichni poslouchají. „Po fajrontu zme ty kusky nahazali za plotek a potem zme zajeli dvanacetrojku a všecko zme nasmykali na hromadu a tu zme pak naložili.“ A labužnicky si potáhl, když mluvil dál, kouř mazlivě vyfukoval. „Když sem doma potem fukl do pecka tu dubovu kostku od teho trafo oleja z palety, ten pecek enem zahučel, že sem myslel že vystartuje jak raketa. A jak se ten pecek potem hřal synci, lepči než jakesik pojebane peletky“ A všichni kolegové uznale pokyvovali hlavou,...

přijedete? jak jsem Vám poslal tu pozvánku. Ať vím kolik mám nasmažit řízků?

Nezabijes

Záchrana psa....

Tak nevím jestli funguje nějaká vyšší moc, ale po celkem pohodovém nákupu vánočních stromků, mi bylo vše spočítáno i s úrokem. Něděle 6 hod ráno, nějaký divný zvuk z kuchyně. Snad už zase neplavem? Před půl rokem nám ucpaný kanál na terase vyplavil obývák. A taky že jo. Prasklá hadička ohřívače teplé vody pod umyvadlem. V kuchyni a v jídelně by se dali pouštět lodičky, jako kdysi na potoce pod mostem. Hladina na některých místech křivé podlahy dosahovala až 5 cm. není nad krásné nedělní ráno s kýblem a hadrem. Tak to jsem teda v pátek nemusel kupovat ten zvlhčovač vzduchu. Teď bude vlhka dost. Už vím jak vzniknul název plovoucí podlaha, menší tvor by si i zaplaval. Odpol to začalo trošku vysychat, kdyby měl někdo zájem, bude možno u nás po podlaze jezdit motokros.

Přesně tak! Jde hlavně o petici za záchranu lesa. Pokud neodebereme ty přebytečné zbytečně hezké kusy, vrhne se na ně kůrovec a to je panečku surovec! Samozřejmě pokud po cestě potkáme laň s kolouškem, tak toho kolouška nemilosrdně pomazlíme, aby se ho laň vzdala díky zápachu lidských rukou, který přejde do jeho heboučké srsti. Přirozeně, koloušek bídně hlady zhyne. Rád bych napsal, že takto učiníme abychom z jara nakrmili červíky, mravence a vosy, ale není tomu tak. Zkrátka jsme kurvy.

přesně tak, jde hlavně o tradici a ty se mají dodržovat a taky máš jistotu, že nekupuješ žádné šméčko třeba z Číny a asi bych měl problém v krámu se stromkama, nevím jak se nakupujou, bo jsem to nikdy nerobil.

ta druha veta mi nicmene vysvetlila ten jejich zamer. Vyber..