soupis některých kaďákových fejetonků
fčelák
   *new*
22.07.2013 09:13:00    ( 69941 )
Momentálně mám více času, než bych si vůbec přál a strašidelně se nudím. Proto se otvírá prostor k sepsání jednoho příběhu, který velice úzce přechází snad až v historku.

Začnu zeširoka. Já nemám rád bodavý hmyz, zejména vosy. Když říkám, že nemám rád vosy, není to ten pocit, jakože nemám rád kárované flanelové košile, nebo manšestrové kalhoty do zvonu. Je to ten pocit, jako když někomu po kouscích sekají genitálie a to zkrátka NEMÁM RÁD. Snažím se všem navykládat, že ten negativní stresující pocit z bodavého hmyzu souvisí s tím, jak mě v mládí nějaká pitomá vosa štípla a já potom otekl až běda. To je sice pravda, ale pravda je taky to, že mě pěkných pár let žádná vosa neštípla a tím pádem vůbec nevím, jak na tom s tou alergií vůči vosím píchancům vlastně jsem. Zkrátka to vypadá, že jsem jenom obyčejný srab. To mi ovšem nebrání prožívat až hysterické záchvaty, když se mne rozhodne nějaká vosa atakovat. Právě naopak, když debilní vosa svým typicky idiotským způsobem - cik, cak, nahoru, dolů, nahoru, dolů - oblétává můj půllitr, prchám od stolu s nezbytným mácháním paží a vylitím všech okolních piv od kamarádů i neznámých lidí. Následně přeskakuji snožmo plot od zahrádky a raduji se, jak jsem se té svině zbavil. Vosa se zatím samozřejmě topí v pivu a její jediná hmyzí myšlenka před smrtí otravou alkoholem, směřuje k tomu, jak se dá nejbolestivěji realizovat „pírsing“ jazyka žihadlem. Jo, jsou to svině, tyhle vosy, něco jako hmyzí SS.

A tak jsem doma. Sám, slaměný, jak je to jen možné. Po svižné projížďce na kole (na které teď asi budu muset na chvíli zapomenout) se chci osprchovat. Mezitím ovšem zapínám PC – kdo by se sprchoval bez patřičné muziky, že? Tak se tak postupně svlékám, jedna kompresní fuska, funkční tričko, druhá fuska, propocené treny – všechno to končí tam, kam to správně patří: na zem, doprostřed pokoje. Po několika okamžicích jsem zcela nahatý. Protože se na monitoru objevilo něco zajímavého (na monitorech je pitomé, že se na nich skoro vždy objeví něco zajímavého…), usedl jsem na židli k PC, nahat jako miminko (a stejně tak krásný). Několik kliků, klik klik, internet netí, WinAmp a najednou přiběhnou obě naše kočky, divoce skáčou a štěkají kočičím štěkáním, tak jak to kočky dělají. Děsně se děsím! To NE! Jediný protihmyzí tým, jímž náš byt disponuje - Marketič - není doma!

Do pokoje, netuším kudy, vletěla vosa. Nebyla to obyčejná vosa, ale naprosto děsivá variace na obyčejnou vosu, kterou někdo vytvořil, aby se mi o ní muselo zdát. Odporná hmyzí kusadla s hmyzíma očima, hlavohruď odděloval od jedem napumpovaného zadku asi 2cm dlouhý, jeden milimetr tenký „krček“. Vosa byla jednoznačně zlá, což dokazovala „kouřová“ křídla a odporně dlouhé nohy. Chaoticky lítala po pokoji, narážela do bílých zdí, bzzzz, bzzz, bzzzzzzzzzz, bz, bz, bz, bz, bz, bzzzzzz! Kočky za ní, já pryč.

Pak jsem se lekl, co když ta svině píchne Juninka, nebo Bambulka? Probudil se ve mně do té doby hysterií potlačený muž. Vzal jsem do ruky reklamní noviny a sroloval jsem je do ruličky. Příliš měkké, usoudil jsem a ten aušus jsem obloukem zahodil. Rozhlédl jsem se po místnosti. Z krabic na krabicové mléko jsem si narychlo poskládal provizorní plácačku. To je ono! Pomalu jsem se připlížil k futrům, obezřetně vystrčil do pokoje plného bzukotu hlavu. Podle směru pohledu koček jsem lokalizoval objekt! Tady si ti zasraná svině! Začal jsem s vosou srdnatě bojovat. Vosa okamžitě pochopila, že se jedná o boj na život a na smrt – a jistě si náležitě připravila a odjistila žihadlo.

Pro náhodného diváka by to musela být naprosto zneklidňující podívaná: stál jsem úplně nahý uprostřed pokoje, v ruce poskládanou papírovou krabici a máchal jsem s ní kolem dokola, shazoval předměty ze stolů a zároveň jsem se snažil z místa boje vystrnadit kočky, které se chtěly chrabře zúčastnit. Vosa lítala od stěny ke stěně, měnila letové hladiny, kočky štěkaly a skákaly a kokoska pleskala o nohy. Rozhodně velmi zneklidňující pohled.

Po několika sekundách vyrovnané bitvy mě napadlo mírové řešení. Podařilo se mi otevřít balkonové dveře, následně síť proti hmyzu (která mi paradoxně zabraňovala se vosy zbavit) a s řevem Statečného Srdce jsem se jal ztečí vosu na balkon vytlačit. Po několika chabých pokusech se mi to povedlo, ale málem jsem to neubrzdil a vyběhl na balkon nahý s řevem a krabicí v ruce.

To by asi stejně moc nevadilo, přestože sousedka zrovna věšela prádlo, ale ona si už o nás beztak myslí svoje. Akurát bych se zatvářil jako že nic, vzal "plácačku" pod rameno, ukázal na Lysou Horu, kterou vidíme z balkónu na horizontu a řekl: "Lysá, hehe! Tak zatím naschle!" a vešel bych vzpřímeně a hrdě z balkónu zpět do pokoje...
anoďák
   *new*
29.05.2013 10:22:43    ( 67910 )
Na téma AHA mám takový příběh, řekl bych až historku.

Tak jak se mezi námi, v našem kamarádském slangu vyskytují stále nová pojmenování a slova – třebas již vzpomínaná "hofovinka" - když při výletu sejdeš ne zcela úmyslně z cesty a započneš tonout v bahně, případně ve sněhu, nebo tě začnou šlehat kopřivy, nedej bože dojdeš ke svahu, který se nedá vylézt a musíš se vrátit, tomu se říká "hofovinka". Kvůli vynálezci těchto dramaticky delších zkratek které vedou většinou necestou.

Stejně tak jako mezi kamarády, máme několik slangových výrazů i u nás v práci. Jedním z nich je "AHA!" - a s tím spojení "aháci". Pojem vzniknul následovně. Dělali jsme z klukama servisní zásah na našem prastarém zařízení v Ostravě na koksovně. Bylo od rána krásně, kluci makali jako šroubci, takže brzo dostali hlad. Domluvili jsme se tedy, že si skočí do "kantoša" na něco k snědku. "Vercajk" nechali poházený na hromádkách a v přepravkách, všude kolem mašiny. Na místě jsem zůstal jen já a spolupracovník "Bemboš".

Bembošovi se zachtělo kuřit a tak jsem se od "mašiny" vzdálili asi na 20m za koleje, tam kde už neplatí zákaz kouření. Čapli jsem si do prosluněné trávy, Bemboš kuřil, kecali jsem o všem možném a z povzdálí jsme pozorovali lesknoucí se stroj. Najednou se objevil v zašvihaných montérkách nějaký "bambelak", zřejmě zaměstnanec koksovny. Tempo jeho chůze se zpomalovalo, jak postupně míjel hromádky s klíči, golami, akučkami, brechami, fričkami, francouzáky, až se zastavil docela. Opatrně se přikrčil, rozhlédl se. Nás sedět v trávě neviděl, tak začal potěžkávat v ruce velký stavitelný klíč. Chtěl jsem vykřiknout, ale Bemboš do mě drknul, abych nemluvil. Borec mezitím odložil klíč a začal se vrtat v gola sadě. Následně golu odložil, asi se mu zdála příliš ojetá, tak vzal do ruky novou sadu šroubováků.

Už-už se chystal vykročit, když na něj Bembelín zasyčel a zamával: „S-s, s-s“. Borec se otočil, zamžikal očima a říká: „AHA!“ a jakoby nic, kufřík se šroubováky odložil na zem, otočil se na podpadku a začal odcházet, zatímco my jsme se smíchy nemohli udržet a chlámali se na celé kolo. A odtud pochází náš často užívaný termín – AHA! a aháci...

lopuch
   *new*
13.05.2013 18:27:55    ( 67272 )
Jsou věci, které člověku leží v žaludku a válejí se tam jako hrst neloupaných mandlí, nebo ořechů, štípají, nadavují a raz za čas musí ven. Tak a dnes to přišlo i na mne.

Kolega si koupil to "hromské" kolo. Prý, aby s ním mohl jezdit po lese a tak. Pravdou je, že na něm jezdí pouze občas se mnou do práce. Když neprší, není po dešti, není zamračeno, nebo když moc nepeče slunko, nebo když se není už na co vymluvit. Protože je borak zadlužený a roba zatím pořadně něrobi tak na kolo měl cca 8 klacků. Radil jsem mu (jak jinak než) dobře, ať projde bazary, inzeráty, třeba i zastavárny. Vždyť mu na jízdu do roboty stačí žebrák – stará favoritka za 500,- ale že i za dvojec sežene nějakého fest jetého treka. NE! Kolo musí být nové a „hromské“!!! Tak nové a za 8 kilokorun, to bude dělo, tedy...

A je to dělo. Má to na štangli samolepky, které se - dle slov kolegy - výborně hodí k jeho snouborďácké bundě. Kolega si na kole – dle vlastních slov – připadá mužně, tlusté gumy fajně hučí po „lenince“, drapáky super, lituje pouze že nemá kotoučáky, bo kotoučaky sou fajne! Přes barevný soulad bundy s kolem začalo kolo po několika dnech provozu skřípat v pedálech a zároveň ve středu a to kterýkoli den v týdnu. Kolega se rozhodl uplatnit reklamaci. Tato nebyla vyslyšena, protože dle nějakého speciálního certifikátu prodaného s bicyklem se záruka nevztahuje na: Řidítka, představec, brzdy, sedátko, bovdeny, vidlu, šlapátka, páčky, šroubky, ozubená řetězová kola, řetěz, kliky, páky – do rypáky - nevztahuje se zkrátka na nic, jen na ten krásně posamolepkovaný rám. Kolo mu seštelovali za dalších šest stovek a za čtyři si koupil nové šlapátka. Vše se znovu „rozškvrčelo“ do 3 měsíců a „škvčí“ to dál, pokud se nepletu.

Původní (velmi naivní) plán kolegy – jezdit na kole po lese se přirozeně nenaplnil – má to pozitivní dopad na kolo - zatím jakž takž funguje. Kolega je zároveň specialista na nejrůznější nesmyslné obhajoby a výmluvy, proč nemůže kolo plně využívat, a těchto užívá, i když je mi to úplně fuk a žádné odůvodnění, proč má shnilou dupu slyšet nepotřebuji a hlavně vůbec nechci. Například, když se mu nechce jet svižně, tak říká, že se nechce zpotit. Argument, že dupačka, při které se nechci zpotit stojí taky za piču dělá, že neslyší. Dalším super výrokem je, že nepojede na kole, když je mokro, aby mu nezrezlo – kolo bez gramu železa. Když nechce stačit mámu tempu, protože je líný, mluví o hučení tlustých pneumatik, které se mu předtím tolik líbilo a o hmotnosti svého super „hromského“ kola. Asi ještě nepotěžkal mého Author ocel ČSN 11323 treka.

Takže to shrnu – kolega si koupil kolo, které stálo osmičku, ale stojí za hovno. Koupil si ho (prý) do lesa, ale v lese s ním za dva roky nebyl (což je pro to kolo jen dobře), jezdí na něm jen do práce – 80% zpevněné cesty, sem tam uježděná hlína. Protože nemá blatníky, nejezdí na něm když je vlhko – měl by hlínu na nohavici – co by tomu řekli další cyklisté. Protože kolo je těžké a má tlusté gumy s drapákama, tak dle vlastních slov nestačí takové opuchlině tlusté, jako jsem já (na ocelovém oři Author). Když svítí slunce, tak jede jako by vezl hnůj, protože se nechce zpotit. A když mu řeknu, že to jeho kolo stojí za piču, a jízda do práce s ním za dvě piče, tak je na mě nasraný a celý den se tváří, jakoby mu tchoř vajca vypil.

To se pak člověk vždy těší, až se potká s lidmi, které mu nepřidělil život dle vlastního zákeřného a lstivě věrolomného výběru, ale kterými se nechává obklopovat dobrovolně ve svém tolik drahoceném volném čase...
kadak A.K.A. cykloufon
   *new*
13.05.2013 14:14:04    ( 67251 )
Jsou věci, které člověku leží v žaludku a válejí se tam jako hrst neloupaných mandlí, nebo ořechů, štípají, nadavují a raz za čas musí ven. Tak a dnes to přišlo i na mne.

Kolega si koupil to "hromské" kolo. Prý, aby s ním mohl jezdit po lese a tak. Pravdou je, že na něm jezdí pouze občas se mnou do práce. Když neprší, není po dešti, není zamračeno, nebo když moc nepeče slunko, nebo když se není už na co vymluvit. Protože je borak zadlužený a roba zatím pořadně něrobi tak na kolo měl cca 8 klacků. Radil jsem mu (jak jinak než) dobře, ať projde bazary, inzeráty, třeba i zastavárny. Vždyť mu na jízdu do roboty stačí žebrák – stará favoritka za 500,- ale že i za dvojec sežene nějakého fest jetého treka. NE! Kolo musí být nové a „hromské“!!! Tak nové a za 8 kilokorun, to bude dělo, tedy...

A je to dělo. Má to na štangli samolepky, které se - dle slov kolegy - výborně hodí k jeho snouborďácké bundě. Kolega si na kole – dle vlastních slov – připadá mužně, tlusté gumy fajně hučí po „lenince“, drapáky super, lituje pouze že nemá kotoučáky, bo kotoučaky sou fajne! Přes barevný soulad bundy s kolem začalo kolo po několika dnech provozu skřípat v pedálech a zároveň ve středu. Kolega se rozhodl uplatnit reklamaci. Tato nebyla vyslyšena, protože dle nějakého speciálního certifikátu prodaného s bicyklem se záruka nevztahuje na: Řidítka, představec, brzdy, sedátko, bovdeny, vidlu, šlapátka, páčky, šroubky, ozubená řetězová kola, řetěz, kliky, páky – do rypáky - nevztahuje se zkrátka na nic, jen na ten krásně posamolepkovaný rám. Kolo mu seštelovali za dalších šest stovek a za čtyři si koupil nové šlapátka. Vše se znovu „rozškvrčelo“ do 3 měsíců a „škvčí“ to dál, pokud se nepletu.

Původní (velmi naivní) plán kolegy – jezdit na kole po lese se přirozeně nenaplnil – má to pozitivní dopad na kolo - zatím jakž takž funguje. Kolega je zároveň specialista na nejrůznější nesmyslné obhajoby a výmluvy, proč nemůže kolo plně využívat, a tyto uplatňuje, i když je mi to úplně fuk a žádné odůvodnění, proč má shnilou dupu slyšet nepotřebuji a hlavně vůbec nechci. Například, když se mu nechce jet svižně, tak říká, že se nechce zpotit. Argument, že dupačka, při které se nechci zpotit stojí taky za piču dělá, že neslyší. Dalším super výrokem je, že nepojede na kole, když je mokro, aby mu nezrezlo – kolo bez gramu železa. Když nechce stačit mámu tempu, protože je líný, mluví o hučení tlustých pneumatik, které se mu předtím tolik líbilo a o hmotnosti svého super „hromského“ kola. Asi ještě nepotěžkal mého Author ocel ČSN 11323 treka.

Takže to shrnu – kolega si koupil kolo, které stálo osmičku, ale stojí za hovno. Koupil si ho (prý) do lesa, ale v lese s ním za dva roky nebyl (což je pro to kolo jen dobře), jezdí na něm jen do práce – 80% zpevněné cesty, sem tam uježděná hlína. Protože nemá blatníky, nejezdí na něm když je vlhko – měl by hlínu na nohavici – co by tomu řekli další cyklisté. Protože kolo je těžké a má tlusté gumy s drapákama, tak dle vlastních slov nestačí takové opuchlině tlusté, jako jsem já (na ocelovém oři Author). Když svítí slunce, tak jede jako by vezl hnůj, protože se nechce zpotit. A když mu řeknu, že to jeho kolo stojí za piču, a jízda do práce s ním za dvě piče, tak je na mě nasraný a celý den se tváří, jakoby mu tchoř vajca vypil.

To se pak člověk vždy těší, až se potká s lidmi, které mu nepřidělil život dle vlastního výběru, ale kterými se po pečlivém výběru nechává obklopovat dobrovolně ve svém tolik drahoceneém volném čase...
karak (vlozil anonym)
   *new*
10.05.2013 10:11:21    ( 67149 )
Dneska jsem při ranním vařením kávy, kdy se nás v kuchyňce sejde najednou i pět, začal rozvíjet teorie o Mistrovství Části Evropy v pálkované druhořadých pálkařů. Dámy a pánové, musím otevřeně přiznat, že jsem se , pro mě překvapivě, nesetkal s pochopením.

Začalo mě slovně atakovat najednou i více než tři lidé, vlastně tedy všichni přítomní, kromě mě. Je to poměrně nelehká situace, když dlouho dopředu vypilované a vypiplané argumenty slovními přestřelkami na zdejším fóru, smete kvarteto pálkařských fanoušků čtyřhlasem s nulovým argumentačním obsahem, za vyvynutí extrémního akustického tlaku.

No zkrátka jsem kopl přímo do "vosího hnízda" a celou debatu jsem zřejmě neuzavřel nejlépe poukázáním na ty idioty, co mají "ovlajkované" celé auto. Jeden z diskutérů má prý prapor přes celé zadní sklo,... UFF, kdo to mohl tušit,...

Naštěstí jsme dospělí lidé a ti se někdy nefackují, což byl bohudík tento případ.

Muhehehehehehe!
kadak
   *new*
04.02.2013 15:04:25    ( 63946 )
Dneska jsme byli na obědě s jedněmi dvěma kolegy z jedné spřátelené firmy, kout pikle a železo, dokud je hned po jednání ve „Světlikově“ žhavé. Chlapci to jsou z Veselí na Moravě, městečka plného vína a cimbálů. Jeden z těch dvou chlapů taky hraje po večerech „s kapelů“. Je to člověk naprosto bezprostřední, a celoživotně šťastný. Nic ho nevykolejí, ani když přijede na jednání o dvě hodiny později a v jednací místnosti na něj čeká deset totálně nasupených top-manažerů. To „vstůpí“ do mííístnosti a povííídááá: „Tož, to je chlapci nepříííjemné, celů cestu jedu za kamióóónem a neche sa dát sviňa předjet!“ A hned dává k dobru historku, jak s „celů kapelů jezdíja od hospody k hospodě, tam hrajů, tam hrajů až sů celí opití a pak je musííím všecky rozvést domů“ „A vy si nedáte?“ Zní otázka z pléna. „Ale to víííte že si dám, ale šak každééého nechytnůůů!“ zní železná logika jihomoravského muzikanta v odpovědi.

Druhý chlap je šíbr a trochu vyčuránek, celkem vážný a jinak nepříjemný chlap. Má ovšem jednu speciální vlastnost, kterou jsem měl moc rád na jednom doktorandovi na VŠB, který nás měl občas na záskok z mechaniky. Pedagog to byl už tehdy výborný, technik vynikající a mechanik – výpočtář excelentní, ale to nám bylo úplně jedno. Všichni ze skupiny svorně čekali, až se doktorand během počítání na tabuli celý, od hlavy až k patě zasere křídou. Začal pomalu, nejprve ruce, zpocené dlaně, rukávy mikiny, následovaly kalhoty kolem kapes, zadní kapsy kalhot, levé koleno, jak se u tabule v předklonu opíral. Čelo si zmazal při snaze utřít si pot a nakonec si křídu nacpal do vlasů, když si je ležérně opakovaně prohrábnul. V konečném důsledku výpočtu prohnutí ocelového nosníku na dvou podporách před námi stál křídový sněhulák, což nás vždy těšilo o něco více, než správně spočítaný příklad. Podobnou speciální vlastnost jako doktorand na VŠB má i druhý chlap z Veselí. Ten se naprosto pokaždé zasere na obličeji od: jabka, zmrzliny, polévky, omáčky, bradu si polepí paštikou a dnes mu po smrkání mezi horním rtem a nosem zůstal viset speciální chuchvalec z látkového kapesníku. Když dýchal, chuchvalec mu částečně vletěl do jedné z dírek, při výdechu sice vyletěl, ale na jedné nitce, přilepené hluboko v nose stále visel. Představte si, že se tím chlapem máte vážně bavit o zakázce. On se při tom tváří, jako mistr světa. Na bradě má přilepený kousíček mrkve ze svíčkové omáčky a střídavě vdechuje a vydechuje chuchvalec nití. To je vážně na posrání,...
kadak
   *new*
01.02.2013 14:31:52    ( 63866 )
Jeden můj kolega často tvrdí: "Nejsem žádný rasista, ale...!" Každé souvětí, které začíná touhle větou je zakončeno "arabáčema", "cigánama", "rusákama", "slovákama", "černochama z afriky, kteří nikdy dělat nebudou" a doknce v jedné vášnivé diskusi i "rudochama", ve významu "indiáni" nikoli komunisté.

Dneska svůj odpor proti rasismu při pohledu z okna vyjádřil slovy: "Ti zasranhí morgoši zas dneska vylejzaj z děr!" A aby bylo jasno, doplnil: "A to nejsem žádnej rasista!"

Pro kamarády, kteří znají mé nejbližší kolegy, zmiňovaný kolega není ani jeden z nich,...




Můj ortodoxní antirasistický kolega má mnohem absurdnější a bizarnější konkurenci. V týmu jedné firmy se kterou spolupracujeme existuje na poměrně vysokém postu člověk, který nesnáší lidi, kteří tvoří jakoukoli definovatelnou skupinu. Nesnáší: Skauty, pionýry, trampy, černoprdelníky, kryšňaky, jehovisty, židy, buzeranty, lesby, odesáky, komouše, lidovce, socany, odboráře, ekology, fanoušky jakéhokoli sportu, cikány, žluťáky, černochy, roboše, socky, pracháče, zpěváky, herce, umělce, skopčáky, slováky, rusáky, bulhary, maďary, rakušáky, turky, arabáče, indiány, číňany, lesáky, stavaře, strojaře, chemiky, studenty, učitele, doktory, železničáře, policajty, hasiče, chytráky, blbečky, retardy... Zkrátka se neomezuje jen na nějakou barvu kůže, ale abych tak řekl, podstatu problému podchytne vždy přímo u kořene. „Zasraní komouši a buzeranti...!“
kadak
   *new*
21.01.2013 10:54:07    ( 63314 )
Minulý týden jsem jel spokojeně z práce domů. Poslouchal jsem Pantha du Prince, výborné minimalové cinkání a do hudby jsem si poklepával rukou a mírně se vlnil. Zastavil jsem na křižovatce u Iteršpáru, protože na semaforu svítila červená.

Poklepávám, pohupuju, a najednou zvoní telefon! Zvednu ho a tam Zděnek. „Podívej se doleva!“ Podívám se do leva a nic nevidím. V telefonu se ozve: "Do druhého leva!" Ano, v tom druhém, opravdovém levu stál Zděnek v Subáru Outback a posmíval se mi, že nepoznám ani levo ani pravo. Prý na mě blikal a troubil, protože už z dálky poznal naši poměrně jedinečnou krabici Ford, ale já jej do té doby tvrdošíjně ignoroval,...

Dneska jedu do práce a co nevidím. Na zledovatělé vozovce se přede mnou sune notoricky známé Subáru Outbeck. Zajedu za něj a blikám. Nic. Vyjedu do druhého pruhu a troubím. Nic, čekal jsem aspoň, že blikne warningama, Zdenál! Snažím se o oční kontakt se Zděnkem a riskuji na ledové cestě tím, že beru do ruky telefon. Ve chvíli, kdy jsem na roveň řidiči souběžně jedoucího vozidla Subaru Outback, blikám, potrubuju a zároveň se snažím na dotykové klávesnici vytočit Zděnka zjišťuji, že v autě nesedí Zděnek, ale nějaký úplně jiný pán se šlajfkou a tlustými brýlemi, který o mém činění již pěkně dlouho ví. Trošku rozpačitě a snad i pobouřeně se na mě dívá a vůbec mu nedochází, proč na něj blikám a troubím. Položil jsem telefon a abych nevypadal jako úplný debil, což zřejmě moc nepomohlo, a abych „vysvětlil“ chlapovi situaci, ukázal jsem mu přes oškrabané okýnko na to jeho Subáru a ukázal jsem vztyčený palec, jakože „dobrá kára, vole!“ Chlap zakroutil hlavou, a dál se na mě díval a zřejmě nevěřil, že i takový dement jako já může dostat řidičské oprávnění. Trapnost situace vrcholila tím, že jsme se oba zasekli vedle sebe na křižovatce, kvůli zářicí červené. Celých třicet dva sekund jsem upřeně pozoroval semafor a očima se snažil rozžehnout vlákno v žárovce za zeleným sklem a celou tu dobu jsem na sobě cítil pohled z druhého vozu.

Jak člověka může uvést do rozpaků i naprosto banální situace,...
kadak
   *new*
17.01.2013 13:04:08    ( 63107 )
A pak se ještě stala historka mi.

S kolegou se vozíme navzájem do práce. Dneska měl mimořádně "službu" on a proto měl za úkol mne dopravit svojí Fabii do práce (úplně nejnudnější a nejfádnější auto v ČR je krátká Fabie r.v. cca 2004, Massaro sorry...). Minule se kolega omlouval, že zapomněl doma "tatranku" od rádia, ale protože ví, že v autě rád poslouchám muziku (otravuju kolegy hlasitým poslechem mnou vybrané hudby na dálkových jízdách na služební cesty), zapnul mobilní telefon a na externí reproduktor pustil něco, co jsem po chvíli identifikoval jako "Vemenema".

Dnes svou chybu napravil. Tatranku nezapomněl. Hned jak jsem se ponořil do vozidla a sejmul jsem z hlavy svá nová a dobře hrající sluchátka SONY MDR - ZX600 (tato informace, kvalita sluchátek, není ověřena Mrakem, takže ji berte jako ryze subjektivní), sem zaslechl podezřele zábavové tvrdé kytarové akordy. Ve zlomku sekundy jsem si říkal, nééééééé, to není možné! Kabáty mají většinou rádi lidi, kteří mají nulový vkus a slabost pro kýč (sorry Sanťo). Pak jsem si to uvědomil, můj kolega mě provokuje!

Nakonec se ukázalo, že nikoli, že to myslí zcela vážně! Dokonce si zaujatě některou z písní spolu s Vojtou Kotkem, nebo Pepou Vojtkem, či ja vim s kym, pobrukoval! Nevydržel jsem to dlouho a téměř hystericky jsem začal ječet, že okamžitě vystupuju, ať ani nezastavuje, ale jenom přibrzdí, že to už nevydržím a jestli se u toho vystupování zabiju, že je to jedno, protože můj život po tomhle zážitku stejně nemá cenu. Kolega mě v mé sebevražedné snaze přibrzdil a přislíbil zásadní žánrovou změnu reprodukce. Z beden se v zápětí ozvalo "...holky a mašiny, záplaty na džíny..." Pičo, nééééééé oficiální český nácek Žito 44!!! Opět jsem si myslel, že jde o provokaci, ale kolega to opět myslel zcela vážně.

Těsně před smrtí zadušením a zástavou krevního oběhu, mozek totiž v tomhle prostředí odmítal udržovat i bazální funkce organismu, jsem dostal skvělý nápad! Mám přece ještě sluchátka, která výborně zvukově izolují. Nasadil jsem si je v posledním zlomku vteřiny, těsně před neodvratným koncem a pustil jsem si něco z vlastní reprodukce, což mi zřejmě doslova zachránilo život. Když jsem za 15min vystupoval u firmy, už se mi jen z toho otřesného zážitku třásla kolena a pod pažemi se mi udělala velká kola smrtelného potu. Zatímco já jsem měl radost, že jsem přežil, můj spolupracovník se tvářil dotčeně.

Ale je to fuk, přežití je nejdůležitější. Teď jenom, jak zařídit, aby se kolegova "tatranka" od autorádia nadobro ztratila a už NIKDY nenašla. Podruhé bych takové štěstí mít nemusel,...
kadak
   *new*
17.01.2013 13:03:49    ( 63106 )
Včera se kolegovi stala taková historka, že je to snad i příběh. Jeho manželka dávala auto na opravu do Auto Heller, autorizovaného servisu a autorizovaného prodejce nepopulárnější značky aut v tuzemsku - VW, odnož Škoda. Někdo se jí snažil urvat zrdcátko, což se mu nepodařilo, tak aspoň urval stěrač. "Paní, to je lapálie" prohlásil poškozenou Fabii přejímající technik. "Po druhé hodině zavolám."

Když bylo půl čtvrté technik nevolal, rozhodla se paní manželka do servisu zavolat a pěkně je tam všechny pojebat. Jaké bylo ovšem její překvapení, když se dozvěděla, že si pro auto přišel její manžel, který ovšem s sebou neměl "papír" o odevzdání vozidla do servisu, vozidlo mu tedy nevydali, ale tím považovali informaci o ukončení servisování za předanou. Podud je vše v pořádku. Divné je pouze to, že ten manžel, který si měl pro auto drze bez papíru přijít neopustil celý den vedlejší kancelář!

Takže někdo úplně cizí napochodoval do prodejny, suveréně se představil celým jménem mého kolegy a povídá, že by si chtěl vyzvednou manželčino auto. Když mu řekli, ať jim dá papír od přejímky vozidla do servisu, omluvil se, že ho má prý doma. Naštěstí, jak jsem již napsal mu auto nevydali, chlápek pokrčil rameny, řekl, že si pro papír zajde a odešel pryč. Jakým způsobem přišel na jméno kolegy a na to, že má jeho manželka auto v servisu je záhadou, leč vysvětlení bude jistě velmi prozaické. Ovšem drzost to je pro mne neuvěřitelná,...
kada
   *new*
15.01.2013 13:38:24    ( 62988 )
Tak nám udělali novu bránu do arealu. Je to ohromná sranda. Stačí vytočit konkrétní telefonní číslo a brána se sama otevře. ož občas udiví náhodného kolemjdoucího.

Takže číhám a jakmile jde kolem nějaký chlap s igelitkou, nebo cikán s kočárkem tak okamžitě vytáčím číslo a sleduju udivené výrazy! Holt, zázrak vědy a techniky dorazil i do Vítkovic,...
kadak
   *new*
15.01.2013 13:37:45    ( 62987 )
10-12min:

O víkendu jsme byli na prvních letošních běžkách

Skupina běžkařů čítala 4ks. Jedna žena a tři muži. Vyráželi jsme z Ovčárny, bez většího zdržování jsme to rvali za „Laďou“, naším „profesorem“ ze střední, který byl ve stjném buse z „Hvězdy“ na Ovčárnu, rovnou přes sjezdovky nahoru, kolem „Petráků“ na Vysokou holi, druhou nejvyšší horu Hrubého Jeseníku.

Když jsme se autem blížili s Marketič k Bruntálu, byl celý hlavní jesenický hřeben, který začíná právě Vysokou holí a končí sedlem na Skřítku krásně vidět. Dokonce slunce svítilo, tak jsme se moc těšili. Sotva jsme se v ovšem vydrápali do poloviny sjezdovky na východním hřbetu Petrových kamenů, bylo jasné, že dnes to bude opět klasická hřebenovka, chůze v mlze od tyče k tyči. Desetistupňový mráz v kombinaci s větříkem nedovoloval sejmout rukavice, téměř ani na chvíli. Naštěstí jsem svým, v tomto ohledu nemilosrdným, otcem k podobným běžkařským podmínkám už od dětství vychován. Pamatuji se několik příhod, když jsme spolu s bratranci pod vedením mého taty lezli v tom nejtřeskutějším mraze a svištícím větru na hřeben. Čepici staženou přes jedno oko proti směru větru. Druhého oko téměř oslepeno přívalem ledových krystalek unášených mrazivým větrem. Ledová námraza pokryje polovinu oblečení a na každém sebemenším chloupku na polovině odhalené tváře se vytváří sněhová bambulka. Kdo vládne vousy, automaticky se z něj stává „Praděd“.

Tentokrát nebyly podmínky natolik děsné, ale i tak Toník prohlásil, že „hřebeny opět nezklamaly...“ Ani jeden ze tří sjezdů po cestě na Jelení studánku se na běžkách prakticky nedal normálně sjet kvůli přemrznutým plotnám a navátým jazykům čerstvého sněhu, které skokově zvyšovaly tření mezi běžkou a povrchem a tím způsobovaly zastavení „cukem“, což bývá příčinou mnoha pádů přímo na tlamu. Přesto se mezi námi našel jeden člen, který si právě v této fázi výletu velmi liboval a to i přes všeobecně špatné podmínky. Pro někoho možná nečekaně to byla zrovna Marketička, která má hřebenovku za jakýchkoli podmínek z Jeseníků zkrátka nejraději. Potom, co jsme se turistickým tempem doplazili na Jelení studánku, jsme krátce pojedli v kamenné boudě, v turistické „útulně“, „pošprýmovali“ s dalšími běžkaři a jedním „sněžničářem“ a následně vyrazili prudkým sjezdem směrem na Alfrédku.

Sjezd z Jelení studánky dolů byl nečekaně parádní. Jindy poměrně náročný a pro běžkaře příliš prudký sjezd byl zavát hlubokým prašanem, který nedovolil lyžím příliš rychlou jízdu. Dalo se krásně zatáčet a celá sjížďka šla sjet na jeden pokus prakticky bez pádu, což opravdu není vůbec běžné. Z tohoto sjezdu jsem si kdysi dokonce přivezl zlomenou nohu v nártu. Ale to už je dávno a své možnosti už téměř nikdy nepřeceňuji. Po sjetí prudkých 250m se širokým obloukem vjíždí do koryta, které vede ještě asi kilometr šikmo přes vrstevnice dolů. Při svištění korytem jsem si vzpomněl, jak jsme na stejném místě před více než deseti lety zahučeli s Krajícem a Jarynem do lesa a málem jsme se zabili. Nějaký vysokoškolák si tehdy obouval vypnutou běžku, a protože mu pořád ujížděla, rozhodl se před zatáčkou ve zúženém profilu koryta obouvat lyži „naštorc“, čímž zablokoval celou cestu. Neměli jsme tedy na výběr a v rychlosti jsme museli „vkuřit“ do lesního porostu kolem cesty. Když jsme se vyhrabávali z hlubokého sněhu, lítala jedna kurva za druhou směrem na hlupého „kurzaře“. Tahle malá reminiscence předznamenávala věci příští,...

Po několika minutách jsme dojeli nad bývalou mini sjezdovečku u vyhořelé Alfrédovy chaty . Příběh chaty není veselý a proslýchá se, že k požáru ke kterému došlo před zhruba deseti lety dopomohl majitel - privatizátor, který neodhadl skladbu zákazníků a podnikatelský záměr zacílil v místech, kam se dostanou pouze běžkaři a turisté na movitější klientelu. Následně očekávatelnou díru v kase řešil prý přes požár a pojišťovnu. Historka je to dodnes poměrně hodně živá, pravděpodobná a já jí věřím. Dnes vedle základů kdysi krásné chaty stojí malá dřevěná chatička, ve které Vám místní borci prodají teplou polévku, čaj, nebo v té chvíli vynikajícího plechovkového Kozla. Ceny jsou lidové, pivo 25, polévka také. S Toníkem a Marketič jsme k chatičce sjeli po lesní cestě širokým obloukem, Hof, čtvrtý člen našeho týmu se rozhodl pro přímou telemarkovou krasojízdu po zaváté minisjezdovečce.

Na Alfrédce jsme pojedli polívku, dali pivo a džus a pokamarádili se s jednou starší běžkařskou dámou, která byla velice vtipná. Potajnu i veřejně jsem pokukali na pěkné holky, kterých na běžkách jezdí čím dál tím více. Měli jsme se v hospůdce (ta hospoda je fakt malá) setkat s mojí maminkou a otcem, jenomže jim cesta z Mravencovky trvala moc dlouho, vyrazili jsme jim v ústrety. S rodiči jsme se potkali na pláni, těsně před sjezdem na Mravencovku.

Sjezd od rozcestí za Alfrédkou na Mravencovku je dlouhý zhruba 2km a je běžkaři přímo milován, protože není příliš náročný, ale na druhou stranu lze celou sjížďku absolvovat ve v relativně vysoké rychlosti. Sjezd mě moc baví, nahoře jsem se malinko rozbruslil, abych měl co nejvyšší rychlost a předjel jsem všechny kamarády i Marketičku, v zádech jsem měl Hofa. Cestou jsme míjeli ty, kteří se zatím dostávali nahoru. Velké překvapení nastalo, když jsem se vyřítil z jedné zatáčky zhrub v polovině sjížďky. Najednou přede mnou na vzdálenost 10m stáli dva chlapi a jeden klučina, roztažení přes celou cestu. Měl jsem na výběr. Buď spadnu, nebo se je pokusím objet po sněhovém „mantinelu“, nahrnutém kolem cesty. Okamžitě jsem si vzpomněl na deset let starý zážitek, který se odehrál o několik set výškových metrů výše. Při mé snaze chlapy objet, udělal v poslední chvíli hřmotný chlap úplně na kraji krok na sněhový mantinel aby mi uvolnil cestu mezi nimi. Na tenhle nečekaný pohyb jsem už zkrátka neměl čas zareagovat. Stihl jsem pouze instinktivně vystrčit rameno a nabral jsem chlapa, jako horu do žeber. Zákrok, za který by se nemusel stydět ani špičkový ragbán měl za následek zhruba třímetrový let vzduchem a následný pád do sněhu na hranici lesa a srázu dolů. Hof se nám naštěstí stihnul vyhnout, taktéž následně Marketič. Byl jsem celkem otřesen, a lyžemi jsme se propletli do jednoho svazku. Chlap pořád omluvně blekotal, aspoň pochopil, že celá situace je jen a jen jejich vinou. Rozeštvaně jsem kontroloval celé tělo, zda někde debilně nekrvácím a snažil jsem se z nepohodlné situace nějak vyhrabat. Velkým štěstím bylo nastražení ramene, zdemoloval jsem tak žebra chlapa a ušetřil již naražená žebra svá. Po chvíli, když jsem zjistil, že mi kromě bolavého ramene fakt nic není, jsem se zvedl a dojel nasraně dolů na Mravencovku, kde jsme se všichni počkali a sešli.

Když jsme dolížděli posledních několik málo kilometrů k „Vyhlídce“, kde naše společné běžkování končilo, povídá mi Hof: „Nechcu ti nic říkat, ale máš zlomenou běžku!“ Říkám si, „co to mele, vždyť je O.K.!“, zkoumaje za pochodu levou lyži od patě ke špičce. „Ta ne, ta druhá...!“ Podívám se a fakt! Dořiti, moje krásné závodní MADSHUSky! Pravá špička lyže se jen tak tak drží na skluznici, sklolaminátové „tělo“ lyže je rozlámané, na padrť!!!

I když jsem si opakovaně říkal, že nemá cenu truchlit pro věc, že zlomená noha by bolela více, mých milovaných lyží je mi moc líto. Koupil jsem je v bazaru za pár šupů, jako dosud nejeté závodní lyže. Zažily se mnou mnoho přechodů Jeseníků i výlety do Beskyd, také se mnou jely na střeše vozu několik tisíc km až do Norska na jarní lyžování v roce 2011. Včera jsem byl na obhlídce nových lyží a už teď jsem nasraný z těch keců prodavačů, kteří mají dojem, že můžou školit mazáky. Mám vybrané jedny ATOMICy za necelou čtverku, sportovní lyže na klasiku i bruslení a dokonce mi slíbili zdarma přemontování vázání z mých starých lyží. Ale už teď se na mě chystají, jak mi budou nutit na nové lyže nové vázání a s tím i nové boty. A mi už je teď jasné, že pokud budou moc tlačit na pilu, pošlu je správně po Ostravsky do řiti a bude popiči...

Bohužel jsem ovšem v časové tísni, do víkendu lyže potřebuji...
Lou Heavy
   *new*
15.11.2012 21:32:47    ( 61242 )
smazano
zdnck
   *new*
15.11.2012 11:06:02    ( 61221 )
Očité svědectví

Včera nám volal jeden vedoucí z TEVY, že na naší jednotce celou noc svítilo červené světlo - výstražný majáček, který je na zdi za reaktorem. Tvrdil to nějaký chlap z noční směny. Že prý nějaká porucha, asi. Tak jsme toho vedoucího nahnali před rozvaděč, ať nám vyčte z PLC, jaká porucha to je, že se vydáme do TEVY to pořešit. Přišel tam a na PLC žádná chyba nebyla. Pak jsem si vzpomněl, že jsme ten majáček odpojili od elektriky, aby nám neblikal a nehoukal při "oživování" mašiny, ale nechali jsme ho na místě jen tak ležet, takže vypadal, jakoby byl funkční. Nikdo si nevzpomněl, jestli jsme ho znovu zapojili. Tak jsme vyhnali toho vedoucího, ať se podívá, jestli je ten maják zapojený. Nebyl.

Chlap z noční furt tvrdí, že ten maják svítil...


Tak takhle nějak vznikají pomluvy a mýty na základě očitého svědectví.

Kdysi, když jsme zprovozňovali jinou technologii v jedné lakovně v Čechách, tak chlapi - lakýrové - večer v hospodě tvrdili, že po nastartování naší technologie smrkají bílý prášek. Myslím, že bílý prášek a nos byl určitě pravda. Jen směr pohybu prášku musel být opačný, nikoli z nosu ven, ale ze stolu do nosu. Jinak si nedokážu vysvětlit, jak takovou píííčovinu vůbec mohli vymyslet...

A s takovými "osobními" zkušenostmi se člověk musí potýkat neustále,...
zdenno
   *new*
12.09.2012 09:54:38    ( 59890 )
ale kluci, tak budete mit Jindřišku oba, no a co? vite jak to bude u vas na chalupě fajne jak tam budou prarodiče halekat: "Jindřiško, co tam děláš, nech tu Jindřišku napokoji!" popř. "Jindřiško nezlob a běž si hrát s Jindřiškou! Podívej se, jak si hezky hraje!" :-D
kadak
   *new*
12.09.2012 09:18:04    ( 59888 )
Tak neeee!

Jindřiška je moje,...
Maly Kodiak
   *new*
12.09.2012 09:00:39    ( 59886 )
Tak poslouchej - Jindrisku jsem si zabookoval ja uz pekne davno! Tak to radsi asi budu muset pohnout zadkem (doslova).
kadak
   *new*
12.09.2012 08:11:46    ( 59882 )
Holka = Jindřiška - po babičce a po té fajné hospodě.
Sisa
   *new*
12.09.2012 06:50:39    ( 59880 )
Musím důrazně nesouhlasit! Mě se Nicolas, Noemi i Margarita líbí, neboť jsou trochu jiné, odlišné (i když chápu PROČ jsou tak odsuzované, ale ty jména za to nemůžou). Naproti tomu zmíněných Matyášů a Štěpánů je plná prdel, připadá mi že ani jiná jména pro chlapečky snad neexistují. Ještě se mi líbí jak Kadak vybírá jen chlapecké jména :-D děti se rodí i s pipinkama.
deus
   *new*
12.09.2012 00:22:01    ( 59879 )
Mirek není v pohodě! Topolánek!!! Anebo ten, co je tu na ocet...žádná výhra. Markéto, spolu s Ondřejem máte krásná česká jména, tak to hlavně neposerte!
PS: Usměvák.
PS2: Neříkám, že bych si svých přátel cenil méně, kdyby své potomky počastovali pro tento kraj debilními jmény (Nicolas, Neomi, Margarita), ale přesto mě těší, že zvolili pro svou budoucnost hezká jména (Štěpán, Matyáš, Klára, Barbora). "Faith in this world was restored..."
marki
   *new*
11.09.2012 22:13:31    ( 59878 )
...o Evženu se dá taky uvažovat...
marki
   *new*
11.09.2012 22:12:06    ( 59877 )
Borise, Gustava nebo jiné profláklé jméno, jako je Vašek a další tomu přízvučné jména, nedám tak malé, milé, úplně nevinné osůbce, prozatím nestvořené!
To ani nepomýšlím po jménéch jako je Kazimír, Kazisvět nebo naopak Slavomír či Miroslav...
OK Mirek je v pohodě!
zdnck
   *new*
11.09.2012 15:00:18    ( 59871 )
Osobně se mi jméno Ježíš strašně líbí. Chtěl jsem své syny pojmenovat Ježíš a Jidáš. Ale bohužel schvalovací komisí pro jména, složené s Marketičky, to neprošlo. Prý ať si mám Ježíška a Jidáška s někým jiným (tímhle směrem jsem doposud nepřemýšlel,...).

Bohužel, ve druhém kole neprošla krásná původně Německá jména inspirovaná našimi nejvěhlasnějšími polistopadovými vůdci. Přestože jsem argumentoval tím, že by spolu se jmény mohly do dušiček našich dětí přejít i morální vlastnosti obou velikánů, Havel a Klaus zkrátka neprošli. Prý by jim stejně všichni říkali Vašku...

Takže je vše jasné, naše ubohé děti se budou jmenovat nějakým zcela konvenční jménem, třeba Boris, nebo Gustav.
hryzec
   *new*
04.09.2012 15:36:11    ( 59735 )
Red News

V pátek jela Marketička na svatbu její kamarádky a já zůstal doma a nikam nešel. Jako chvilkový slaměný vdovec jsem si vychutnával pocit dříví, které si jen tak volně roste. Než se vrátí přítelkyně, aby moje volné bujení usměrnila a zastřihla, stačil jsem zaneřádit celý byt, jak už to tak bývá. Seděl jsem v obývacím pokoji na rozloženém gauči s připravenou peřinou a povlečením zmuchlaným v rohu. Na konferenčním stolku bylo všechno! Popcorn, několik sklenic, zbytky nedojedených jídel, mléko, trenky (čisté), čajové pytlíky, spoustu papírů s cheaty do her a hlavně notebook s "kosmickou hrou". Je opravdu velký problém řídit raketu myší a přitom se vyhýbat nejen asteroidům na obrazovce, ale také čajovým pytlíků a sklenicím na stole. Je to takový "dvojboj" který se ovšem nedá vyhrát, protože když je nutno kvůli asteroidu manévrovat doprava, samozřejmě, že pytlík je taktéž vpravo. Ale to jsem odbočil, předmětem mého krátkého vyprávění má být něco jiného, než popis toho, jak jsem vlhký čajový pytlík rozjezdil po celém stole optickou laserovou myší Logitech.

Večer mě napadlo, že by mohl být v pátek v televizi nějaký fotbal. Můj vztah k tomuto médiu volně prezentuji léta, takže asi nikoho nepřekvapí, že nemám programy nikterak seřazené, zkrátka co „to“ „chytlo“ to „to“ „chytlo“ a hotovo. V praxi to znamená, že musím téměř vždy všech zhruba čtyřicet programů včetně rádií „proskrolovat“ dokola, než najdu konkrétní požadovaný kanál. Při tom se vždy opět utvrdím v tom, že stejně jako v kanalizaci městské, tak i v TV kanálech tečou jen samé výkaly a splašky. Při průletu televizní hvězdokupou zábavy, poučení a zaručených informací v podobě nejrůznějších Nov, Prim a polských programů jsem narazil na něco, co jsem myslel, že jde naladit pouze za peníze. Televizní kanál Fanda z Novácké rodiny, zaměřený prý pro pány, čti burany. Zřejmě mi jej v nestřežené chvíli, kdy byla na chviličku televize celý týden vypnutá vyměnili za Novu HD (hovna ve vysokém rozlišení?!). A na „Nově Fandě“ byl fotbal – Jihlava – Sigma!

Fotbal to byl na české poměry výborný. Po jeho skončení proběhly klasické rozhovory, ale to už jsem měl hlavou opět sklopenou nad notebookem a vesmírným plavidlem, takže jsem ani neregistroval tuny reklam po ukončení přímého přenosu, přestože se mi agresivně narvaly do podvědomí. Mou aktivní pozornost vzbudila až upoutávka na pořad s názvem Red News. Ženský hlas sliboval opravdu pikantní zprávy, které mají být už za chvíli. Proběhly další tuny reklamních spotů a už tu byla znělka. Pauznul jsem hru a bystře se podíval na plochou obrazovku naší televize. Na scéně se objevily dvě dámy, očividně hodně dospělé, zkušenost se jim zračila v obličeji. Dámy lehce slovansky zakulacené, krev a mlíko, jak se říká, oděny do slušivých kostýmků s krátkou sukní. Rozhodně by jim (bez urážky) víc pasovaly lacláčové modřáky s červenými plastovými sponami na šrákách a do rukou plechové kýble a vidle. Dámy začaly na přeskáčku číst ze čtecího zařízení krátké zprávy nejrůznějšího charakteru rozhazovaly u toho rukama, jako zkušené hlasatelky zpráv z regulérní TV NOVA a přitom si postupně svlékaly jednu část oblečení za druhou. „Vepřové maso od příštího měsíce opět zdraží, na vině je rostoucí cena krmiva a zvětšení chlévů pro prasátka“ - a blůzka dole. „Na Jihlavsku došlo k vážné autonehodě, opilý mladík srazil v rychlosti cyklistu, který leží s vážným poraněním hlavy v jihlavské nemocnici“ – sukně pryč. Nevěřícně jsem kroutil hlavou, co to jako má být. Zprávy pokračovaly ve stejně absurdně směšném duchu dále. Informace z domova vystřídaly zprávy ze zahraničí, počasí, trocha sportu a už byly obě dámy nahé. Vrchol představení ovšem přišel, když jedna z dam četla zprávu: „Norský soud uznal Anderse Breivika příčetným a poslal ho na 21 let do vězení. Rozsudek může prodlužovat až do jeho smrti. Extremista loni zabil 77 lidí.“ a přitom si „svůdně“ laskala bradavky a druhá dáma točila kozami přes celou obrazovku. Tohle jsem už nevydržel a normálně jsem se rozesmál sám doma na celé kolo.

Každý americký článek podobného typu má na svém závěru takzvaný „moral of the story“ – neboli jakési poučení z příběhu. Budu se tentokrát amerického vzoru držet a sdělím, jaká poučení jsem z tohohle emotivního zážitku, který mi možná nepoškodil zrak, ale zcela jistě nevratně poškodil psychiku vyvodil:
Nikdy nepouštěj televizi! Pokud tak učinit „musíš“, nepouštěj ji „jen tak“, ale pouze na předem pečlivě vybraný program. Po jeho ukončení televizi neprodleně vypni, než se ti stačí na obrazovce objevit Red News.
kadak
   *new*
23.08.2012 14:48:59    ( 59396 )
Ukrajinka vypadá jako živá Barbie

Jednadvacetiletá Valeria Lukyanová z Ukrajiny vždy snila o tom, že bude slavnou. Stylizuje se do panenky Barbie a už několik měsíců se na internetu spekuluje, zda je její podoba skutečná, nebo jde o úpravy ve Photoshopu.

Tomu říkám náplň odpoledne. Spekulovat na internetu, jestli je nějaké piča upravená ve fotošopu nebo ne. Tahle společnost je normálně v rozkladu. Morálním i fyzickém. Normálně úplně cítím, jak se přes načančaný a barevně lesklý zevnějšek uvnitř hnilobně a smradlavě rozkládá.
kadak
   *new*
06.08.2012 12:00:47    ( 58920 )
Určitě jste si všimli, že v každé domácnosti navzdory všech Hawkingům a Einsteinům prokazatelně existuje černá mikrodíra. Umístěná je uvnitř bubnu pračky a ze všech matérií požírá výhradně fusekle. Každá domácnost má doma šuplík, pytlík, zásuvku nebo jinou schránku, kde se hromadí nešťastné ponožky, které navždy při praní přišly o partnera. Občas se mi podaří nakombinovat mezi "singles" ponožkami pár, který má přibližně stejnou barvu a rastr tkáně, ovšem k ideálu mají tyhle mixy opravdu daleko.

Jedna zásadní otázka ovšem zůstává nezodpovězena. Pokud platí zákon o zachování hmoty, jaká hmota popřípadě záření je nám navrácena místo ponožek zpět? Posledně jsem našel okenní parapet poblitý kočičím žrádlem a všichni se tvářili, že o ničem nevím. Odhaduji tedy, že takto vesmír vrací ty sežrané ponožky.
kadak
   *new*
02.04.2012 20:51:57    ( 56229 )
V Ostravě stojí chemička, za komuny Moravské chemické závody - MCHZ. Dnes je chemička rozdrobená do několika firem, největší je BorsodChem MCHZ. Dalším velký subjektem v areálu chemičky je firma Dukol, člen skupiny Kronochem, která je majetkem firmy Kronospan, která se zabývá zejména výrobou polotovarů pro nábytkářský průmysl. Pro lepení dřevotřísek se používají formaldehydové pryskyřice, které se vyrábějí překvapivě z formaldehydu a to na Dukole v Ostravě. Formaldehyd je strašné kurevstvo. Jak už to tak bývá, Česká firma (Dukol) vlastněná cizími penězi (Kronospan) na tom není co se týká údržby moc dobře. Majitel jednoduše očekává zisk a že padá továrna pracovníkům na hlavu je zkrátka jedno. Proto je i provoz výroby formaldehydových pryskyřic velmi zanedbán. Potrubí jsou děravá a formal smrdí jako peklo. Bohužel máme ve fabrice jednotku. A na těchto exkluzivních fotkách Vám ukážu, jak při servisování našeho zařízení vždy vypadáme. Kamarád Roman. Já, já a šéf a kamarád Roman a šéf.

Fotografie jsou pořízeny už po servisu zařízení, při zapisování parametrů do PLC. To už je pohoda. Jinak servis probíhá kampaňovitě. Kampaně trvají 60-120s. Dva šikovní servicemani naběhnou z ráčnami k zařízení a během minuty až dvou se snaží vymontovat co nejvíce šroubů, dokud jim práci příval slz neznemožní. Následuje úprk do "čisté" zóny, kde formal smrdí jenom jako zkurvysyn, ale dá se to přežít. Po krátké pauze následuje další jedno až dvouminutová kampaň. Stejným způsobem se také zařízení montuje.

Není divu, že si moji spoluprcovníci servis na Dukole velice oblíbili. Má osobní zkušenost s výrobou lepidel na dřevotřísku vyústila v to, že k nám přes práh do bytu žádné lepené kurevstvo nikdy nepřejde.

A jedna veselá příhoda na závěr. Naši elektrikáři nevěděli o existenci firmy Dukol. Když se dělala dokumentace pro zařízení, neměla akce žádné oficiální jméno. Hlavní projektant elektro na jednání slyšel vždy jen "Jednotka na likvidaci emisí VOC" a "Dukol". Výrobní dokumentace proto nesla hrdé jméno - "Jednotka na likvidaci dukolů".
kadak
   *new*
14.03.2012 08:15:51    ( 55883 )
Vrátnice Žydofske firmy na klepky

Jedeme na jednání do bývalé Galeny, dnes firmy TEVA. Jak by náš Karel řekl: „Ty Ondra, to je ta žydofska firma na klepky!“ A měl by pravdu, protože TEVA je farmaceutická firma jejíž majiteli jsou Izraelci. Proto má areál bývalé Galeny jednu z nejostražitější ochranek, které znám.

Často jezdíváme do prostor závodu zadní vrátnicí, jejíž dlouholetou vládkyní bývala drobná jemná blondýnka na mikádo kolem čtyřicítky. Studený a neúprosný obličej doplňovala strohá černá uniforma. S touhle ženskou nebyly žádné špásy! Svou důležitost dávala najevo tím, že vždy vznesla námitku proti blbě vyplněnému zápisu o vjezdu, případně okomentovala vizáž občanského průkazy větou: „S takovým salátem vás sem příště nepustím!“ Výraz obličeje napovídal, že to myslí smrtelně vážně. Pokaždé při vjezdu i výjezdu pečlivě kontrolovala celý náklad podle předem vypsaného seznamu, zda něco nechybí nebo nepřebývá. Jednou mě drobná paní vrátná urputně upomínala, že jsem zaparkoval příliš blízko závory vrátnice. Žertem jsem si na ni na ni za to stěžoval u vedoucího oddělení želatinových tobolek, RNDr. Kafky, který reagoval: „Ano, znám tu drobnou blondýnku,“ odmlčel se a podíval se do dálky jakoby hledal slova, „ta je velmi důkladná!“

V minulém roce urputná drobná blondýnka zmizela. Nahradila ji mladá, korpulentní a krátkovalsá blondýna nikoli v uniformě, ale v civilu. Jejím asistentem je mladý uniformovaný hošík kolem dvaceti s bystrým pronikavým pohledem. Když jsme před půl rokem, před šestou ranní vypisovali s dalšími asi dvaceti osobami povolení k vjezdu do fabriky, mladík na mě ukázal a nekompromisně říká: „Budete dýchat!“ a vrazil mi do ruky digitální alkohol tester. Takhle ráno jsem se nezmohl na odpor, vsunul jsem tester do úst začal dýchat. „Samozřejmě 0,0 a oddychl jsem si“. Když jsem mu přístrojek dával ke kontrole, ptal jsem se, proč když je nás v místnosti dvacet? Proč dýchám právě já? Odpověděl mi, že musí každý den náhodně vybrat minimálně tři lidi co budou dýchat. To mě samozřejmě dopálilo. Řekl jsem mu, že to nebylo vůbec náhodně, že hned jak mě uviděl, že si mě vybral. Jednoznačně, hned jak jsem vstoupil do dveří na mě přes celou místnost ukázal a řekl mi: „Pojďte si dýchnout!“ Tak jaký pak náhodný výběr?! Chlapec přimhouřil oči, vzal do ruky nějaký další přístrojek a povídá: „Strčte si to do pusy a dokud to nezmodrá, budete to cucat jako lízátko.“ Cože? Co? Nechápavě jsem na něj civěl. „Do pusy a cucejte!“ Popoháněl mě mladík. Tlustá bloncka se jen uculovala. Cucal jsem jako pako asi 10 minut a tyčinka ne a ne zmodrat. Lidi chodili kolem a ze zájmem mě pozorovali, jak cucám plastovou detekční trubičku a bloncka i hošík si mě mezitím vychutnávali pohledem. Když tyčinka konečně zmodrala, strčila bloncka tyčinku do nějakého jiného přístrojku na analýzu slin. Za dalších 10 minut povídá: „Kupodivu je čistej! Podíval jsem se na kluka a říkám: „Takže jste mě náhodně zvolili?“ Kluk pokrčil rameny a pustil mě dovnitř...

Samozřejmě jsem vykládal historku u nás na firmě. Lepší to na sebe prásknout sám, než to stihne někdo jiný a ještě si to náležitě přibarví. I tak se mi za prožitek s detekční tyčinkou v ústech všichni posmívali. Dneska jsme se do TEVY snažili dostat znovu. Když jsem se zapisoval do lejstra pro návštěvníky firmy, byl přede mnou v pořadníku jediný údaj. Tam kde má být napsáno „jméno a příjmení“ stálo stroze Ing. Bukva. Strašně mě to rozesmálo, až mě kolega musel zchladit slovy: „Nech toho, nebo zase budeš cucat tyčinku!“ Prohlédl jsem si kamenné tváře vrátné - tlusté bloncky a mladíka s bystrým výrazem. Nehnuli ani brvou! Jsou to přeci profesionálové!
kadak
   *new*
14.03.2012 08:15:21    ( 55882 )
Klokaní a užovkový benzín a zima jak cyp

Je mi zle. Včera večer jsem se vrátil z Německa. Předem bylo rozhodnuto, že pojedeme do Stuttgartu autem. Vyjeli jsme s kolegou (a zároveň šéfem což je nevýhoda) v pondělí ráno.

Kolega (a zároveň šéf), jako vždycky nabral klokaní a užovkový benzín. Co to znamená? Klokaní benzín způsobuje rázové změny ve zrychlení, jehož vektor je rovnoběžný s výslednicí vektorů rychlosti jízdy. Způsobuje silnou akceleraci a spolujezdcem absolutně neočekávané decelerace. Pokaždé, když kdokoli (třeba i v protisměru na dálnici) vyhodí blinkr nebo rozsvítí jakékoli světlo. Někdo tomuto stylu jízdy říká "brzda - plyn". V případě mého kolegy (a šéfa) se ovšem jedná, jak už jsem zmínil, o jízdu "brzda - plyn" v naprosto neočekávatelných situacích. Něco (a může to být opravdu cokoli) se rozsvítí a spolujezdec se rázem opírá čelem o přední sklo. Prokáže-li se, že se brzdilo zbytečně, musí se okamžitě časová ztráta způsobená nesmyslným brzděním dohnat nesmyslným zrychlením, takže je spolujezdec opět poměrně nečekaně vmáčknut hluboko do sedačky. Občas kolega (a šéf) jakoby jen tak testoval své kolegy a spolujezdce zda nespí a radostně brnknul nohou o brzdový pedál, což je velice příjemné a udržuje to hladinu adrenalinku v patřičné úrovni.

Poslední dobou kolega (a šéf) pravidelně klokaní benzín kombinuje pro ještě větší zpestření už tak pestré jízdy užovkovým. Užovkový benzín se projevuje opakujícími se změnami zrychlení kolmo k výslednici směru rychlosti, které jsou v čase proměnné, a mají vzájemně opačný směr. Lidově by se efekt užovkového benzínu dal nazvat "šněrováním". Kolega (a šéf) celý proces "šněrování" započíná téměř maximálním se přiblížením k pomalejšímu vozidlu před sebou. Současně upřeně čučí do zpětných zrcátek a střídavě vypíná a zapíná levý blinkr. S každým zapnutím blinkru rychlým trhnutím volantu najíždí do levého pruhu dálnice, s každým vypnutím znamení o změně směru jízdy mění směr jízdy prudkým trhnutím volantu na druhou stranu, jakoby si proces předjíždění úplně rozmyslel. Jasná strategie, která má za úkol zcela zmást každého soka, blížícího se k nám po dálnici zezadu, v levém pruhu. Až se přední nárazník téměř dotýká auta jedoucího před námi a auto jedoucí za námi je už téměř u našeho vozidla, šněrující kolega (a šéf) neomylně trhne volantem naposledy do levého pruhu a se slovy: "Jenom se neposer!" Nevíš proč ten pičus tak bliká?" A spokojeně předjíždí pomalejší vůz.

Naneštěstí je taková projížďka po německých dálnicích pro mého kolegu (a šéfa) velikým lákadlem. Takovým, že si chce řízení opravdu užít. Proto, když je v Německu občas povolena neomezená rychlost, kolega (a šéf) nabídky využívá. Proto "šněruje" a brzdí a rozjíždí vůz na území BRD ještě dramatičtěji. Za několik mnoho let jsem si na "klokaní a užovkové" palivo celkem zvykl. Taky jsem si zvykl na nulový orientační smysl kolegy (a šéfa), který se s jistotou rovnající se 95% rozhodne vždy zatočit špatně, nebo najet do protisměru, případně zatáčet z pruhu pro rovný směr doleva a podobně. Dokonce jsem si zvykl i na šeroslepost svého kolegy (a šéfa), která se projevuje výraznou intenzifikací všech výše popisovaných projevů řidičského umění mého kolegy (a šéfa) ihned po západu slunce. Cesta do Němec na mne ovšem nastražila další, téměř nečekanou nástrahu. Před časem jsem se tu zmiňoval, že nám do firemní Oktávky táhne přes kastlík před spolujezdcem. Situace se nezlepšila, naopak se ještě zhoršila. Táhne do ní takovým způsobem, že si spolujezdec musí obalit nohy do několika bund a mikin a stejně je mu na kolena zima. Topení nepomáhá, protože potom je všem v autě a to i mému kolegovi (a kurva i šéfovi) hrozné vedro. Upřímně, to topení by nepomohlo ani tak...

Takže se po dálnici řítí nekonečnou rychlostí poměrně sebevědomý řidič - užovka-klokan, na kterého neoprávněně bliká doslova "každý blbec" a vedle něj se klátí zleva doprava a zepředu dozadu postava, nohy zabalené do bund a mikin a jako by nic si čte noviny nebo knihu. Ovšem tentokrát jsem to pěkně odnesl. Když už jsme zatím (čemuž nerozumím) všechny cesty přežili bez nehody, já se raději při té poslední aspoň pěkně nachladil...
kadak
   *new*
12.12.2011 18:10:05    ( 53921 )
Ano! Jedná se o čistě prcovní boty na prcání. Samozřejmě se tu nejedná o žádné sexuální prasárny.

Prcovní boty jsou speciální obuv, kterou když si člověk nazuje, jasně a zřetelně tím svému okolí dává najevo, že za chvíli poletí sojka. Je tedy zproštěn jakékoli viny v případě způsobení psychické újmy komukoli v bezprostřední blízkosti, kdo by se letící sojky mohl zaleknout. Osobě, která si nasadí prcovní boty, častěji mezi mladými lidmi nazývané prostě "prcáky", je dovoleno si usrat dokonce i ve veřejné hromadné dopravě a to jakkoli hlasitě ovšem pouze v tónině c-dur. Kniha Ladislava Špačka - "Slon v porcelánu, aneb jak se neztratit ve světě labyrintu etikety", která je mimochodem všude k dostání, o prcačkách hovoří jasně. Taktéž se zde dozvíte, že termín "prdnout" je absolutně nevhodný používat ve společnosti dámy. V dámské společnosti je vhodné rezultát akutní plynatosti - větry - nazývat termíny jako jsou: pšouk, prdík nebo větřík. Pokud jste spíše muž činu a nerad o věcech pouze hovoříte, nazujte si prcovní boty a jednoduše si userte, výrazně se vám uleví.
November 2017
PoUtStCtPaSoNe
30310102030405
06070809101112
13141516171819
20212223242526
27282930010203