Tak si tak zvesela čůrám do mušle a najednou vytřeštěně sleduju, že mušle čůrá na mě. Normálně se jeden malý proudík oddělil od hlavního svazku a odrazem do porcelánu mi počůral botu. Přece nebudu chodit v počůraných teniskách! Strčil jsem tedy nohu i s botou do umyvadla a začal jsem botu drhnout, když v tom do místnosti vletěl chlap ze sousední firmy, ze kterou sdílíme budovu. Málem mě vybulil a civěl na mě, jako na zjevení. Já se ovšem nedal, pokrčil jsem ramena a jakoby nic povídám: "No co, no co? Myju si boty." Chlap taky pokrčil rameny a šel se vyčůrat.

Mnohem horší čůrací historku mám ze sobotních Bazalů. Knoflíky puntu od kalhot se vysmívaly ocelově modrým, promrzlým a úplně necitlivým prstům. Odolávaly dlouho. Po jejich překonání následovala další bariéra ? spodky vytažené proklatě vysoko a do nich zastrčené triko pro změnu proklatě nízko. Vše bezpečně přeplátoval ledvinový pás. Bunda i s fliskou vyhrnuta pod pažemi, nutná podmínka k vyproštění omrzlé čertovky z prostoru trenek. Přes tři vrstvy se i díky ukrutné zimě jednalo spíše o hodinářskou práci, než cokoli jiného. V jedné chvíli jsem si už zoufale řekl, že si normálně pustím kalhoty dolů až ke kolenům, jako prvňáček u mušle. Nakonec trpělivost přinesla své ovoce a asi na podesáté se mi s hádětem podařilo vykličkovat mezi jednotlivými vrstvami textilu. A pak, že to mají baby s čůráním horší než my,...

Sálová kopaná pod širým nebem


Předevčírem jsem byl hrát fotbal. Po dlouhém rozhodování mne na Baníku nakonec Frank ukecal, abych si v úterý došel čutnout se Zdenkem a pár kamarády. Prý od 18-20.00, fajne dvě hodinky. Přihlásil jsem se.

V úterý Frank nedorazil s odvoláním na svá bolavá záda, která jej rozbolela následkem pádu na schodech na stadionu Bazaly. Boraček, nesl pivo a než aby jej rozlil, raději si nechal obrousit páteř hranami příkrých schodů. Přišli ale jiní borci, takže kvalita se dala očekávat. Napětí viselo ve vzduchu. Jak vlastně dopadnu, mezi kluky, kteří hrávají občas fotbálek? Já, který jen hniji, tloustnu a nehýbu se?

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Po vstupu do hry, od začátku jsem byl raději jen střídající, jsem přeběhl celé hřiště od brány k bráně. Než jsem se zastavil, byl jsem udiven, že mi běh nic nedělá, že na to mám. Ve chvíli, kdy jsem se zastavil, zjistil jsem, že celý sprint byl proveden na dluh a že se asi zhroutím. Sliny se mi v ústech zhutnily a nos se mi přicpal. Paráda pomyslel jsem si. Ještě mi zbývá asi jedna hodina a padesát čtyři minut.

Chvilku jsem celkem zmateně a opatrně pobíhal sem a tam. Bylo mi jasné, že fyzička, kterou jsem většinou fotbálek a kluky "uběhal" je dávno pryč. Kvalitní technika na skladě v dostatečné míře nikdy nebyla, zbývala mi tedy bojovnost abych úplně nevyhořel. Neměl jsem tušení, že bojovnost je tak úzce spjatá s fyzičkou. Tam kde není energie, tam se nebojuje, šel jsem střídat.

Ve druhém dějství jsem zjistil, že se dá hřiště přesprintovat nejen tam, ale i zpět. Byl jsem sice vyřízený úplně stejně jako poprvé, ale uběhl jsem téměř dvojnásobek. Kontaktů s míčem jsem sice moc nenasbíral, ale celkově mne druhé střídání celkem uspokojilo. Ono by mě uspokojilo i to, že jsem se jednoduše nezhroutil.

Ve třetím střídání se projevila únava i na ostatních hráčích, nejen na mě, síly se tedy alespoň po fyzické stránce trošku srovnaly. V tomto střídání jsem přišel na to, že má silnější pravá noha někam zmizela. Na pravou stranu se mi posunula moje věčně gramlavá - mnohem slabší - noha levá, a na místo mé levé nohy jsem obdržel kus dřeva. Levou jsem tedy úplně vyřadil ze hry a od té doby jsem ji používal pouze pro opírání.

Po čtvrtém střídání jsem se Zdenka zeptal, kolik je hodin. Řekl mi že už tři čtvrtě na sedm. Ještě není ani sedm? Zatraceně!

V průběhu dalších střídání jsem si uvědomil, že když běžím, třepou se mi v rytmu běhu "kozy" a v protifázi vibruje pupek. Když se napiji těsně před vběhnutím na hřiště, že je to na poblití. Že v situaci jeden na jednoho je jednodušší pro obě strany, abych nešaškoval a balon soupeři radši rovnou odevzdal (což jsem od té doby svědomitě plnil). Přišel jsem ještě na spoustu dalších fotbalový návazností na chování skupiny, na fyziku, biologii a podobně, ale vyprávět o tom, to by bylo na samostatnou esej.

Nakonec jsem nezklamal, hlavně sebe. Neočekával jsem od sebe vůbec nic a podal jsem o něco lepší výkon. Takže jednoznačně nad očekávání. Od teď se budu snažit chodit na fotbálek pravidelně, jak jen mi to pracovní doba dovolí přes to, že momentálně chodím jako robot. Podle bolesti vím přesně, kde mám na těle každý jeden z asi šesti-set svalů. Ale to se prostě musí zlepšit!



Červený je tartan, fotbal to je hra!

Radim 2

V rámci včerejšího pracovního dne jsem se účastnil takzvaného "meetingu" u jednoho zákazníka v Přerově. Za náš ?oddíl? jsem byl nominován já a kolega Radim, nejsprostější křupan s dobrým srdcem, kterého znám.

Radim je zhruba šedesátiletý elektrikář, odborník na slovo vzatý. Vyzná se v normách, vyhláškách a v elektrických komponentech. Dokáže řešit svízelné situace. Má často dobrou náladu a nepokazí srandu. Bohužel, jako každý, má také Radim své stinné stránky. Je to minimálně třikrát destilovaný křupan. Během rozhovoru s kýmkoli mu nedělá problémy přehodit si přirození ?z levé do pravé? a následně vystřelit škodovácký klíček a rýpat se s ním v uchu. Přitom se tváří, že se nic neděje. Radim navíc působí neurvale a hlasitě mluví. Oponenta se nesnaží ukecat argumenty, ale uřvat. Radim má taky problémy s dodržováním takzvané ?bubliny?, tedy osobního prostoru do kterého by vám nikdo kromě maminky nebo později partnerky neměl vstupovat. Radim tuhle ?bublinu? zřejmě nemá, protože když začne vykládat nějakou příhodu, začne se na posluchače podivně lepit a tento je nucen po patách pomalu ustupovat vzad. Pokud je historka dlouhá, než Radim skončí, dvojice vypravěč - posluchač se dokáže posunout až o několik metrů. Dále je Radim neskutečně, ale neskutečně sprostý. Tak sprostý, že i mi se to zdá hodně.

Vždy když je člověk vyslán s Radimem na nějaké oficiální jednání, má trochu strach, co zase vyvede. Včera se Radim držel. Držel se tak, že jsem si říkal, že to snad není ani možné. Když už jsem si pomalu oddechl, že dneska proběhne vše v pořádku, Radim začal na úplný závěr porady vykládat jednomu našemu zákazníkovi příhody z montáže ze Španělska. Když zjistil, že se historka o ukradených kabelech celkem líbí, začal mluvit hlasitěji. ?Tak sem zebral a spočítal všecky ty palety podle dodaku, esli kerysi kabl nechybi.? Obecenstvo se rozšířilo o další dva posluchače z řad přerovského podniku. Radim zvyšuje hlas na ještě větší intenzitu. ?Všecko pasovalo, když zme dorazili rano, povidam temu mlademu synkovi: dones mi kus te CYKYny z druhe palety? Radim opět přidává na intenzitě, mezitím se všichni jeho posluchači pomalu na patách posunují o krůček dozadu. ?Synek se vratil a řika: Tam žaden taky kabl neni? Radim už normálně řve, je ve varu a já cítím průser. ?To si děláš kurva ze mě piču!? Radim vrcholí a řve. Celá jednací místnost je těch dvou výrazů plná. ?Normálně nam ty gable přes noc někdo naložil na naklaďak a kurva odvez,? už jen nevzrušeně dodá. Já pomalu omdlévám a obecenstvo taky. Radim si ničeho nevšimne, poškrábe se prstem na okraji nosní dírky, utře si pěnu od kafe z fousů a spokojeně si dává věci do aktovky.

Ještě horší to bylo po jednom jednání v Liberci. Tam jsem si musel odskočit na toaletu. Když jsem se do jednačky vrátil, seděl tam už jen Radim, ostatní se už stačili vypařit na oběd. Radim se mě ptá: ?Kdes byl tak dluho?? ?Byl jsem na WC, musel jsem na velkou? povídám. ?Nekecej, pičo! Beztak sis tam valil koňa!? málem jsem upadl. Rychle jsem kontroloval, zda jsou všechna okna i dveře pevně zavřená. Naštěstí byla,...

A pak si jednu nedej.

Šel jsem za chlapama od elektriky na hlavní budovu. Na dílně bylo prázdno, prázdno, světla zhaslá a bylo úplné ticho. O tom, že se přeci jen v elektro výrobně něco dělo svědčily pouze tři rozváděčové skříně, ze kterých trčely nezapojené dráty a několik ?modulů? jističů a relátek zacvakaných do ?din lišt?. Úzký paprsek světla zpod dveří zámečnické dílničky prozradil, kam se všichni poděli.

Otevřel jsem dveře zámečnické dílny a k uším mi dorazil hlahol a veselí. Na stolních nůžkách stál obrovský popelník, který přetékal vajgly a cigaretovými krabičkami. Ve čtvercové místnůstce se podél stěn krčilo asi patnáct chlapů, jedna polovina poctivě vykuřovala, že byla v dílně mlha vhodná ke krájení a druhá polovina chlapů pojídala svačinky, které jim připravily jejich manželky a maminky.

U prostřed u ponku s obrovským svěrákem stál Luďa Koblih. Vysoký, vousatý, hubený chlap se zrzavými vlasy jako vrabčí hnízdo. Červené seprané monterky mu končily v půli lýtek a před pádem dolů je jistil pouze pár kvalitních kšand s obrázkem piva a nápisem ?I love beer?. Firemní, kdysi černé tričko zdobilo několik velkých děr a postavu dokreslovala sportovní bleděmodrá plátěná čepice s nápisem Autoturist. Luďa vesele deklamoval své zážitky z předchozích zaměstnání a při tom kouřil jednu balenou dutinku za druhou.

?To když zme robili na elektrarně, tak nam v sedumdesatem přišli z německa ty trafa.? a láskyplně si potáhl z připravené cigarety. ?Ten olej co byl ve vnitřku vykypal na ty palety synci, my zme zebrali a přimo na šichtě zme ty palety rozflakali na male kusky.? zase si potáhl a rozhlédl se po obecenstvu, jestli ho všichni poslouchají. ?Po fajrontu zme ty kusky nahazali za plotek a potem zme zajeli dvanacetrojku a všecko zme nasmykali na hromadu a tu zme pak naložili.? A labužnicky si potáhl, když mluvil dál, kouř mazlivě vyfukoval. ?Když sem doma potem fukl do pecka tu dubovu kostku od teho trafo oleja z palety, ten pecek enem zahučel, že sem myslel že vystartuje jak raketa. A jak se ten pecek potem hřal synci, lepči než jakesik pojebane peletky? A všichni kolegové uznale pokyvovali hlavou,...

přijedete? jak jsem Vám poslal tu pozvánku. Ať vím kolik mám nasmažit řízků?

Nezabijes

Záchrana psa....

Tak nevím jestli funguje nějaká vyšší moc, ale po celkem pohodovém nákupu vánočních stromků, mi bylo vše spočítáno i s úrokem. Něděle 6 hod ráno, nějaký divný zvuk z kuchyně. Snad už zase neplavem? Před půl rokem nám ucpaný kanál na terase vyplavil obývák. A taky že jo. Prasklá hadička ohřívače teplé vody pod umyvadlem. V kuchyni a v jídelně by se dali pouštět lodičky, jako kdysi na potoce pod mostem. Hladina na některých místech křivé podlahy dosahovala až 5 cm. není nad krásné nedělní ráno s kýblem a hadrem. Tak to jsem teda v pátek nemusel kupovat ten zvlhčovač vzduchu. Teď bude vlhka dost. Už vím jak vzniknul název plovoucí podlaha, menší tvor by si i zaplaval. Odpol to začalo trošku vysychat, kdyby měl někdo zájem, bude možno u nás po podlaze jezdit motokros.

Přesně tak! Jde hlavně o petici za záchranu lesa. Pokud neodebereme ty přebytečné zbytečně hezké kusy, vrhne se na ně kůrovec a to je panečku surovec! Samozřejmě pokud po cestě potkáme laň s kolouškem, tak toho kolouška nemilosrdně pomazlíme, aby se ho laň vzdala díky zápachu lidských rukou, který přejde do jeho heboučké srsti. Přirozeně, koloušek bídně hlady zhyne. Rád bych napsal, že takto učiníme abychom z jara nakrmili červíky, mravence a vosy, ale není tomu tak. Zkrátka jsme kurvy.

přesně tak, jde hlavně o tradici a ty se mají dodržovat a taky máš jistotu, že nekupuješ žádné šméčko třeba z Číny a asi bych měl problém v krámu se stromkama, nevím jak se nakupujou, bo jsem to nikdy nerobil.

ta druha veta mi nicmene vysvetlila ten jejich zamer. Vyber..

kutac: jde tu o "sifru"...
a cena je opravdu bezkonkurencni...

sice s jejich pocinanim neskouhlasim, ale jak jsem byl minuly rok vyrozumen, jedna se o tradicni zalezitost bez ktere by to proste nebylo ono...

Nic něnarobiš, TESKO, je TESKO. To Rýmařoské má největší oddělení "zahrady a lesa" a umožňuje výběr za světla, odvoz za tmy...

no fuj, ze pry TESCO, fuj fuj fuj (aneb, projezdi 200 a kup stromek o 200 levneji)

Jednoznačně ANO! Pokud neselže termín montáže zimních pneumatik...

Jindra mi poslal leták TESCO Rýmařov kde v sobotu 11.12.2010 mezi 15 až 16 hodinou nabízí čerstvé vánoční stromky za dobré ceny. Asi pojedu nakoupit, ale tentokrát bez noclehu, musím se vrátit k holkám. Připojíš se k nám?

Pro upresneni, autorem prizpevku 3483 je Kaddak..

Silvestr 2010


Krátké poděkování organizátorům bojovky:

Při večeři nám bylo určeno kdo s kým ráno vyběhne do zasněženého lesa. Nerozumím jaké čáry použil organizátorský výbor bojové hry, aby donutil 19 v průměru třicetiletých panelákových děcek lítat od rána až do odpoledne v mokrých botách po okolí chaty. Drogy to zjevně nebyly. Malinko jsem si myslel, že alespoň z některých ženských úst zazní slůvečko nevole. Nikoli. Pánové, zcela zřejmě byla bojovka naplánovaná naprosto bezchybně. Myslím, že můžu klidně za všechny zúčastněné říci nahlas a z plných plic DĚKUJEME!!!

Dále jen pár drobných soukromých postřehů (za rok se třeba bude hodit si to připomenout)?

První den poklidné posezení do pozdních nočních hodin. Ráno zhruba hodinu před budíčkem mne probudil ostrý zvuk. Ládes ve vedlejší pokoji opakovaně svým spolubydlícím nadšeně vysvětluje co a proč včera vypil: ?Láhev slivovice,? a dvě flašky piva.? Na mé ťukání na zeď nereaguje. Skromná prosba o ztišení mluveného projevu: ?Drž hubůůů!? je negována slovy: ?Pravda musí ven?. Později při bojové hře si mé dobře míněné rady žádný ze soupeřů, které jsme potkali nebere k srdci. Hof místo aby napsal Praděd jako nejvyšší bod ČR s úšklebkem vpisuje do volného políčka Sněžka. Toníkův tým se raději brodí sněhem vzhůru strmým srázem svou vlastní cestou než aby následoval stopy ve sněhu očekávaje zradu.

Odpolední příjezd trošku podivných Jihlaváků. Chlapci jsou zjevně nerůznopohlavně zaměřeni. Důkazy jsou zřejmé. Ten kdo nemá melírované vlasy, má alespoň uplé triko z důvodu zdůraznění prsních bradavek. Členem jejich výpravy je také dívka s plyšovými kalhotami. Taktéž zjevný důkaz metastabilního stavu psychiky našich nových spolunocležníků. Do této chvíle je nesnáším pouze proto, že je neznám. Po konzumaci ?naší? polévky a to předesílám bez ptaní, mají moje zjevné antipatie téměř racionální základ. Přijíždí další členové naší ekipy. Přijíždí mimo jiné Racek ml. s Verčou a psy Stívem Trevorem a Trevisem v jednom. Ponecháváme Jihlavské jejich podřadným a veskrze konzumním radovánkám a jdeme si něco vypít. Po několika půlhodinách se belháme s Mrakem opět jako poslední spát.

Následující den vyrážíme na kešky. Na jedné mokré louce uprostřed polí za veselých okolností plných stříkajícího bahna s vodou do vnitřku blatníků mé Felície opouštíme lokalitu jedné z keší. Než jsme se na louku dostali, musel Ota srolovat okénko a následným výkřikem: ?Vypadni!!!? vyhnat psa z cesty. Auto mi netroubí a jinak by prostě neodešel. Po výkřiku se jal prchat zběsile pryč. Otofon má prostě charisma.

Silvestrovský večer ve znamení hry BANG. Na tváři hned vedle nosu mu vyrostl dermatologický útvar, ekvivalent nejvyššíy hory Sluneční soustavy - sopky Olympus Mons, která vystupuje do výšky 27 km nad okolní terén. Od této chvíle vím, jaké to je být nadměrně prsatou dívkou, které se také nikdo při rozhovoru nedívá do očí. Někteří kamarádi, kteří hůře rozeznávají některé barvy neustále posunky dávají najevo, že o mé zjevné kožní nehodě ví. Naštěstí se mne opakovaně ujímá Hanz a po x-té Tequile na palčivý problém s visáží zapomínám. Dokonce už mne ani neštve družba s Jihlavskými, kterou započal Gappák. Vtírač se do této chvíle stačil ponížit pouze jednou a to plazením před paní kuchařkou, vzdávaje jí tím hold jejímu kuchařskému umění. Následují taneční hody v čele s PartyZipem. Po dlouhé kritice zmých úst na kvalitu reprodukované hudby u Lukáše přichází Marketička. Vypíná projekci a pouští opět a znovu další Pearl Jam.

Dvanáct hodin. Venku se líbá a přeje. Uvnitř se tančí. Letošní ohňostroj jsem propásl. Taneční hody se rozjíždí naplno. Probíhá legrační a nesmyslný souboj: Dívka v plyšových kalhotách ? kompaktní disk ? čelo Nšo-či. Jihlavští rychle odpadávají a berou si Mojmíra na pokoj kde jej mučí tím, že s ním nechtějí spát. Ani muži ani ženy, svobodné ani ženaté. Přesto, že je oděn pouze v trnkách. Řídnou i naše řady. Nakonec zůstává jen málokdo. Gappákova Káťa přebírá otěže po svém dávno spícím partnerovi a ulehá doprostřed tanečního parketu. Odmítá postel. Na taneční parket se z WC vrací PartyZip, bohužel všichni šli už spát.

Předposlední ráno/poledne. Oběd nelze pozřít. Takto vypadá a chutná nekonečné kuře. Následuje několika hodinový maratón filmů a seriálů. Litevská vodka, trochu piva, konečně jsem se i najedl. Končíme s Mojmírem o půl třetí druhým dílem druhé série seriálu.

Poslední ráno rychlé balení, loučení, slzy a přesun za dramatických okolností (spousta sněhu) zpět do Ostravy.

Bylo to krásné, děkuji Všem a hlavně Marťasovi Bassovi, protože se s tím nejvíc najebal jak CYP!




...podotýkám, že se jedná o zcela osobní postřehy a jako takové obsahují pouze zlomek událostí, které se udály,...

do noveho roku noveho kadaka:

Při odjezdu do Olomouce jsem zjistil, že mi zběsile rychle bliká kontrolka blinkru při užití ukazetele změny směru jízdy doprava. Můj technicky založený mozek zbystřil! Jistě mi některá žárovka v blikačce prdla, řekl jsem si. Po 30 sekundové visuelní diagnostice jsem odhalil, že se jedná o pravý přední blinkr. Tuhle pasáž jsem zvládl, liboval jsem si. Zapřemýšlel jsem, jak se k výměně žárovky dostanu. Rozhodl jsem otevřít kryt motoru. Této operaci jsem se snažil vyhnout. Lanko, kterým se dekl uvolňuje, se totiž za ta léta protáhlo a nyní nelze použít standardní páčky, leč kleští. Kleštěmi je nutno ocelové lanko chytit do čelistí. Aby bylo možno lanko chytit, je nezbytné si kleknout vedle auta a vyšpulit dupu na celé okolí. Hlavu zabořit hluboko mezi pedály řízení a snažit se po hmatu chytit prsty a čelistmi kleští to stále zpropadenější lanko. Při tomto snažení se Vám lanko sedmkrát vysmekne, dvakrát jej nechytíte vůbec a nakonec se čtyřikrát čelistmi kleští štípnete. Při posledním čtvrtém štípnutí se musíte napřímit, abyste se v zápětí praštili o volant. Nezbývá, než sprostě ?zakurvovat? a na počtrnácté ten hlupy drut už končně chytit a dekel otevřet. Po otevření krytu motoru následovalo druhé kolo visuelního ohledání. Prostě jsem čuměl do motoru jako husa do flašky a hledal jsem objímku se žárovkou ve svítilně. K mému překvapení tam žádná objímka, natož žárovka nebyla. Jako Coulombo jsem šel po stopě, tudíš po kabelu a zjistil jsem, že předmětná objímka visí na drátech i se žárovkou dovnitř blatníku a zhruba ? roku tak při každém odbočování předjíždění, parkování atd. osvětluje přední kolo zevnitř blatníku. Objímku jsem za dráty vytáhl, vyklepal jsem z téměř rozkorodované objímky starou žárovku a vyměnil za novou. Světla svítí, stěrače stírají. Já jsem na sebe hrdý, celá akce netrvala více než hodinu a půl.

5.7.
Dnes ráno se mi neudělalo úplně nejlépe. Vlastně mi bylo zle. Dost zle. Včera byl totiž Majáles 09. Musím přiznat, že mě studentská veselice nezklamala. Měla totiž tak vysokou úroveň, jako jsem dlouho dopředu předpokládal. Dopoledne Mňága, kterou jsme nestihli.. Pak tři revivaly (čti tak jak sem to napsal, žádný rivajvly, ale REVIVALY s ostravským přídechem na měkké I a tvrde Y). Kapela Waťák (vtipná parafráze na Kabát, že?) rozvířila tvrdou muzikou nemálo hlav. Revival Tří Sester potěšil nejednoho příznivce Tří Sester přesto, že nechybějící zpěvákova noha nebyla jeho největší slabinou. Jeho pěveckému umu totiž chyběl pěvecký um. A zvukaři zvukařský, konstatoval Mrak. Mezi tím zapěli bratia slováci, kteří revivalovali snad všechno. Jejich jméno jsem raději zapomněl. Zlatým hřebem měla být časem prověřená kapela Alkehol. Na toto vystoupení jsem již nečekal. Zbantoval sem partyju a vyrazil do Helouvínu, který po měsíční odstávce opět otevřeli. Hospoda je k nepoznání. Jako důkaz uvádím, že bych si dnes dokázal představit, že využiji v poklidu i WC , což bylo v minulosti nemyslitelné, protože to byli fakt strašní hajzli. Po pár pivních osvěžení v podobě ostravarských koníků jsme si s Market zavolali tágo a vyrazili spát. A dneska mi bylo blbě. Náladu mi nespravila ani moje máma, která mě ráno před sedmou vzbudila telefonátem a udiveně zjistila, že ještě nejsem v práci. Přesto, že je to moje máma, moje máma, kterou mám nadevše rád, je jak kouzelná víla,... ...neví, že samozřejmě chodím až na osm, což považuji za benefit k nezaplacení, který vyvažuje cca deset tisíc korun k hrubému, které mi chybí. Na závěr jen uvádím, že na Majálu (tak se totiž správně Majáles skloňuje) byla i elektronická část, kterážto nebyla zcela nekvalitní. Jen jsem si připadal na to trdlování v rytmu polámaných bítů před kolejema moc trdlo. A taky starý. Navíc můj kšilt je proklatě ohnutý. Ve vrtce pak hrál zase hauzovou rovinu nějaký podivný ?gelovlas?. Když do mikrofónu zahlásil, že je dídžej rádia kismoravaEFEM, tak jsme se s Mrakem podivili. Když zařval: ?Děcka, tak chlastáme!? prchli jsme do bezpečí deště...
...ovšem nyní, po důsledném vyjezení plechovky s tuňákem v rostlinném oleji a následné návštěvě WC se moje fyzická i psychická pohoda zvedá z hnusného popela nevolnosti a jako bájný Fénix a vzlétá k nebi dobré nálady!

Joa dneska asi na hřišťu. V Grygcu, dluho sem tam něbyl.

24.6.
Přátelé, právě jsem objevil čínskopolívkového boha, drátěnkovou meccu, hranatopolívkouvou mistrini, firmu:

Fashion food!

http://www.fashionfoodthailand.com/

Zakoupil jsem si polévku YUM TOM! Jen pro zopakování - Čínské polívky se dělí na: Jedno pytlíčkové, dvoupytlíčkové, vícepytlíčkové a speciální. V této chvíli držím v ruce Vícepytlíčkový speciál s vlastní nádobou, pokličkou s výparnými otvory a vidličkou. Na obalu není uveden jediný český nápis, což znamená, že jsem si za 22,90,- koupil ILEGÁLNÍ polévku. Už se mi vaří voda. Po konzumaci se s Vámi podělím o zážitky,...

Fotodokumentace:
Nádoba úplně dole!!!

http://www.fashionfoodthailand.com/products_cup.htm


2.7.
No nic. Nechme Rajmunda Vzteklunka, totiž Kpaounka chvíli napokoji a pozastavme se na chvíli u Oránka Pučmy.

Můj kamarád Oránek Pučma přislíbil, že se aktivně zapojí do renovace mého pokoje na starém bytě, který opouštím. Potkali jsme se s Nšo-či a Pučmou v pátek v restauraci Prima. Už předtím nám Oran avizoval, že půjde na pařbu do Chlíva, ale no prob, on se zařídí a někde přespí. Opakovaně odmítl nabízené klíče od Nšo-čiiného bytu a pohrdl nabízenou matrací, která tak krásně minulý týden posloužila manželům Kopečným. Ráno mě kolem sedmé vzbudil telefon: ?Pičo já su na Hlučíně. Nebo u Opavice. Asi nedojdu? chtěl jsem něco říci, ale vyprd jsem se na to. Následovala totiž věta: ?Všichni jste se na mě vysrali, oni jeli na Hlučín, co sem měl dělat? Konec rozhovoru. V odpoledních hodinách proběhlo ještě několik marných telefonátů směřovaných na mne i Zdenka, který mi velice pomohl. Odmítli jsme pro Pučmu zajet, protože jsme toho chtěli stihnout co nejvíce. Odpoledne pro Oránka zajela Markéta. Přivezla červenou opuchlou bestii, která sice už nebyla opilá, ale nebyla ani fit. Bestie se převlékla do montérek, řekla pár vtipů, pověděla příhodu, jak zachránila na Hlučíně tonoucího chlapce (za což od šťastné matky obdržela 200,-) a zase odjela.

JestlY marně čekáte na nějakou pointu, tak ta snad přichází až na závěr. Pokud chcete vymalovat, pozvěte si Gappáka a ožerte se sním. Bude to sranda, ale nevymalujete.

22.7.
Ano, je to tak. Před oknem mé kanceláře na asfaltovém parkovišti vybublávají bubliny jako třešně a uvolňují do okolí aromatické uhlovodíky. Cigánské děti obchází postupně jedno auto za druhým a dívají se přes okýnka aut, co by se tak hodilo domů. Jejich boty zanechávají na roztaveném povrchu parkoviště nesmazatelné stopy. Promptně otevřu okno a vzápětí je okřiknu. Oknem se valí rozžhavený vzduch dovnitř místnosti. V té chvíli si vzpomenu, jak jsme s kamarády na běžkách stromečkem stoupali na jesenický hřeben. Za chvíli je konec horní hranice lesa a před námi se objevují bílé vysokohorské pláně. Od tyče k tyči není téměř vidět, taková je mlha, tak hustě sněží. Všichni si upravujeme bundy, trička zastrkujeme hluboko do kalhot, čepice posouváme hluboko do očí. Najednou se ozve: ?Volná trať, volná trať? a zpoza horizontu se vyřítí obrovská sněhová koule. Vousatý chlap, jednotlivé vousy obaleny nejjemnějšími ledovými krystalky, zmijovku naraženou přes jedno oko tak, aby ještě viděl, ale při tom aby mu zběsilý vítr to druhé nevyfoukal. Rychle uskakujeme ze stopy ven a slyšíme jak chlap křičí: ?Kurva chlapi, dneska je to namrzlé, jede to jako prase,...? a při srandovním balancování na úzkých lyžích mizí v lese. Otáčíme se a pomalu stoupáme vzhůru. Čeká nás ještě 38km. Vítr fičí čím dál tím rychleji, sněhové vločky bodají do sklivce...

30.7.
Dnes se mi v práci přihodila veselá příhoda z práce. Klukům došel materiál, byl jsem tedy jako rychlá spojka vyslán na nákupy. Koupil jsem pár vinklů a nějaké další profily a řítil jsem se s nimi k výtahu, abych je mohl dopravit na místo určení, na střechu. Nevědomky jsem předběhl tlustou paní, která to nenesla libě. Normálně bychom jeli spolu, ale ocel zabrala ve výtahové kabině spoustu místa a paní byla opravdu rozměrná. Když jsem zmáčkl tlačítko č .4 označující nejvyšší patro, začaly se zavírat dveře. Bohužel mi jeden profil zůstal trčet ven a dveře se do něj hladově zakously. Výtah tedy neodjel. Stoupající nervozita se zračila za tlustými skly brýlí tlusté paní. Musel jsem dveře násilím ručně otevřít a opětovným zmáčknutím tlačítka č. 4 jsem dveře donutil se zavřít. Výtah se ovšem nerozjel. Po pár vteřinách jsem zmáčknul tlačítko P. Překvapivě se okamžitě ozval zvuk asynchronního motoru a výtah začal stoupat. Za chvíli byl konečně ve čtvrtém patře a dveře se otevřely. Bohužel, než jsem stihl ocelové profily posbírat ze země, dveře se opět uzavřely a já se řítil dolů do přízemí, jak jsem si přeci sám navolil. Když výtah sjel dolů, viděl jsem tlustou paní se sklopenou hlavou vyrazit v ústrety výtahové kabině. Jak hlavu zvedla a uviděla opět mne obloženého železem, zalapala po dechu a na chvilku se zatvářila jako J.P. Belmondo, když v jednom ze svých filmů žádal o sociální dávky. Rozpačitě jsem pokrčil rameny a opět vyrazil nahoru. Napodruhé se mi už vystoupit podařilo?

6.8.
Přátelé, dnes jsem upadl do hlubokého spánku již kolem desáté hodiny. Ovšem před pár minutami mne probudil potlačovaný smích mého šéfa, se kterým sdílím pokoj. Bydlíme na Hotelu FIT v Přerově. Hotel FIT je sice celkem na úrovni, ale v podstatě je to přestavěná Meopťácká ubytovna. Každý pokoj stejný. Všechny mají stejnou výbavu, všechny mají balkon. Všechny mají stejnou televizi Sharp. Při prozření před pěti minutami jsem pouze viděl vyhublé nohy a dlouhé bílé firemní tričko, jak se pohybuje na balkoně. Při bližším průzkumu jsem zjistil, že na balkoně je můj šéf Jirka a předkloněn přes zábradlí míří doprava do prázdna TV ovladačem. Něco pomačká a pak se rychle schovává za roh. Z vedlejšího pokoje se ozývá hlasitá hudba a polské klení. Za chvíli se opět rychle nahne přes zábradlí s ovladačem v ruce a hudba utichá. Polské klení nadále pokračuje. Ozývají se duté rány. Jirka se svíjí v záchvatu smíchu. Za chvíli opět vymrští ruku do tmy a z vedlejšího pokoje se ozývají zprávy ČT24. Blik a hraje VIVA. Blik Prima. Další na řadě je Spektrum a dokument o zvětšování penisů. To už náš polský spolubydlící nevydržel, příjmač vypnul a vydal se nám sdělit, že se mu dočista zbláznila televize. Tak a to je konec srandy. Ryszard bude mluvit a mluvit a my se ho jen tak nezbavíme?


6.8.
Magister Inżynier Ryszard Papież

Pan Papež je náš programátor PLC. Je starší ?právě o čtyřdišti lat? jak sám rád říká. Táhne mu tedy na 70. Jeho oholené tváře vkusně doplňuje šedý knír a učesané stříbrné vlasy. Jezdí Renaultem Megane první generace a auto pyšně nazývá ?Meganka?. Ryšek je ohromně bystrý i když nezohledním jeho věk. Za dvacet let spolupráce se Slováky a Čechy se naučil pouze pár ?našich? slov. Jsou to tato: stykač, skrabička (rozuměj krabička), měňač (frekvenční měnič), zebřík (žebřík), Ondra (já) a Iři (šéf Jirka). Dále umí výborně číst anglické manuály, když jsou obrázkové. Jako jediný Polák, kterého znám je nevěřící a to přesto, že se jmenuje Papež. Jako každý jiný Polák používá velice vulgární výrazy, kterým vévodí kurva.
Když se nudí je schopen přerušit jakékoli důležité jednání a vpadnout do něj svým momentálním nápadem, který se ne vždy týká dané problematiky. Několik vedoucích a technicko-investičních ředitelů se zuřivě dohaduje s našim projektantem o konečném umístění silového rozvaděče. V tom se přitočí Ryšek, zatahá mě za rukáv a nahlas povídá: Bylem v tej ZOO. Vieš, taky tiger špi 20 godin denně. A když nešpi, tak zgyně. Tato informace všechny zaskočí. I když je míněna dobře, rozvaděč se podle ní neumístí.
Minulý týden jsme spolu jeli ve fabrice výtahem. Ve výtahu s námi jelo 14 žen nejrůznějšího věku. Všichni jsme se dívali do země a čekali na výstup. V tom se Ryšard ptá: ?Co jest za kurewstwo na tej ledovce, ta nazva Soňic Jout? a prstem ukazuje na mé tričko s obrázkem pračky a nápisem Sonic Youth. Všech 14 ženských pohledů se zvedne, hledí na mne 28 očí. Potichu říkám svou pseudo polštinou: ?To je americká hudební skupina Hlasitá Mládež? Zatváří se pohrdavě a povídá ?okurvěnci?. Jedné paní ve výtahu zaskočí rohlík, mladé holky se chichtají. Snažím se celou situaci zachránit a říkám: ?Ne, vlastně Zvuková Mládež?! ?Aha!? mávne rukou a s nefalšovaným nezájmem doplní : ?Pokurvěnci!?. Spěšně vystupuji z výtahu o patro dříve,?


14.8.
Mám pro Vás jednu velmi aktuální předpárminutovou příhodu. Tiskne takhle šéf nabídku z *.pdf. Z tiskárny vyjede podobná tabulka, ovšem její kolonky jsou vyplněny úplně jiným textem. Místo kusového seznamu hydraulických fitinků v rámečcích vyjížděl seznam akreditovaných laboratoří. Po třetím pokusu si mne šéf zavolal na pomoc k tiskárně. Chvíli jsem na to čuměl jako vůl do vřelé vody, husa do flašky nebo slovák do flašinetu. Pak jsem dostal nápad. Zkusím něco vytisknout z *.pdf pro změnu já ze svého PC. Tisknu pozvánky na HL a vyjíždí opět ta samá tabulka s laboratořemi. Nechápeme. Zkoušíme word, návod na požití katalytických jednotek. Opět tabulka akreditovaných laboratoří. Vždyť to není možné! Copak jsme blbí??? Zkouším tisknout email přímo z outlooku a vyjede mi z černobílé tiskárny k našemu překvapení barevná fotka. Jsme úplně blbí!!! Naše paní sekretářka v nestřežené chvíli vyměnila zásobník s papíry. Místo čistých vložila ?makulaturní šmíráky?, které jsou z jedné strany potištěny. Vše co jsme vytisknout chtěli se samozřejmě otisklo na druhou stranu papíru,... ...no jo, teď si určitě vyslechnu z jistých míst něco o lamách nebo jiných zvířatech, které se výborně orientují ve výpočetní technice. Nu což, zasloužíme si to,...

UFF!


2.9.
Dobrý večer,

vítám se, na tomhle ranním čaji. Bez čaje. Prapůvodně jsem si myslel, že napíšu jen ahoj a půjdu spát, jenže teď jsem za devatero alkalickými baterkami a za devatero NiMH akumulátory a můj prastarý mp3 přehrávač stále mlčí, jak psovi pastva, jak Topičovi oči.


9.9
Klement Mittal

Na posledním jednání jsme se dohodli, že pro realizaci jisté zakázky pro Arcelor Mittal nám zajistí vstupy do areálu pan Viselka. Průběžně je zařizuji od včerejška. Včera mi pan Ing. Viselka dlouho nebral telefon. Když ho konečně zvedl, sdělil mi, že to není jeho práce a navíc na to nemá oprávnění a odkázal mne na pana Vantulu. Ing. Vantula mi dlouho nebral telefon a když ho zvedl, dal mi číslo na p. Ježíška. "On je tu od teho a mi je to pane inak jedno". Ježíšek se přiznal, že už jednou vstupy zařizoval, ale že teď to dělá pan Kalandra, na kterého mi SMS přeposlal číslo. Domluvil jsem se s ním na dnešek, že mu donesu podepsané papíry těch lidí, co budou chtít v areálu hutě pracovat. Faxem to prý nejde. Nejdříve se musím ale domluvit s panem Ing. Viselkou na jednorázovém vstupu a ten mi to opět nebere...


14.9.
Protože vysvětlení mohou být různá:

1. Je to kokot, protože se snaží o něco s čím hrubě nesouhlasíš.
2. Je to kokot, protože se sice snaží o ěco s čím souhlasíš, ale je to nereálné, čili je to demagog.
3. Je to kokot, protože se snaží o něco s čím hrubě nesouhlasíš a navíc je to stejně nemožné, proto je to demagog.
4. Je to kokot, protože se vůbec o nic nesnží. Ty byty jeho majiteli přeje, ale snaží se tvářit, jakože nepřeje.
5. Je to zoofil, protože kuří koňům pera a polyká...


14.9.
cibuk, lukin, willy, deus:

Nejdůležitější je, že začala nová Superstar. Včera jsem viděl asi minutu a půl a ptám se:

"Proboha, proč už dávno není ten Žlutej Pes Hejda prezident?!?"


18.9.
Rád bych Vás seznámil s Karlem

Karel
Karel Hereš? Prostě Karel. Karel má jednu dlaň jako já dvě. Karlovi, jako jedinému čouhají kotníky z pod nohavic červených montérek. Karel má velký obličej, veliký červený nos, červené líce, mohutné jako bernardýn a pár blonďatých vlasů. Karel má i veliké břicho a když je vedro sundá si blůzu i červené triko. Potom je vidět, jak má Karel břicho pokryté žlutými chlupy. Poláci, co s námi dělají říkají: ?Karel je velký žlutý medvěd.? Karel je elektrikář. Je to učiněný koncert, když Karel svými dvoupalcovými prsty zapojuje zásuvku. Karel je taky Prajzák. Bydlí v Hlučíně a jako jediný si vždycky ze služebky doveze diety. Karel první týden jí co mu manželka připravila. Tu řizku, tam chleba s vuřtem nebo prejt z vlastniho bravka. Nakonec i zavařenu cviklu. Karel kouří dutinkové cigarety: ?Bo ty Startky, ty su drahe, kura jak cyp! Věřiš mi?? Karel je fajny chlop.

Karel stojí na kraji střechy fabriky a dívá se do nebe. Jednu ruku v bok a v druhé dutinku naplněnou tabákem na vykuřování skleníků. Strčí cigaretu do obrovské pusy, potáhne, kouř vypustí přes spodní zuby ven a povídá: ?He! Špaci leťa? A určitě myslí na svůj třešňový sad kdesi v Hlučíně? ?prostě Karel.


24.9.
Popravdě musím říci, že už to není to, co to bývalo. Místo deseti piv - tři. Na cigány v trávě pouhá redukce nestačila. Nebyl ani jediný. Dokonce jsme tento specifický panák ničím nesuplovali. Prostě tragedie.

Jó, ty krásné časy, kdy mi bylo ve čtvrtek zle a zle a zle ,kdy jsem se bál, že po cestě do práce někoho přejedu, třeba policistu, jó tak tyhle časy se už nikdy nevrátí!!!


29.9.
Představa nekonečných pustin, kterými letí světlo miliony a milion let, než doletí někam, kde je někdo kdo jej může pozorovat je zdrcující. Představa prázdného prostoru, který zakřiví ?zmrzlá energie? ? hmota, podle zákonitostí, kterým nikdo nerozumí je téměř depresivní. Představa toho, že všechno co vnímáme jsou jen různá elektromagnetická záření, včetně hmatu i tepla je téměř nepochopitelná. Přesto se mi tam ten bůh ? stvořitel nechce vejít. Pokud jej připustím, Boha Hospodina, celá ta náboženská šaškárna pro něj musí být tak zajímavá, jako pro mne rostoucí plíseň na jedné kuličce rybízu u tety na zahradě. Copak by se někdo, kdo dokáže nejen udělat, ale také vymyslet sluneční soustavu s jejími Neptuny a Jupitery nechal zastupovat tím šaškem z německa/vatikánu? Copak by někdo, kdo dokáže rozrotovat hvězdu, ale i celé galaxie chtěl, aby se nějací lidé scházeli neděli co neděli za zpěvu monotónních dvou-tónových písní? Copak by si mohl přát Bůh stvořitel, aby se před ním lidé po kolenou plazili? Aby potápěli nemluvňata ve vodě? Pokud ano, tak je ten Hospodin pěkně vyšinutý a já ho znát nechci,...


6.10.
O Mittalu, vstupkách a rómech.

Dostat se na Huť není jen tak. Kdo chce dovnitř musí projí složitým procesm telefonování a vyjednávání. Nejprve je nutno znát někoho, kdo již uvnitř je, kdo je na Mittalu zaměstnán a má právo vstupy povolovat. Huť má přes 3000 zaměstnanců, přes to jsou chvíle, kdy někoho kompetentního, ale hlavně ochotného Vás dovnitř propašovat prostě není možno najít. Když se Vám to přeci jen podaří, není sranda se dostat ven. Pokud něco vezete v kufru, musíte si totiž dopodrobna sepsat, co vezete abyste ven proklouzli. Ostraha celé huti je totiž ta nejdůležitější složka celé firmy. Je podle toho také náležitě důkladná. Když našim klukům vracejícím se z měření emisí vrátní prohrabali celý vercajk v Transitu, ještě to zvládli.Když kontrolovali sadu vrtáků, která byla součástí vrtačky tak to ještě vydýchali. Po dvaceti minutách proclívání zboží to přišlo! Nejdůležitější vrátný přezdívaný pro své specifické rysy v obličeji ?Hurvajz? se rozhodl zjistit, zda pečlivě smotaná prodlužovaní šňůra má opravdu deklarovaných 25m. Náš nejmladší kolega zbrunátněl. Křiknul: ?ať si to ten cyp rozbalí a změří sám!? Zamknul auto přímo na vrátnici před závorou a jal se odcházet na tramvaj. Naštěstí se nám ho podařilo doběhnout, přesvědčit aby se vrátil a celý proces opuštění hutě dokončit.
Na současné zakázce, kterou pro huť momentálně plychtíme si náš subdodavatel dosadil jako svého subdodavatele stavbyvedoucího róma. Cigán to je znamenitý. Podniká. Zaměstnává zhruba dvě desítky bílých budiškničemů. Vyplácí je jednou týdně, aby mu chodili do práce, protože by prý jinak jenom chlastali a za týden by neměli ani na žrádlo. Róm se jmenuje Ivan a mluví ostravsko-slovensko-cigánsky. Jako každý róm, strašně cigani (lže pro neostravaky). Posledně mi říkal báchorku, že prý jel po Rudné 220km/h. Podíval jsem se na jeho Golfa bez zadního skla, kterým jezdil na stavbu a v duchu se zasmál. Kritická chvíle v našem jinak harmonickém vztahu nastala, když se potřeboval dostat s vercajkem ven z NH a neměl potvrzené doklady o tom, že ten vercajk nikde neukradnul. Hrdě prohlásil, že půjde a řekne těm vrátným, že je to jeho! Vždyť mu musí věřit! Přece! Podíval jsem se do jeho snědé tváře a řekl jsem si, že to uděláme oficiálně. Vyrazili jsme za panem Vantulou, který má tyto věci (a nic jiného) na starosti. Vantula si povzdechl odložil rozečtený Blesk a řekl, že už jsme tento týden druzí, že se z toho asi zblázní. Posadil jsem Ivana do křesla. Do ruky jsme mu dali formulář a do druhé tužku. Jeden přes druhého jsme mu začali diktovat co kam a jak má napsat. Po několikaminutovém snažení jsem z hrůzou zjistil, že Ivan píše do formuláře úplné nesmysly. Spíš než slova a čísla takové obrázky a klikyháky! Říkám mu: ?proboha vy snad neumíte psát!? A on na mě: ?pane Kaňá, dyk sem vám žikal, že sem slovák!? No nakonec to nějak dopadlo. Formulář jsme zmačkali a druhý vyplnili sami a Ivan protáhl svou míchačku a hrabky pane Kaňá, a krumpače tři a tež tu lopatu přes vrátnici.
Róm stavbyvedoucí Ivan mě šokoval ještě jednou. Na předávku zakázky přijel se zlatým řetězem kolem krku. V kožené bundě a v Jeepu Grand Cherokee z roku 2007. Auto bratru za milion. Když jsem marně skrýval údiv, chytl mě kolem ramen a říká: ?bracha mi to předělal na plyn pane Kaňá, žralo mi to dvacet litru!? Takže o té Rudné asi nekecal.


7.10.
Tak dneska ráno mě opět popudila ČT. V dopravním zpravodajství vyšla zpráva, že na ulici Frýdecká, směrem na Porubu je dopravní nehoda. Ulice Frýdecká má od Slezské radnice po Vratimov zhruba 8km, což je jeden problém jak identifikovat místo nehody. Horší je určit směr ?na Porubu?, protože ulice Frýdecká je ve všech svých bodech na Porubu téměř kolmá! Pánové z Prahy děkujeme. Prosím informujte nás nadále kvalitně jako doposud! Na ulici Rudná v Ostravě je autonehoda (Rudná má skoro 25km) nebo že na severní Moravě v Havířově se střílelo (Havířov je prosím ve Slezsku, očividně a zcela zřejmě)! Zajímaly by mne reakce pražanů, kdyby dostali informaci, že rozzuřené Apple Commando jde po Evropské třídě směrem na Průhonice a bijí všechny zkurvysyny. Kdo by kam utíkal...!?


11.10.
Nebývalo mi moc příjemné, když jsem obdržel otázku: "a kde jsi vlastně studoval?" Na mou odpověď často zaznělo: "VŠB..., aha" s dlouhou pomlkou a následným pokýváním hlavou, že tomu dotyčný už konečně rozumí. Popravsě jsem ne vždy byl hrdý na to, že jsem právě absolventem VŠB. Dneska jsem rád, že nejsem právníkem z Plzně. Ono by se totiž blbě vysvětlovalo, že jsem si ty tituly nekoupil...


18.10.
Dneska večer jsem si jen tak zavzpomínal na pobaltské rozvojové země a "naladil" si přes inet litevské rádio Opus III (veřejnoprávní trojka). Link zde: Opus III. Rozhodně není špatné ani estonské rádio RAADIO2, link zde:RAADIO2. Přesto, že mne RAADIO2 dnes zklamalo zařazením do plejlistu podivného remixu na Lejdy gaga (Ach jo! Snad jedině husa si může dát jméno Ga Ga!) musím suše konstatovat, že rádia v rozvojových zemích typu Litva a Estonskou jsou asi na takové úrovni jako jejich vodka. Ostré, čiré a zároveň jemné a bez pachutí! Naše vyspělá rádia jsou jako ta parádní TESCO vodka, některá dokonce jako Hanácká... Za osobní tragedii považuji, že dokonce polská, veřejnoprávní trojka má takový standard, který se u nás najít prostě nedá. Link zde: Radio Trójka. Předesílám, že jsem zmiňované stanice vždy poslouchal večer. Přes den se jejich vysílání určitě malinko mejnstrímuje,...


21.10.
Ještě jednou se vrátím k našemu éteru: Katastrofa!?!!!

Po jednoduchém ?skenu? vždy skončím u ČRo1. Důvody jsou zřejmé. Kdo má po ránu chuť na náročnou klasiku? Kapis ať s i naladí Vltavu. Koho zajímá případ Sherlocka Holmese? Nechť poslouchá Prahu. Pokud někoho baví samolibý povrchní blbec s hlupákem, kterého má za parťáka musí si naladit E2. Pokud přežijete jejich ukrutně legrační ?zpátky do minulosti? jste otrlí borci. Potom vám přizvukující (asi) krasavice (protože jinak je na světě zbytečně) řekne jak bude v Praze a okolí. Mezitím uši trhající džingly a několikaterá ubezpečení, že se bavíte, pokud jste to nepoznali. Nápověda je určena takovým jako jsem já. Obyčejně se totiž při poslechu stanice místo zábavy stydím za to co předvádí moderátoři. Těsně před přeladěním Vám ještě Leoš poradí koho volit, respektive koho ne, a odůvodní to tím, že se dotyčný tváří jako debil. Na tanečním rádiu Helax spolu pubertálně laškují pro změnu dva hňupi. Hňup byl prý o víkendu na stodolní a hňupka se učila na zkoušku. Zřejmě na VŠB už berou rovnou absolventy ZŠ, usuzuji dle projevu moderátorky. Mezitím se opět dovíte, že tato frekvence je ta pravá a jediná, kde je zábava. Bohužel ani máničkovské rockové HEYko mne nikterak neoslovuje. Sem tam se sice trefí povedenou skladbou, ale člověk se nic nedozví a pokud přijde některá ze skladeb, kdy člověk neví zda do kytar zpívá kastrát nebo normální chlap s kulema, je třeba přeladit. A máme tu F1. Pětapadesátiletá zkrachovalá herečka mi radí, co a jak mám dělat večer v posteli. Po takové nápovědě raději večer zbaběle usnu, abych náhodou něco nezdupal. Přeladím na Impuls. Hned se naseru, protože mne informuje agent čmelák, že stojím uprostřed zácpy. To kdybych neměl oči. O životní elán mne připraví skupina Elán a definitivně mi sebere chuť žít Petr Kolář. Zbývá mi tedy zmiňovaný ČRo1 ? Radiožurnál. Sice rozhodně nesouhlasím z většinou politických komentářů, ale to je můj úděl, se kterým se musím vyrovnat sám. Stačí ?číst mezi řádky? a potřebné informace vypadnou samy. Strašné je to ovšem z hudební stránkou stanice. Obligátní Marie Rottrová se dá snést, pokud během pěti hodin poslechu nehraje již po třetí. Co ale vydržet jednoduše nejde, je ABBA a jejich ? Supapa Trupapa?, jiná ABBA a další ABBA. Nebo Status Quo: jůrimi nominaj, óóóó ó ó ó jůrimi nomi ? nauuu, nebo nejstrašnější ?Mňau mňau tudej, maj fadr wos a gej!?. Po poslechu předmětných skladeb mám chuť si způsobit mnohočetná tržná zranění v obličeji nejrůznějšími tupými předměty. Opakovaně....

Rádio 1 jak zde zmiňoval SUN lze bohužel naladit pouze v Praze a jejím bezprostředním okolí. Rádio poslouchám téměř výhradně v autě. Bohužel/bohudík do Prahy nejezdím zase až tak často...


25.10.
Nedávno, když jsem jel do TESCO koupit si s Marketičkou něco k snědku, něco jsem si uvědomil. Poměrně často se hovoří o integraci zdravotně postižených do společnosti, aby mohli pracovat a žít jako ostatní lidé. Když jsem stál před obchodním domem došlo mi, že vlivem nejrůznějších nařízení a uplatňování norem dochází k jejich výrazné segregaci. Přímo před vchodem je několik řad parkovacích míst označeno kolečkovým křeslem. Na těchto místech by měli zdravotně postižení parkovat. Vůbec se nedivím, že tam nikdy nestál ani jeden. K čemu slouží tahle stigmatizace? Dlouze jsem přemýšlel a nakonec jsem přišel na řešení. Speciálně označená a umístěná místa by také měli mít ostatní postižení a menšiny. Parkovací místa pro mentálně postižené by měla být v početní rovnováze s místy pro zdravotně postižené a přinejmenším stejně blízko hlavního vchodu. Romská menšina by obdržela místa v rozích a další místa volně roztroušena na prostorech, kam nedolehne svit lamp. A homosexuálové by svá místa měli přirozeně u zadního vchodu.

Kurwa taková onanistická sekce? :-0

...a kdo to je ten hovňák vlastně;-)?

Kupil sem si nove radio do Feliny. Nikdy bych si nove kurva někupil jak by mi stare kurva fajně hralo. Bo bylo na kazety a ja jich kurva paru mam ještě. Take fajne stare Mesiv eteky, je a ery, načevu, Buty i s kurva Radkem a tak,... Enemže ty fajni kurva Ataci i s tu Načevu pojebanu se mi v tim starym radiku zamotali a nechtěli už kurva hrať. Ani radio, ani ty kazety kurva. Tak sem pošteloval v te ďuře pro kazety šrubovakem a radio hralo. Enemže na Rudne kurva! Ďura jak cyp! Jak to skočilo kazeta fuk zpatky do ďury v radiku a kurva muzika v piči. Co teraz. Zajel sem do alfy a kupil sobě take fajne zajebiste radiko. Pravim si korejci maju v regioně našlapnute, kupim to Daewoo. No kurva krasne radiko. Umi grať i ty pojebane SD kartki i z USB, no kurva fajne jak byk. Pruser byl jak se chtěl pustit kurva ty plytki CD. Strčim kurva plytku do te fugy co tam vtym radiku na to je a kurva vleze tam jen na polove kurva. Sem cely zdiviony kurva, take drahe radiko dopiči a plytki CD něvčongnie kurva?! Nakonec odpoledne mi Mrak pravil, že tam su jakesik pojebane šrubky kurva a že je je třa vykrutit, inak po piči. Tak čumim to teho kurva manuala a nic. Tak sem to radiko vytahnul z auta a kurva otočim a tam napis jak byk. ?Remove before use? a šipka na take dva dzindziki. Tak je vykrutim, dam radiko zpatky a kurva teraz žere plytki CD jak kurva urvane. Mam strach, že se kurva kuli tomu vyburam bo po cestě z roboty sem furt měnil muziku dopiči. Take 4,7 Giga v mp3 kurva moc jak cyp, kurva!


Je nesporné, že délku mého studia, které se táhlo jako gumové šle výrazně ovlivnil moment seznámení se s Petrem L., tedy Kunou. Původní harmonogram který jsem si naplánoval i s nástavbami přestupy a opakováními vytyčil délku studia na šest let. Po našem prvním setkání byl tento výrazně upraven. Určité činnosti se přeskupily jinam, jisté byly nahrazeny jinými. Těmito úpravami se celková délka mého studia o třetinu protáhla. Ovšem byl bych nestoudným lhářem, kdybych byť jen na chvíli zalitoval. Setkat se v životě s běsnícím živlem se podaří málokomu. S Kunou je to podobné. Jsou s ním spojeny ty nejkrásnější i ty nejstrašnější zážitky. Kdysi jedna moudrá hlava prohlásila: ?Vidět Řím a zemřít? Já říkám: ?Lít s Kunou a zemřít?, protože intenzivnější pocit už nikdy nemůžete mít. Jistě, dá se umřít i bez této zkušenosti, ale můžete potom prohlásit, že Váš život byl naplněn? Můžete potom svému životu vůbec říkat život?








Povím Vám další záchodovou historku. Je ze záchodu. Sedím si takle pohodlně na záchodě a dělám to co dělá každý. Jednou za čas. A u toho si čtu noviny. Najednou do vedlejší kóje vstoupí s funěním parní lokomotivy nějaký chlap. Zasedne a rozehraje koncert šílených zvuků plný náhodných tónů a akordů. Tohle je sice síla, ale s trochou sebezapření se to dá vydržet. Pokouším se tedy ještě více fokusovat na článek o Baníku. Téměř to vychází až do chvíle, kdy se můj spolusráč prosmrděl miniaturní štěrbinou pod dveřmi až do mé kóje. Ten chlap musel sníst několik desítek kilogramů luštěnin, alespoň 4 hlávky zelí a zalil to zcela bezpečně dvanácti kvasnicovými pivy. Smrad strašný. Takhle si představuji peklo. Myslím, že kdyby mne tímhle smradem mučili při výslechu, přiznám i zabití Václava III. Při prvním nádechu se mi pokroutily chlupy v nose. O další jsem se ani nepokoušel. Okamžitě jsem přerušil činnost a za nezbytně krátkou dobu potřebnou pro všechny úkony jsem toalety opustil. Zaťaté pěsti jsem měl i na nohách. Prostě náser!
Přesto, že mne serete svým přístupem k přispívání do tohoto fóra, něco Vám napíšu.

Minulý týden jsem byl s kolegou ve Stříbře na servisním zásahu. Stříbro leží zhruba 30km jihozápadně od Plzně a z Ostravy to je cca 550km. Proto jsem z domu vyjel už po půl šesté ráno, což mne nečinilo šťastným ani za mák. Donedávna jsem si totiž myslel, že šest hodin je pouze odpoledne nebo když moc dlouho piju. Po strastiplné šestihodinové cestě po našich dálnicích jsme dorazili na místo. Zatímco já jsem šel zařizovat potřebné formality u vedoucího údržby kolega prohlásil, že je u toho zbytečný, že mu mám půjčit klíče od auta, že se zatím v poklidu převlékne do pracovního oděvu. Tedy učinil jsem tak a klíče mu zapůjčil. Jaké bylo mé překvapení, když za tři minuty vidím svého kolegu v trenkách nátělníku a cuklích jak si to rázně vykračuje přes celou výrobní halu rovnou ke mě a místnímu šéfovi údržby. Když se přiblížil na doslech, chvatně s výrazem mučeného zvířete mi povídá: ?Ondro, sákra já ti musím říct něco strašného. Úplně hrozného. Já jsem zabouchl klíče v autě a ono se zamklo.?






V pátek jsem byl s kolegou na servisu naší jednotky ve jedné slévárně v podhůří Beskyd. Abychom mohli proceduru provést, museli jsme jednotku nahřát a to trvá nějakou dobu. Důležité je také to, aby proces nahřívání při diagnostice nebyl z žádného důvodu přerušen. Protože nahřívání trvá dlouho, napsali jsme na rozváděč lístek "NEVYPÍNAT" a šli jsme na polívku do kantýny. Když se vracíme, vidíme dva chlapy, jak se motají kolem našeho rozvaděče. Neměli na šichtě co dělat, bo nos už měli od rána dvakrát vyčištěný, tak nám to vypnuli. Když sem se zeptal: "Čemu do teho dlubete" Ten menší povídá: "Bo to svitilo" Musel sem poodstoupit, jinak bych byl sprosty. A najednou přiletí od kudsi chlap a řve na nás: "Ale chlapi, takle to nepude, dyť vám to nechodí" Tohle byla ještě sranda, i když nějaky ten čurák vzduchem proletěl. Dneska mnohem horší.

Servis jednotky na koksovně Svoboda. Rozděláme potrubí abychom se dostali k třícestným klapám. Třícestná klapa je něco jako klapka, ale protože je mnohem větší, říká se jí klapa. Pro představu, mezi klapkou a klapou je asi takový rozdíl jako mezi vločkou a vlokou. Tahleta klapa má pneumatický pohon a je napájená tlakovým vzduchem o šesti atmosférách. Což je celkem dost. Na to, aby to neopatrnému servisákovi ostříhalo nehty i s dlaněmi tak akorát. Proto jsem odstavil pneumatický rozvaděč. Ve chvíli, kdy kolega vložil ruce do prostoru, kde pracuje "rukostřihná" membrána přišel nějaký hlupaňa z velína a připojil vzduch. Bo mu svitila kontrolka neasi. Že je jednotka už dva dny kuli servisu odpojená mu nevadí. Membrána jebla a tak tak nechytla kamarádovi ani montérky. Dopiči práce!










Během minulého týdne se mi naskytla skulina mezi prací a ještě horší prací a rozepsal jsem si takové kraťoučké povídání, kterak jsem byl účastněn jednání v jedné nejmenované firmě Onarb a.s. v Hrádku nad Lomnicí. Dnes mám dovolenou, tak jej dokončím. Předmětem jednání byl ohřev vody pomocí odpadního tepla z likvidační jednotky VOC SW-4,5, kterou dodáváme my. Teplou vodu má využívat frma GIGAcom spol. s r.o. k ohřevu lázní své lakovací linky. Jednání se účastnili:

Za investora firmu Onarb a.s.
- Ing. Martin Plha
- Ing. Harrison Ford
- Ing. František Ospalý

Za firmu GIGAcom spol. s r.o.
- Ing. Brouk Pytlík
- Ing. Josef Stres

Za nás my dva, já a můj šéf Jirka.

Jednání vedl Ing. Harrison Ford. Pětapadesátiletý chlap barvící si nejen vlasy, ale i obočí, který již dávno rezignoval na život. Coby potřetí ženatý s mou vrstevnicí, přítelkyní vlastní dcery musel dlouhodobě předvádět jak je mladý, schopný, flexibilní a perspektivní jak v práci, tak odpoledne doma. Po padesátce se to těžko zvládá, proto volil jednoznačně správně. V práci nic nedělá. Zřejmě proto se pohodlně na začátku jednání posadil do křesla, vložil do úst tužku a začal přežvykovat. Po skončení jednání mu z úst trčela maximálně polovina kohinorky, zbytek pravděpodobně rozhlodal a snědl. Mnohem racionálněji k problému přistoupil Ing. František Ospalý. Ihned po tradičním představení se navzájem neváhal a zalomil to přímo naproti mně. V průběhu jednání se několikrát probudil, opatrně jedním okem okoukl ostatní a buď se souhlasným mručením souhlasně zakýval hlavou, nebo s nesouhlasným nesouhlasně hlavou zakroutil. Na konci se projevil jako zdravý zástupce investora. Zvedl ze stolu výkresy, při kterých se celou dobu jednalo a které na začátku vytáhl Ing. Harrison Ford a zeptal se: ?Čí jsou to výkresy??? Načeš sklidil vyčítavý pohled všech zúčastněných. To bylo poprvé a naposledy co promluvil. Ve skutečnosti tedy jednání vedl Ing. Martin Plha. Starý chlap, který třesoucími se končetinami opakovaně rozléval kafe po stole, po požárních zprávách, výkresech, protokolech o vnějších vlivech a podobně. Dědoušek byl jistě v minulosti statný a bystrý chlap, ale bylo na něm příliš vidět, že věk sebou nese oběti. Zub času z něj ohlodal nejen většinu vlasů, ale také mu pravděpodobně rozhryzl i ušní bubínky, protože se neustále ptal na právě ujasněné skutečnosti. Ke konci jsem téměř nevnímal na co se ptá, pouze jsem fascinovaně sledoval obrovské bubliny, které se mu tvořily ze slin v pravém koutku pusy mezi zubní protézou a zbylými zuby. V průběhu jednání se tedy prokázalo, že investor prostě nemá lidi, kteří by byli schopni do jednání věcně a aktivně vstupovat. Dále se tedy odehrávalo pouze mezi námi a GIGAcom. Technický ředitel GIGAcom Ing. Brouk Pytlík na jakýkoli dotaz odpovídal dvojím způsobem. 1. To je váš problém, to si vyřešte vy. 2. To není problém, jen musím zavolat dodavatelům do Dánska. Po půlhodině konversace, kdy na nic nedokázal odpovědět, byl jednoznačně identifikován jako inženýr ekonomie. Jeho kolega Ing. Josef Stres na tom byl sice jako technik o poznání lépe, než jeho nadřízený, ale při každém dotazu mířeném přímo na něj se vždy příšerně lekl. Jednou se při oslovení vymrštil ze židle tak rychle, že židle spadla na zem. Při jakémkoli verbálním projevu se celý rozklepal a za silného grimasování začal neskutečně koktat. Raději jsme se nakonec dohodli na komunikaci prostřednictvím elektronické pošty.

Dopadlo to tak, že nejsme dohodnutí na ničem, ale termín dokončení dodávky zůstává pořád stejný, jak už to v životě bývá?.

Těším se příští týden na další posezení u kávičky v jednací místnosti 314 v prostorách ředitelství Onarb a.s. v Hrádku nad Lomnicí

Příběh je napsán podle skutečné události. Jména, místa i firmy jsou natolik pozměněny, abych za to nemohl dostat nikde po uších.





Dnešní ranní intelektuální zamyšlení se bude týkat fronty. Pokusíme se položit otázku co je to vlastně fronta? Dnes ráno, když jsme se s kolegou Sanetrníkem marně snažili najet na Opavskou ulici, Tomáš prohlásil: ?Už je před námi fronta?. Přitom na křižovatce stála pouhá dvě auta. Fronta a její základní definice zní: Zástup lidí, kteří na něco čekají. Přeneseně se může fronta týkat například automobilů a pod. Má zásadní otázka je tedy položena takto: Kolik nejméně prvků musí zástup mít, aby se stal frontou? Jednen prvek je na frontu pravděpodobně málo. Dva prvky asi také, protože taková fronta má pouze okrajové prvky a nemá prvek střední, který má čelní prvek před sebou a týlní prvek za sebou. Proto nejmenším počtem prvků, které mohou tvořit frontu je z tohoto pohledu 3.

Proto nad validitou Tomášovy informace visí chmurný mrak pochybnosti.

Pokud je snad někdo jiného názoru, nechť se na toto téma vyjádří! Prostor pro diskuzi tu jistě je,...







Právě jsem se vrátil ze záchodu!

Zvláštní, asi to způsobilo to jídlo. Nejprve jsem totiž seděl nehnutě v naprosté tichosti několik sekund. Nic se nedělo, jen toaletní papír se lehounce pohupoval v průvanu. Ano, bylo to ono pověstné ticho před bouří.

Najednou to začalo. Zvuk jaký doprovází sypání uhlí do sklepa! Buch! Buch! Výbuchy a exploze plynu a projektyly vyletují za nimi následují šplouchance a šplíchance. Na chvíli se celý proces zastaví, to aby byly pořádně slyšet trombóny! Trrradáááááá!!! A jede se znovu na plné obrátky. Po takovém výkonu třesoucí se rukou trhám hygienickou potřebu a provádím autonomní údržbu svého pozadí.

Už nikdy nechci vidět mexické fazole od Selika, účinkují velmi rychle,...



Dnes jsem učinil pokus. Poslal jsem email ze své firemní schránky do schránky školní. Přes to, že se na školní email už nemohu přihlásit automat mi mou zprávu přeposlal zpět na firemní mejl tak, jak jsem si kdysi nastavil. V té chvíli mi bleskla hlavou myšlenka. Zkusím to zacyklit. Nastavil jsem si v outlooku u pracovního mejlu přeposílání na školní, kde už takové nastavení je a kam již nemám přístup jak jsem se zmínil výše. Vytvořil jsem mejl s hlavičkou ?cyklus? a odeslal jej na školní mejl. Za chvíli byl zpět a automaticky se přeposlal na školní a vložil se jako příloha do toho přeposlného. No sranda obrovská, akorát se mi tu teď točí mejly velikosti několik MB. Outlook už téměř nespustím. Je to tak v řiti, že nemůžu zrušit to přeposílací pravidlo a na ten popičený školní mejl se nedostanu...

...no sranda povidám,...





Jistě si vzpomínáte jak jsem vám před časem psal o jednom naprosto transparentně pitomém kokotovi! Příběh pojednával o Kokotově neschopnosti připevnit nástěnku ke zdi. Tohle byla jen kokotinka z kategorie takzvaných "light" kokotin. Tentokrát náš kokot vykokotil daleko kokotštější věc. A dostal se tím do kategorie smradlavých psích čuráků.

Náš psí chuj si totiž najebaný z neděle na pondělí jel koupit další flašku do TESCA. Samozřejmě služebním autem. Bílá KIA velikosti transitu se dá na ulici stěží přehlédnout. Navíc když má na boku zhruba dvoumetrový nápis ELCOM. Ani tohle nemůže zkušeného kokota odradit. Při návratu z nákupu se kokotovi podařilo nabuřit tři auta. Před vlastním domem. Následně, jako správný kokot se rozhodl, že nebude tomuto faktu čelit čelem a rozhodl se zdeřit. To se mu sice podařilo, ale poněvadž je to kokot neuvědomil si, že každý v baráku zná službní bílé auto s obrovskými červenými nápisy. V neděli v osum večer ostravští důchodci nemají jinou zábavu, než kontrolovat kokoty na ulici. A mívají telefony.

No dopadlo to zatím tak, že asi pozbude řidičák na dva roky, zaplatí týpkovi z baráku zlomenou poloosu a nějaké ty přiodřené blatníčky. Zaplatí pokutu asi 50000 a nakonec to všechno bude muset splácet z toho co mu dají na pracovním úřadě. Nejvtipnější byla veskrze kokotská a psí čurácká výmluva v práci: "Mě bolely záda, tak sem si chtěl zajet do teska pro prášky." Jak říkám. Kokot

A jaké z toho plyne poučení? Nebuď kokot!

Ještě než bratr odjel pryč, dívali jsme se spolu na hudební stanoci ?O?. Mezi nejrůznějšími interprety se objevila zpěvačka, jejíž jméno jsem zapomněl. Pravděpodobně to byla Belgičanka. Národnost jsme si tipli podle vlámského přízvuku anglicky zpívaného refrénu interpretované skladby: ?Could you, should you, would you?. Pozorně jsme se s bratrem zaposlouchali do melodie kterou doprovázel zběsilý ?špukavý? buben. K našemu společnému zděšení jsme zjistili, že se jedná o melodii skladby, kterou složil Karel Svoboda a která mistrně dokreslovala zimní pohádkovou atmosféru pohádky ?Tři oříšky pro Popelku? s mladičkou Libuškou Šafránkovou a rozverným Pavlem Trávníčkem v hlavní roli. Dokonce jsme si vzpomněli, že skladba byla otextována v češtině a v poměrně kultivované formě nabídnuta středoproudému pop-posluchačstvu v podání Ivety Bartošové. Nejednalo se samozřejmě o žádný zázrak, ale to co jsme viděli na Óčku nás normálně urazilo. Tahle zkušenost mne donutila malinko se zamyslel nad hudebním průmyslem. Došel jsem k názoru, že funguje jako nejlepší recyklační zařízení co člověk vymyslel. Původní konstrukce úspěšné, ale již ohrané, nebo zapomenuté skladby je rozřezána na základní ocelové profily a očesána o nepotřebné texty a aranžmá. Potom nastoupí svařovací řemeslníci a pomyslné ?vinkle, íčka a účka? svaří do podivných hudebních patvarů. Dílenské zpracování je mnohdy tragické, navíc jsou konstrukce ?vylepšeny? návarky v podobě pitomých bicích, kýčovitých přechodů, stupidních kudrlinek. Nakonec celý hudební svařenec zabalí do idiotského textu a jako bonus přihodí naprosto nepatřičnou, zato moderní rapovou pasáž. Takto vznikají písňové paskvily, kterými se hrdě prezentují nejen zahraniční interpreti, ale také například Lucka Vodndráčková, jejíž repertoár je tvořen těmito výtvory až z 90%. Jistě alespoň někdo z vás zaslechl někde v rádiu její skladbu ?Vítrrrrrrrr?. Mě osobně při této příležitosti běhal mráz po zádech.



























Značně pozdě, jako ostatně vždy, přináším krátký report z rakouské Vídně týkající se výstavy Vincenta Van Gogha v Albertině .

Van Gogh

Vstávali jsme ráno. Velmi ráno, a moc brzo. Raději ani nevím v kolik. Než přijela bratrova přítelkyně s rodiči tak do mne má matka natlačila pod nejrůznějšími pohrůžkami dvě nožky párků, lžičku hořčice, čaj a dva krajíce chleba. Před odjezdem jsme se spočítali. Bylo nás devět. Přesně jako na vytištěné hromadné vstupence z internetu. Kromě rodičů N?gu yen bráchy, N?gu jeli ještě mí rodiče, teta, bratranec Frank a hlavně tedy já. Vzhledem k početnosti naší skupiny jsme jeli dvěma vozy. 1. Skupina, tedy naše jela Fiatem Dobló 1.6i, druhá, skupina B, jela Škodou Octavia 1.9 TDi. Za volanty usedli hlavy rodin, tedy otcové. Družstvo vedl náš vůz. Bratrem darovaná americká GPS mému otci ukazoval jízdní dobu do Vídně něco kolem tří hodin. Lhala. Američtí inženýři opomněli do výpočtu zahrnout déšť, kvalitu silnic a otcovo tvrdohlavé odmítání nápovědy od GPS. Cesta tedy trvala o hodinu více. Po pro naši rodinu signifikantním hledání parkoviště, kde se platí málo, případně vůbec, jsme se vydali centrem Vídně k výstavnímu paláci Albertina. K Vídni mám podobný vztah asi jako k Brnu, které má tu výhodu, že leží aspoň na Moravě. Proto jsem se jako jeden z mála členů naší výpravy z procházky nikterak netěšil. Prošli jsme pár uličkami a už jsme stáli před Albertinou. Ke vstupu vedly schody po kterých se vyšlo do dlouhého stanu. Ve stanu si zájemci mohli koupit kafe, džus, vodu nebo propisku s obrázkem malíře Vincenta. Hlavní funkcí ovšem byla předsunutá šatna. Boční jezdící i normální schody byly páskou zataraseny a jednoznačným nápisem NO ENTRANCE se organizátoři snažili sdělit návštěvníkům, že opravdu musí projít stanem. Mnohohlavá fronta, které dolní část trčela ze stanu až na schody nás poněkud zmátla. Vydali jsme se tedy s bratrem na průzkum, za hlasitého protestování všech čekajících jsme celou frontu předběhli a našli pořadatele. Tedy pořadatelku, snad jedinou pěknou rakušačku, kterou jsem viděl. Tato nám řekla, že jí vůbec nevadí, že už máme lístky. Musíme vystát frontu tak jako ostatní. Potom odevzdat přebytečné ošacení a batohy v provizorní šatně. Na můj vtipný dotaz, zde je nutné taky odevzdat spreje a nože raději nereagovala. Zařadili jsme se tedy na konec fronty a asi po hodině jsme se dostali téměř k šatnám. Bohužel v této chvíli se konec fronty za námi dostal až k nápisu NO ENTRANCE a čeští, ale také rakouští občané si řekli, že nebudou tak blbí, jako my. Rozhodli se jednat a před zraky neschopných pořadatelů začali podlézat pásku a cpát se do vchodu i s batohy a oblečením. V naší frontě to začalo vřít. V některých spolustojících toto činění předbíhavců vyvolávalo znechucení, v jiných závist. Nakonec se nám přece jen podařilo proniknout dovnitř. Uvnitř Albertiny nás vedly velké cedule Van Gogh, takže expozici nebylo těžké najít. Při vstupu do první místnosti jsem ihned pocítil nedostatek kyslíku a neskutečné vedro. Při tepelném výkonu jednoho lidského těla, který je zhruba sto wattů jsem jednoduchým výpočtem došel k tomu, že celkový tepelný výkon v místnosti o rozloze padesát metrů čtverečních je něco přes dvě stě kilowatt. Obrazy byly jen těžko ke spatření. Pořadatelé totiž vtipně nenatáhli provázky ve vzdálenosti zhruba metr od stěn, aby se všichni návštěvníci natlačili těsně před obrazy. Systém mé prohlídka fungoval tak, že jsem si stoupl zhruba tři metry od zdi a jak se udělalo místo, rychle jsem si obraz prohlédl. Při přesunu do druhé místnosti jsem si myslel, že se situace zlepší. Naopak. Otec se ke mě naklonil a řekl mi, že kdyby začal kolabovat, nemám jej tam nechat ležet, ale ať ho odtáhnu na vzduch. Když jsem se usmál, řekl, že si nedělá legraci. V zápětí mi to samé sdělila matka. Oba totiž trpěli vysokohorskou nemocí, která se projevuje od 5000 m nad mořem a je způsobena řídkým vzduchem a nedostatkem kyslíku. Nakonec nikdo nezkolaboval, což mé obavy o úspěch celé akce poněkud rozptýlilo. Využíval jsem každou skulinku a štěrbinku abych se mohl pokochat přenádhernými obrazy a střídavě úspěšně se mi to i dařilo. Mezi tím jsem uváděl do rozpaků celo naši skupinku velmi vtipnými, ale hlavně hlasitými dotazy typu, kdy už tu konečně budou ty tahiťanky? Pěkný obraz pole, může se tu kuřit? nebo Mami, ten gogén je ale mistr, že? A podobně. Jednu chvíli jsem pozoroval lidi. Někteří ?odborníci? chodili kolem obrazů a ze znaleckým pokyvováním hlavou si cosi dramaticky zapisovali do sešitků. Další páreček, zřejmě z Prahy hodnotil nejimpresionističtější, silně pastózní malbu mistra Vincenta z jeho pozdní tvorby slovy: ?Hele, to je neuvěřitelnýýýý! To vypadá úplně jako fotka, viď!? Pravděpodobně museli myslet fotografii tohoto konkrétního obrazu, protože jinak se to vysvětlit nedá. Malíř při tvorbě obrazu zcela jistě téměř nepoužil štětec, barvy mačkal na plátno přímo z tub a tvořil z nich několikacentimetrové vrstvy. Upřímně bych chtěl vidět fotoaparát, který by něco podobného dokázal. I když kdo ví, například Japonci jsou v těchto věcech těžko vyzpytatelní. Přes všechny organizační nedostatky a obludně obrovské množství lidí se mi výstava moc líbila a opravdu stojí za to. Na odchodu jsme se stihli ještě pohádat u šatny při výdeji ošacení a zavazadel a už jsme zase pospíchali zpět k autu na obligátní ?řizku s ogurou?. Při této příležitosti jsme si zavzpomínali na počátek devadesátých let, kdy jsme přesně takto svačívali u kolenou sochy Marie Terezie. Cestu zpět za silného deště jsme absolvovali bez nehod.

Na závěr zdravím Radima s přítelkyní, které jsem měl tu příležitost opakovaně na výstavě potkat.








Včera ráno jsem vyskočil z postele bystře jako mladý rys. Po vyčištění zubů a vypláchnutí úst jsem pocítil veliký hlad. Rozhodl jsem se jej zapudit vynikající klobásovo-zelnou polévkou, kterou mi připravila maminka a ve zmatcích nedělního odpoledne také předala. Jedna stará pravda praví, že hladový by neměl nakupovat jídlo. Má nová zkušenost říká, že by si neměl ani polévky nalévat. Při pohledu na opulentní snídani se mi zbíhaly sliny. Dojíst však šla jen stěží, navíc můj žaludek byl smrsknut předchozí životosprávou do minimálního rozměru. Přesto se mi značnou část polévky do útrob natlačit podařilo, což se ukázalo, jako zcela chybný krok. Po hodině v práci, kdy jsem stále polykal na prázdno a zhluboka dýchal má kůže obdržela zelenobílou barvu. Pot na čele neustával a byl stále studenější. Za další hodinu se mi výrazně přitížilo a když jsem značnou část polévky nedobrovolně odevzdal záchodové míse, rozhodl jsem se svou touhu po práci dobrovolně neukojit a vzal jsem si na zbytek dne dovolenou. Je fakt, že doma se můj fyzický stav výrazně zlepšil díky soustavnému polehávání a vylehávání ala sobotní Santrlík. Na druhou stranu musím připustit, že včerejší den byl krásný a já ho prachsprostě propásl v lůžku.





Kdyby chtěl dnes někdo tvrdit, že jsem byl včera na fotbale malinko opilý, tak lže. Byl jsem sice drobně časově i prostorově dezorientován a má artikulace nebyla zrovna na špičkové úrovni, ale veškeré tyto příznaky, které by jistě na opilost pasovaly jako bombarďáky na zadek, přisuzuji nedostatku spánku a psychické nepohodě, ve které jsem se ocitl díky několika událostem. Předně mne výrazně náladu srazily Lidové Noviny. Ve výtisku, který se v Jindřišce povaloval po stole totiž nějaký darebák otiskl maturitní test z matematiky. Rozhodl jsem se tedy, že alespoň něco vyřeším, když jsem ten vysokoškolák. Po půl hodině, kdy jsem zkoušel vyřešit jednoduchý geometrický příklad na trojúhelníky, těžnice a poloroviny jsem prohlásil, že to zadání je špatně. Novin se ujal Džarin. Jako skvělý kuchař na obrázek mrknul a za necelou minutu příklad brilantně vyřešil. Stud a potupa. Tohle se mi honilo hlavou. Následoval remízový zápas na Bazalech. Kluci se sice snažili, ale málo platné, gól pokud nejsou šance nepadne. Každý nyní jistě chápe mé psychické rozpoložení po výše popsaných událostech. Gappák s Martinem byli tak hodní, že nás s Rejkem svezli po fotbale do Poruby. Neváhal jsem tedy. Jako psychomasochista jsem se rozhodl, že se odměním a zapomněl jsem telefon u Gappáka v autě. Po příchodu domů jsem se domluvil, přes Sanťův mobil, že se ráno zastavím v Nejdku u Lukáše v lomu, pro svůj telefon. Je to odhadem necelých padesát kilometrů. Ráno jsem si tedy přivstal. V pět už moje světla ozařovala vlhkou vozovku. Takhle ráno jsem nevstával celé měsíce. Po obezřetné jízdě, moc jsem si nevěřil, to jistě každý chápe, jsem konečně dorazil do Oder. Rozhodl jsem se, že nebudu riskovat omyl a raději zavolám (prozřetelně mi půjčil na cestu telefon Sanťa). Bohužel se mi ozval Gappák, že je Lukáš nemocný a, že dnes do práce nejede. Otočil jsem se u Penny Marketu a jako mužské, nebo ženské přirození, řečeno velice vulgárně s přízvukem na č, že potom zní jako čh, jsem se vracel do Ostravy. Doma jsem si na 20 minut vysíleně lehnul a potom vyrazil do práce. Hned při vjezdu na Rudnou ulici jsem zjistil, že je téměř neprůjezdná. Kdesi v dálce bylo vidět oranžové vozy jak začínají kosit středový pás trávy mezi svodidly. Opět jsem si pomyslel něco o ženských a mužských přirozeních, řečeno velice vulgárně s oním charismatickým rómským přízvukem. Chlapi sice chodí do práce na šest, ale než se vypije kafíčko a vykuří cigaretka, to chvilinku trvá. Pak se ještě skočí na záchod a když je největší frmol na cestách tak se začíná zvesela kosit. Po padesáti minutové jízdě dvanácti kilometrovým úsekem jsem nakonec dorazil do práce se značným zpožděním a bez telefonu. Pokud se Vám jeví, že to není až takový problém, vězte, že je to úplně stejné, jako by si kopáč sebou do práce nevzal lopatu nebo kdyby si soustružník zapomněl doma soustruh. Dnes a kus zítřku, než mi telefon dojde poštou z Olomouce mi prostě nezbývá nic jiného, nežli Vás prudit na mrakovi, nebo serfovat po netu.


Po prostu: Zycie jset brutalne!












Včera před návštěvou našeho klubu jsem si namontoval na své nové kolo blatníky. Stály 299Kč a podle informace od prodavače jejich montáž není nic složitého. Podle mojí informace je to zapeklitý problém pro toho, jehož domácnost neoplývá pilkou na železo, určitým množstvím šroubků a podložek, ale hlavně důvtipem. K ?sadě? blatníků byl přibalen návod formátu A6, na kterém byly vyobrazeny blatníky, dva spojovací elementy a také tam bylo napsáno, že výrobek je TOP CZECH, což je pro montáž to nejpodstatnější. Sanťa instalací stejných blatníků na své kolo zabil téměř dvě hodiny. Protože mi radil, a protože jsem mnohonásobně méně zručný, ?jednoduchá? instalace chráničů před špatným počasím mi trvala taktéž dvě hodiny. Po upevnění obou blatníků jsem už věděl na sto procent jediné! Ze zítřejší cesty na kole do práce s Willym se už nevyzuji. A taky že nevyzul. Ráno, v 7:10 jsem svižně nasedl na kolo a radostně přišlapujíc z kopce, jsem se radoval z krásně čistého ranního Porubského ovzduší. U Willyho domu jsem nabral Willyho. Když jsme jeli po Lenince, spokojeně jsme si s Willym povídali. Bylo to příjemné, říkal jsem si, jak dobrý nápad jsem s Willym dostal. Při kličkované zástavbou starších rodinných vilek na Svinově, jsem si říkal: ?Kůůůrňa, ten Willy, ale valí!?. Docela jsem se zadýchal. Toužebně jsem očekával přejezd přes svinovské přednádraží, kde mi Willy sliboval minimálně deset minut přestávku u přejezdu, než přejede vlak. Přejezd neblikal a Willy mi radostně oznámil, že máme štěstí, že jsme žádný vlak nechytli. Bylo mi jasné, že rozdýchání je v prdeli. Přejeli jsme přejezd a já se stále snažil držet Willyho divokého tempa. Začal jsem pociťovat, jak můj obličej zvolna červená. Po necelém kilometru se před námi objevila Rudná. Nejjednodušší způsob, jak překročit řeku Odru. Před výjezdem na most je třeba překonat krátkou nájezdovou rampu. Rozhodl jsem se přehodit na lehčí převod. Přehazovačka zarachotila, já zabral. Prvních několik sekund se mi zdálo, že jsem prvotní krizi překonal. Za chvíli mne ovšem opět doběhla. Nájezd na most se přede mnou začal překlápět do vodorovné polohy a těsně před vrcholem se mi zdálo, že jedu kolmo vzhůru po stěně. Moje tvář silně zbrunátněla a zpod čepice se vyřinuly tenoučké pramínky slaného potu. Kyslíkový dluh zbytněl do takových rozměrů, že jsem se rozhodl své účty s mozkem vyrovnat až po dojetí do práce. Zbytek cesty si pamatuji velmi matně a rozmazaně. Jenom vím, že Willy každým ujetým metrem přestával být můj kámoš, ale ta svině vpředu, co je pořád menší a menší. Přijel jsem malinko po osmé. Oči mám vybulvené a žilky v nich rozpraskané. Jazyk se mi lepil na horní patro tak usilovně, že jsem nebyl schopen ani pozdravit spolupracovnice v sousední kanceláři. Někdo mi říkal, že při mozkové příhodě vidíš světlo a je ti dobře. Já viděl tmu a bylo mi zle, proto bych se asi typoval na infarkt. Jistě by mou domněnku potvrdila i velikost tepové frekvence, protože kdyby podle ní někdo vytvořil hudbu, jednalo by se o velice svižný TEKK. Horší je, že budu muset s Willym jet i zpět z práce domů, protože jsme se tak už domluvili. Sice tajně spřádám plány jak si nechat naložit od šéfa co nejvíce práce a zůstat tu co nejdéle, aby se Willymu nevyplatilo na mne čekat, ale asi to vzdám. Nejsem a nebudu srab. Pokud tedy přežiju cestu zpátky!

Už to jede (ICQ).

Ale měl jsem nahnáno.

Přes noc mi totiž po vleklé nemoci zkolaboval telefon. Po ranní resuscitaci se mi základní životní funkce podařilo obnovit. Vědomí ovšem nenabyl. Dnes zkusím zachránit seznam a upomínky. Telefonování a SMS se na nějaký čas musím vzdát!

Sbohem, byl si mi věrným společníkem a ve chvílích dlouhého osamění snad i přítelem. Byl si vynikající sluha, ale špatný pán! Budiž ti země lehká! Až zachráním informace, navždy tě odpojím od zdroje energie a pohřbím tě v původní krabičce do svého šuplíku. Ale něco z tebe bude žít dál!

Má SIM karta!




Včerejší hodokvas způsobil nárůst deficitu v mojí peněžence oproti standardním hodnotám asi o 200Kč. Na mé fyzické stránce se naše setkání neprojevilo nikterak závažněji, než pálením žáhy. Žáhu jsem omezil rychlou konzumací ?hranaté? čínské polévky se třemi pytlíky a to včetně čili. Psychika utrpěla mnohem více. Ale o tom jindy. Nejhorší překvapení mne čekalo ráno, kdy jsem vstoupil do promrzlého vozu a po otočení klíčku se nestalo nic. Pouze kontrolky se provokativně rozzářily do mých nasraných očí. No nic. Asi baterka v řiti. Chvíli jsem se vzniklou situaci snažil v duchu svést na cestáře, kteří jako obvykle letos zaspali. Po posouzení nelogičnosti mých úvah jsem toho zanechal a velmi sprostě nadávaje jsem vyběhl schody k nám nahoru. Po dvou. Udýchaný jsem probudil Mraka, který mi bez větších protestů odevzdal klíče od svého vozu. Jistě, slíbil jsem mu, že něco crcnu do nádrže. Uvidíme. Pro auto jsem si skočil před Sisin dům. Věděl jsem, že Mrak nepřijel Modrým Trpaslíkem nýbrž Kosmikem Fiesta. Přes to mne překvapily rozměry vozu. Teplou vodou dle Mrakova návodu jsem si odmrazil přední sklo. Na první pokus se mi podařilo nastartovat. Akceleraci komentovat nebudu. Největším překvapením pro mne byly brzdy, byť jsem měl již tu příležitost si jejich kvality v minulosti vychutnat. Kosmik totiž nemá posilovač. Při usilovném brzdění na Opavské, když jsem se pokoušel odbočit ke kolejím jsem měl pocit, že brzdím svou červenou teniskou přímo o asfalt. Pedál jsem přimáčkl vší silou k podlaze, ale auto pokračovalo téměř beze změn stále rovně. Decelerační efekt se ne a ne dostavit. Nakonec se mi i s trochou štěstí přibrzdit a odbočit přece jen podařilo. Na rudné jsem si vyzkoušel zadupnout do podlahy pro změnu akcelerační pedál. Svůj časový deficit jsem se rozhodl vyrovnat zběsilou jízdou po proslolené čtyřproudovce. Asi za pět minut jízdy jsem přesáhl magickou hranici 100km/h. Nad stokilometrovou rychlostí začala ručička rychloměru silně vibrovat. Jako relevantní jsem si vybral hodnotu rychlosti, kolem které ručička oscilovala. Když horní úvrať pohybu ukazatele dosahovala hodnoty 145 a dolní 115, tušil jsem tedy, že se řítím téměř neovladatelnou stotřicetikilometrovou rychlostí. Do práce jsem stejně dojel pozdě, ale když vedení vidělo způsob mého transportu, děkovalo, že jsem vůbec dojel. Co by totiž beze mne dělali. Že?






Minulý týden v pátek se chystala veliká událost. Bylo nutné z našeho středu vybrat jednoho odvážlivce, který půjde za inženýrem K.Č. na koxovnu podepsat dlouholeté smlouvy týkající se služeb pro provoz koxovny. Kvůli podpisovým právům v užším výběru zůstal jen můj šéf a ředitel. Kámen, nůžky papír. Ředitel prohrál, vyzbrojil se sedmičkou Jamesona a vyrazil v ústrety přímé konfrontaci s hlavním ekologem koxovny. Strach nebyl bezdůvodný. K. Č. je totiž nestřídmý alkoholik. Pije každý den. Někdy méně, někdy moc. Pije ale pořád. Jen v pátek pije pouze dopoledne, protože je autem a odpoledne jede pít na chalupu. Pokud jedete za ing K. Č. podepsat nějaký papír, vězte, že do vás půlku nalije. Jinak nic nepodepíše. Náš ředitel se na nás ve dveřích naposledy podíval, přitiskl šanon smluv pevně pod ruku a s výrazem prasete jdoucího na porážku nastoupil do auta.

Za dvě hodinky se rozezvonil telefon. ?Ondro, prosím vás, za 10 minut pro mne vyrazte, ano!?? zaznělo direktivně a snad až příliš střízlivě. Za deset minut jsem usedl do ředitelské oktávky a vyjel směr koxovna. U vrátnice mě čekalo milé překvapení. Náš ředitel vyšel z budovy přesně, když jsem dojel. Pozoroval jsem jeho chůzi, ale neviděl jsem nic podezřelého. Že je zle jsem pochopil, až když si náš boss usedl do vozu. Otočil svou brunátnou tvář ke mně a velmi spěšně se mne zeptal ?Ondro? Už jste někdy vypil sedmičku za deset minut?? Na mou negativní odpověď zaznělo: ?To sé mááááššš hodně co učit, jedem?? Za celou dvacetiminutovou cestu z koxovny na firmu už nepadlo ani jedno slovo. Zvuk motoru přerušovaly pouze hluboké nádechy a ještě hlubší výdechy. Před firmou jsme se dohodli na tom, že zůstane v autě a počká, než jej se šéfem odvezeme domů. Co by přece činil v takovém stavu v práci. Bohužel množství alkoholu v krvi ještě zdaleka nekulminovalo. Ihned po naší dohodě se říďa vyřítil z auta ke zazděným dveřím a začal z neexistujícího kabátu vytahovat klíče. Polapil jsem jej, ale do vozu zpět jsem ho už nenacpal. Přivolal jsem si na pomoc kolegy. Společnými silami jsme vzpouru zažehnali a ředitele nacpali zpět do auta. Druhá vzpoura byla nezažehnatelná. Mocí svou ředitelskou zavelel a jeli jsme povinně na jídlo do naší oblíbené hospody. Ihned po vstupu do restaurace se náš ?narvanec? rozběhl ke stolu v rohu u okna. Bohužel po cestě strhnul ubrus, rozlil 3 piva a málem shodil na zem jednoho štamgasta, který se strašně naštval. Umlčelo ho až kolegovo pětikilo. V hospodě začalo počínání našeho řídícího připomínat slavného Otto Katze, polního kuráta z Haškova Švejka. Začal krákorat na celou hospodu na číšnici: ?Mil-míííl, míílušššško!? Přirozeně číšnice se jmenuje Jana. V zápětí začal na mobilu vytáčet zákazníky v čem jsme se mu snažili zabránit. Strašně jej bavilo nám vždy s poťouchlým výrazem uhnout, když jsme mu chtěli telefon odebrat. Nakonec se dovolal příteli Leszkovi do Polska. Načež do telefonu prohlásil: ?Počekaj chvilečke ty cype!? položil telefon na stůl a začal do něj pěstí mlátit. Tím převrhl polévku, kterou nám zrovna přinesli. Od té doby hladina chlastu v jeho krvi dostoupila na vrchol a náš ředitel začal krotnout. Mumlal čím dál tím méně hlasitě. Pochopili jsme svou příležitost, rychle zaplatili, chytli jsme jej každý z jedné strany pod paži a zmizeli. Po cestě proběhla ještě nejedna vzpoura, ale zhruba za hodinu byl předán nabroušené manželce v Českém Těšíně.

V pátek jsem v práci už nic neudělal?. S ředitelem jsme se potkali až v neděli při cestě do Prahy. Vhodně volenými dotazy jsem zjistil, že ona sedmička za deset minut byl jenom rychlý strart. Za dvě hodiny vypili každý litr 40% kořalky. K mému údivu jsem zjistil, že zhruba za tři hodiny borec vstal a jel ke svému známému na kolaudaci rodinného domu. Musela to být paráda!




Ano, každý den je krásný.

V pondělí utrhnu květinu, přičichnu k ní a celý svět se se mnou zatočí!

V úterý si koupím jahodovou zmrzlinu. Chuťovými pohárky rozleji pohodu do celého mozku.

Ve středu si přečtu knihu. Prožiji podivuhodná dobrodružství.

Ve čtvrtek se projdu po lese. Tolik vůní a barev.

V pátek zasadím fazoli. Budu pozorovat jak koření.

V sobotu si uvařím hovězí vývar. Hodně magi a játrové knedlíčky. Mňam

V neďeli půjdu na mši.




Během tohoto týdne u mne nastala tzv. druhotná platební neschopnost. Půjčil jsem někomu nějaké peníze a nejen v důsledku toho si dnes nemohu vyzvednout objednané zboží z Alfy. Rozhodl jsem se tedy mlžit a posunout termín vyzvednutí mého vánočního dárku až na pondělí, kdy budou bezpečně peníze z výplaty na účtu. Jak se mi to povedlo posuďte sami:



Dobrý den,

respektuji Vaši výzvu k odběru objednaného zboží. Bohužel v současné době jsem byl odvolán na služební cestu daleko do Čech. V Novém Boru budu nejméně do konce týdne a to včetně víkendu, což mě těší dvojnásob. Nejsem tedy schopen objednávku fyzicky převzít až do pondělí 11.12.2008. Prosím tedy o prodloužení "čekací" doby objednávky až do výše zmíněného data. Jako polehčující okolnost uvádím, že tu nechci být. Všichni tu divně mluví, pořád tu prší a místo piva tu čepují jakýsi Březňák.

Děkuji za pochopení mé situace. S pozdravem

Ondřej Kania

odpověď:
obchod(a)alfacomp.cz

Dobrý den,

vaši prosbu akceptujeme. Březňák se opravdu nedá pít.

S pozdravem
XY
Pro úplnost uvádím, že nejčastějším pivem na čepu v Novém Boru je opravdu Březňák a že ní nic moc.
Před časem jsem jel v pondělí do Prahy na koncert. Vzal jsem si na to dovolenou. Hned ráno jsem pečlivě vybíral vhodný spoj z Olomouce na hlavní nádraží do Prahy. Dle podílu výkon/cena jsem zvolil vlak třídy Ex, který vyjíždí kolem čtrnácté hodiny z Olomouce. Pomocí IDOSu jsem doladil patřičný autobusový spoj, kterým se pohodlně dostanu z Tabulového vrchu na nádraží a vrhl jsem se do standardních denních činností. Najednou mě praštila do očí svítící čísla na videu, která znamenala, že mám jen minimální šanci můj autobus stihnout. Přes to jsem se o to pokusil. V rychlosti jsem se vyprostil z obětí deky a polštáře, vypnul DVD, oblékl se. Sbalil noťas, obul boty a ob dva schody vyběhl směrem na zastávku. Autobus byl již několik minut pryč. Normální stav, řekl jsem si. Protože znám poměry MHD v Olomouci, rozhodl jsem se, že autobusu nadběhnu na další zastávku kolem Alberta. Chodec má totiž v této chvíli nad autobusem drobnou výhodu výrazně kratší trati. Běžel jsem jako za starých časů. Škraně se mi při každém dopadu nohy na vlhký asfalt třepaly, jako Marion Jones. Popruh od brašny na oťas se mi palčivě zařezával do ramene. Batoh také podezřele ztěžkl. Už je to jen pár desítek metrů. Vybíhám zpoza rohu a vidím, jak se zavírají dveře autobusu, který je oděn do poťouchlé reklamy na Zoo Sv. Kopeček. Sprostě jsem zasakroval. Přepočítal jsem své možnosti jako GPS a rozhodl jsem se běžet až na tramvaj na náměstí Hrdinů. Sotva jsem přeběhl rušnou čtyřproudovku, zjistil jsem, že můj autobus teprve přijíždí na zastávku. Ten předchozí byl pravděpodobně úplně jiný autobus. Na věci to ovšem nic neměnilo. Přeběhnout zpět nemělo nejmenší cenu. Úplně vyřízený jsem se za necelých patnáct minut zjevil na náměstí a s dupotem nosorožce jsem vběhl do již odjíždějící čtverky. Cesta tramvají byla příliš krátká, protože když jsem vystupoval na nádraží, bylo mi ještě zle. V nádražní hale jsem odmítnul několik upřímných žádostí o drobnou pětikorunu na vlak a s hrůzou jsem zjistil dle diodových tabulí, že můj vlak jede až za necelou půl hodinu. Kdo se v poslední době pohyboval na hlaváku v Olomouci jistě rozumí mému zděšení. Na celém území nádraží totiž momentálně neexistuje funkční hospoda, restaurace, bufet, nebo jiné zařízení podobného typu. Poflakoval jsem se tedy půl hodiny po nádraží a v jeho těsné blízkosti a celou tu dobu jsem přemýšlel, kdo nebo co může za to, že jsem vyšel tak zbytečně brzo a k tomu jsem se tak honil. Na nic a nikoho jsem nepřišel. Řekl jsem si, že ?zycie jest brutalne? a přestal jsem to řešit. Mezitím přijel můj Ex. Pečlivě jsem hledal volné místo se stolečkem. Proto jsem si přece sebou táhl noťas! Bez problémů jsem našel vhodné sedačky bez místenek se stolečkem, ale také se spícím pánem. Usedl jsem, rozevřel notebook, nasadil sluchátka a začal kutit, jaký film si pustím. V tom se pán probudil a začal mi podrážděně vysvětlovat, že stoleček není jen můj, že je pro čtyři lidi. Pozorně jsem se rozhlédl a ubezpečil jsem jej, že jsme u něj jen dva a že on na něm nic nemá. To ho ovšem neodradilo. Začal mi posouvat počítačem po stolečku a nervózně prstem kreslit do prkýnka hranice čtyř částí příslušící jednotlivým cestujícím. V zápětí začal demonstrativně na svou čtvrtinu vykládávat obsah svých kapes. Tohle jsem už nevydržel. Přijal jsem výzvu a tentokrát jsem já demonstrativně opustil společnost toho příjemného pána. Pohodlně jsem se usadil naproti ke stolku, kde seděla spící paní, která se k mému štěstí neprobudila až do Prahy.

Dnes je venku krásně. Kdyby bylo léto, tak sluce štípe asfalt sekyrou. Bohudík, blízkost zimy žár oslabuje, proto je venku fajn. Pod tímto dojmem, rozhodl jsem se koupit si noviny s přírodním DVD od BBC. Zastavil jsem u stánku. Než jsem zamknul vůz, předešel mne asi pětačtyřicetiletý děda, zlomený tvrdou horničinou, rychlostí dnešní doby a alkoholem. Dobelhal se k okénku a zapřál si jeden ?Deník?. Než mu jej paní uvnitř nalezla, začal pán přes zbytky zubů povídat: ?Včera jsem u piva složil básničku? a nadechl se, ?Už se jaro blíží, už mě loupe v kříži, už se smrtka blíží? následovala krátká odmlka při které chlapík sklonil hlavu aby viděl objekt, kterému zarecitoval svou báseň a povídá: ?Vy ale vypadáte taky hrozně, paní? Načež se z okénka vynořila veliká ženská hlava s knírkem, který té paní ještě teď závidím. Hlava nás oba přejela nakvašeným a zlým pohledem a vida výraz mé tváře zastavila se u mne a povídá: ?Vy děte taky doprdele? Tak jsem šel a přírodní DVD jsem si koupil jinde. Na Míráku.

Tak a je to tu. Strašně jsem se naštval. Ale hrozně. Zapomněl jsem si totiž koupit chleba. Párky bez chleba, nebo jiného pečiva neumím jíst. Rozhodl jsem se tedy, že nikomu nic v práci neřeknu a svým autem prchnu do obchodu chleba zakoupit. Cesta trvá dvě minuty a koupě chleba nezabere více. Za deset minut nejpozději jsem tedy zpět, počítal jsem. Přijel jsem před obchod a zaparkoval u krajnice. Mezi autem přede mnou a mým nárazníkem jsem nechal asi deset čísel, zdálo se mi, že jsem příliš blízko zadkem k tramvajovému ostrůvku. Vletěl jsem do krámku, čapl štryclu, zaplatil a vyběhl ven. K mému úžasu se za mne postavil náklaďák, ze kterého vykládali dva chlapi, mladší a starý, květiny do vedlejšího obchodu z květinami. Protože jeho zadek byl úplně u ostrůvku, nenechal mezi mým vozem a jeho nárazníkem mezeru takřka žádnou. Vyjet bylo pro mne zcela nemožné. Šel jsem tedy k nákladnímu prostoru a chlapy kamarádsky pozdravil a porosil: ?Chlapi zdar, cuknete mi s tím půl metru, ať můžu vyjet?? A mladší mi řekl, že se neposere. Že tam není značka, že snad vydržím patnáct minut. Zděsil jsem se. Můj plán se hroutil. Ponížil jsem se tedy ještě jednou: ?No tak! Dyť o co de? Je to pro vás minutka!? A mladší mi znovu řekl, že se z ?toho? neposere, ale že na ?to? sere a vyskočil na nákladovou plochu. Probudil se i starší, a řekl mi, ať nezdržuju, že to takhle nevyloží nikdy. Něco se ve mě zlomilo. Otočil jsem se a křikl: ?Dík, děkuju, stary a mlady cyp! Co potom chceš!? Načeš ten mladý seskočil dolů, pravděpodobně s úmyslem mne inzultovat. Udělal jsem pár rychlých kroků směrem k mému autu a řaval na něj, ať zaleze zpátky, že takhle to opravdu nevyloží nikdy. Chlapovi to asi po chvíli přišlo divné, takhle mě honit kolem auta, tak šel znovu vynášet kytky. Vlezl jsem naštvaně do auta a přemýšlel, demolicí kterého světla začnu. Po chvíli jsem si to rozmyslel a rozhodl jsem si zvednout náladu přečtením nějakého článku ze Sportu. Výsledek se brzy dostavil. Popis fotografie: Bitva o všechno?! Včerejší trénink českého týmu o důležitosti situace vůbec nevypovídal. Baroš, Necid a Kadlec byli samý smích, mě naštval ještě víc. Připomnělo mi to totiž období, kdy jsem nastoupil v Praze do Makra. Můj přímý nadřízený mi tehdy doporučil ať se v práci nesměju. ?Vypadá to totiž, že potom nepracuješ na 100%, víš!? Posléze jsem dostal ještě spoustu jiných cenných rad. Jakože bych se neměl smát ani bezprostředně po ukončení práce, protože bych mohl budit dojem, že mne práce úplně nevyčerpala, protože jsem do ní nevložil celý svůj potenciál. Raději bych se neměl smát dříve, než zhruba za hodinu. To by snad měl už každý pochopit,... ...přečetl jsem tedy celý Sport, což při jeho 12 stránkách, které jsou více než z ? pokryty reklamou a barevnými fotkami není problém. Za deset minut květináři nastartovali a vyjeli. Mladší mi samozřejmě nezapomněl ukázat obligátní prostředníček, věděl totiž, že jsem jednička.




Pan Horáček
Pan Horáček je středně vysoký muž. Má kulaté bříško, přes které má přehozenou drahou koženou vestu. Vestu nikdy nezapne, protože to nejde přes to jeho kulaté bříško. Oba konce kožené vesty jsou zatěžkány kapsami, ve kterých pan Horáček nosí všechny věci co dobrý obchodník nosit musí. Hlavně telefon a kalkulačku. Pan Horáček poslouchá vážnou hudbu, mluví velice slušně a než odpoví, dlouho přemýšlí. Porost delších vlasů na jeho hlavě je přerušen rozsáhlou lysinkou. Lysina by byla umně zamaskována přehazovačkou, kdyby tuto netvořilo pouhých šest vlasů. Obličej pana Horáčka působí důstojně a rozvážně, tento dojem je zesílen drahými brýlemi s tlustými čočkami. Takto znám pana Horáčka už pár roků. Jako židovského obchodníka, který během zlomku vteřiny vypočítá cenu zakázky a potom několik minut přemýšlí a váhá nad koeficientem, jakým ji vynásobit. Pan Horáček si koupil BMW. BMW coupé.

Před pár týdny jsem dostal za úkol jet s panem Horáčkem do jedné firmy v Čechách na jednání. Potkali jsme se u Globusu u Olomouce. Zaparkoval jsem zánovní stříbrnou Fabii v ?plné palbě? vedle BMW pana Horáčka. Vypadala vedle BMW jako cykloš vedle horského kola. Pan Horáček zavelel, sedl jsem do vozu a pomalu jsme se rozjeli. Auto bylo vybaveno snad vším, co si ani nelze přát, protože si to laik nedovede představit. Zkuste vysvětlit pračlověku výhody pressa nad turkem! Tak jsem si připadal, když mi pan Horáček ukazoval elektronické systémy držící vůz na cestě, které byly pojmenovány nejrůznějšími zkratkami z nichž znám jen ABS a ještě jedu, kterou jsem zapomněl. Bezpečnostní pás mi podala jakási umělohmotná ruka, abych se nemusel moc natáčet dozadu. Já se zapnul a pan Horáček vyrazil na kruhový objezd. Kvůli bočnímu přetížení jsem měl dojem, že jsme jej projeli po dvou kolech a jen letmo jsem si všiml, že tam kde já mám ve Felicii rychlost R, má pan Horáček rychlost 6 a už dokonce zařazenou. Na dálnici jsem se nebál. Bylo mi sice trošku divné, že jindy patnácti minutový úsek Olomouc Mohelnice jsme zvládli zhruba za sedm minut, ale BMW nijak neupozorňovalo na to, že jede kolem 250km/h. Pravé peklo nastalo, až jsme s panem Horáčkem sjeli na obyčejnou cestu na Hradec Králové. Pan Horáček to pálil stošedesátkou, najížděl snad na metr za zadní nárazník auta před námi a situaci komentoval brněnsko-zlínským dialektem: ?To só mistři volantu, to só mistři? nebo ?Přece sa za nima nebudem vléct? a podobně. Po smrtinosné jízdě na místo jednání jsem si říkal, že to snad už ani horší být nemůže. Mýlil jsem se. Při zpáteční cestě se pan Horáček rozhodl, že pojedeme od Hradce Králové na Šumperk. Pro neznalé, jedná se silnici číslo 11, která v těchto místech protíná spodní partie Orlických hor a je vybavena několika záludnými serpentinovými úseky. V jednom z nich pan Horáček pozoroval klesající hodnotu na palubním teploměru pod bod mrazu a prohlásil: ?Ty ve, to bude namrzly, to bude namrzly ty ve.? A prudce sešlápl plyn. Tupě jsem zíral do mahagonového dřeva na palubní desce s nápisem Airbag a přemýšlel, kde se ukrývá zbylých třináct. Tolik airbagů totiž BMW coupé má. Při předjíždění kamionu se dřevem jsme jeli dvěma koly po trávě. Za skelnýma očima jsem si tiše představoval, jak mě ta pitomá deska z leštěného dřeva trefuje do čela z důvodu explodujícího vzduchového polštáře. Teď už znám pana Horáčka také jako závodního jezdce. Člověka, co dokáže předjíždět jak před zatáčkou, tak před horizontem a to najednou.






Psáno v Benátkách nad Jizerou ve strašlivé zimě kotelny firmy Sumikei CZ:

Moje služební cesta začala minulý týden v pátek. Zatímco většina mých přátel, známých neznámých, mužů, něčích matek, synů i dcer pomalu končila se svými pracovními týdny já s kolegou vyrážel do českých Benátek. Tyhle víkendové akce nesnáším.
Po příjezdu do Benátek, před ubytováním jsme se zajeli podívat na místo činu. Potkali jsme se ze zástupcem investora, vedoucím údržby, mladým progresivním chlapem, který nám umožnil přístup do celého areálu firmy. Opakovaně zdůraznil, že o víkendu slaví matčiny padesátiny. Pro nás to znamenalo, že jsme jej měli volat jen v případě naprosto nezbytně nutném. Ještě v pátek večer při jídle jsme obdrželi nečekaný telefonát od spolupracující firmy, že se jim na D1 u Prahy rozsypalo auto. Tím pádem kolega dopil, dojedl zaplatil a vyrazil do Prahy pro kolegy ze spřátelené vzduchařské firmy. Přivezl tři chlapy. Vedoucího Laďu, šéfmontéra Zdenu a ťulpase Dušana.

S Laďou se známe již nějaký ten rok, ale doposud jsme si stále vykali a v poslední době i oboustranně inženýrovali. Laďa nedělá šéfa na place zas tak moc dlouho. Před třemi lety jsem se s Laďou potkal poprvé ve Cvikově. Laďa hovořil spisovně a používal samá cizí slova a sofistikovaná přirovnání, rozvité věty. Po třech letech práce stavbyvedoucího Laďu už jenom všechno sere, všichni jsou čuráci a kdo není, je piča a vůbec! Palte s tím do hajzlu! Večer jsme si potykali.

Se Zdenou sem se přet tím nikdy neviděl. Je to obrovský chlap. Dle mého úsudku má nejméně dvě stě šedesát tři centimetrů a dlaně jako vojenské lopatky na zákopy. Zdena měl oblečené největší montérky, které se dělají. Přesto mu čouhalo půl lýtek. Mezi černou prestižkou a koncem montérek byly vidět kárované podkolenky. Zdena pozdravil mého šéfa a mi řekl nazdar. Řekl sem mu taky nazdar. Takže jsme si potykali.

Ťulpas Dušan. Ihned po příjezdu jsem jako znalý situace proškolil manšaft. Ukázal jsem jim postupně: Zde se nikdo nesmí ani podívat, zde se smí jen s helmou, zde se může jíst, zde ne. Zde se chodí umýt ruce, tady na záchod. Takhle se otevírají dveře, tady se zapíná ventilátor. Jo a kuři se za rohem. Ťulpas Dušan se tvářil, že není problém. Na mou výzvu zda něčemu nerozumí opakovaně prohlásil, že mu je všechno na světe zcela jasné. Vzápětí se pokusil otevírající se roletové dveře havarijním zastavit stop tlačítkem hlavního kotle kotelny pro celou fabriku. Dveře se mu zastavit nepodařilo. Kotel ano. Rozhoukala se siréna, rozblikal maják a chudák šéf údržby vyrazil ze 100km vzdálené oslavy narozenin jeho matky nahodit kotel. Byli jsme náležitě pojebáni. Stáhnul jsem ocas a po kolenou plazíc jsem chrlil jednu omluvu za druhou. Hlavní údržbář byl shovívavý. Odpustil nám, nastartoval auto vyrazil zpět na oslavu narozenin své matky. Daleko nedojel. Ťulpas Dušan neváhal a šel si prohlédnout z blízka ?coating line?, lakovací linku. Překročil žlutou čáru na které bylo napsáno dvacetipěti centimetrovým černým písmem kontrastně ?nevstupovat?! Tímto činem přerušil IR paprsek bezpečnostního čidla a linka se zastavila. Začal jsem na něj řvát, ať vypadne, načež Ťulpas Dušan začal divoce mávat rukama, že on nic nedělá. Tím samozřejmě opakovaně přerušoval IR paprsek čidla. Linka se zastavovala a rozjížděla až se nakonec zastavila úplně. Nazval jsem jej velmi vulgárně mužským přirozením a protože vy kokote zní divně, také jsme si potykali.

Tím končí výčet polohumorných situací, které se tu odehrály. Dále jen pot, krev, skřípění zubů a zase pot. Jen včera jako bonus se Polákům podařilo spustit požární alarm, ale to už opravdu žádná sranda nebyla. Ať už jsem doma!


Všechny kreacionisty do pekla!

Předevčírem jsem nevěřil vlastním uším při poslechu Radiožurnálu. Nějaký kokotský kreacionista veřejně haněl vědecké teze Darwina a oporou mu byla bible, která vznikla jako moje diplomka stylem ctrl+C a ctrl+V (což je snad všeobecně známo). A tohle hovado na mě mluvilo z veřejnoprávního média...

...zřejmě se mu nelíbila představa, že on a smradlavý šimpanz ze ZOO má společného předka. Ovšem tohle je zbytečná starost. Se stoprocentní jistotou laika je mi jasné, že tenhle idiot má společného předka s kokotem (jedná se o tzv. "pračůráka" o kterém zpívá dokonce i Lou Fanánek Hagen)...

...šlak mě tref,...

...tenhle svět je fakt zajímavý. Blbeček, vyvrátí vědeckou teorii tím, že prohlásí, že neexistují relevantní důkazy, které by ji obhájily. Proto je jasné, že evoluce je blbost. Navíc to přece píšou v té knížce, která se nedá číst, protože nedává smysl.

Když si tohle dám do souvislosti, ani se nedivím, že tohle vyučují ve spojenáčích zcela běžně,...






Před nějakým časem jsem vezl Sanťu z práce. Bylo léto a krátký déšť dal rozzářit asfalt proti vysoko postavenému slunci. Prudké světlo zářící Mariánskohorské nás začalo oslňovat. Učinili jsme protiopatření. Oba jsme vztyčili pravice přesně v takovém úhlu, abychom nepříjemné světlo odstínili. Pánovi, který nás předjížděl málem vypadly oči z důlků a někam se mu zakutálely. Nikdy v životě totiž neviděl párek ?nácků?, kteří si to jen tak pro sebe ?rozhajlovali? v autě...

...dnes jsem měl podobný zážitek. Pustil jsem si v autorádiu soundtrack k filmu Profesionál. Skvělá hudba geniálního Enniema Morriconeho mne nenechala dlouho klidným. Smyčcové nástroje se pronásledují z jednoho reproduktoru do druhého, přidává se basová kytara. Hlavní téma je silně vzrušující. Po chvíli hudba graduje, přidává se i klavír. V tom momentě jsem nevydržel a začal jsem zuřivě dirigovat virtuální orchestr ve svém přehrávači. Paže střídavě vystřelovaly do prostoru, volant byl ponechán volně. Chlap, který na mě hleděl z vedle jedoucího auta byl překvapen. Z jeho výrazu bylo zřejmé, že si myslí, že se mnou právě cloumá silný epileptický záchvat. Jen já viděl Josse Beaumonta jak pomalu kráčí k vrtulníku a věděl, že už to má spočítané,...








Už to jede (ICQ).

Ale měl jsem nahnáno.

Přes noc mi totiž po vleklé nemoci zkolaboval telefon. Po ranní resuscitaci se mi základní životní funkce podařilo obnovit. Vědomí ovšem nenabyl. Dnes zkusím zachránit seznam a upomínky. Telefonování a SMS se na nějaký čas musím vzdát!

Sbohem, byl si mi věrným společníkem a ve chvílích dlouhého osamění snad i přítelem. Byl si vynikající sluha, ale špatný pán! Budiž ti země lehká! Až zachráním informace, navždy tě odpojím od zdroje energie a pohřbím tě v původní krabičce do svého šuplíku. Ale něco z tebe bude žít dál!

Má SIM karta!




Včerejší hodokvas způsobil nárůst deficitu v mojí peněžence oproti standardním hodnotám asi o 200Kč. Na mé fyzické stránce se naše setkání neprojevilo nikterak závažněji, než pálením žáhy. Žáhu jsem omezil rychlou konzumací ?hranaté? čínské polévky se třemi pytlíky a to včetně čili. Psychika utrpěla mnohem více. Ale o tom jindy. Nejhorší překvapení mne čekalo ráno, kdy jsem vstoupil do promrzlého vozu a po otočení klíčku se nestalo nic. Pouze kontrolky se provokativně rozzářily do mých nasraných očí. No nic. Asi baterka v řiti. Chvíli jsem se vzniklou situaci snažil v duchu svést na cestáře, kteří jako obvykle letos zaspali. Po posouzení nelogičnosti mých úvah jsem toho zanechal a velmi sprostě nadávaje jsem vyběhl schody k nám nahoru. Po dvou. Udýchaný jsem probudil Mraka, který mi bez větších protestů odevzdal klíče od svého vozu. Jistě, slíbil jsem mu, že něco crcnu do nádrže. Uvidíme. Pro auto jsem si skočil před Sisin dům. Věděl jsem, že Mrak nepřijel Modrým Trpaslíkem nýbrž Kosmikem Fiesta. Přes to mne překvapily rozměry vozu. Teplou vodou dle Mrakova návodu jsem si odmrazil přední sklo. Na první pokus se mi podařilo nastartovat. Akceleraci komentovat nebudu. Největším překvapením pro mne byly brzdy, byť jsem měl již tu příležitost si jejich kvality v minulosti vychutnat. Kosmik totiž nemá posilovač. Při usilovném brzdění na Opavské, když jsem se pokoušel odbočit ke kolejím jsem měl pocit, že brzdím svou červenou teniskou přímo o asfalt. Pedál jsem přimáčkl vší silou k podlaze, ale auto pokračovalo téměř beze změn stále rovně. Decelerační efekt se ne a ne dostavit. Nakonec se mi i s trochou štěstí přibrzdit a odbočit přece jen podařilo. Na rudné jsem si vyzkoušel zadupnout do podlahy pro změnu akcelerační pedál. Svůj časový deficit jsem se rozhodl vyrovnat zběsilou jízdou po proslolené čtyřproudovce. Asi za pět minut jízdy jsem přesáhl magickou hranici 100km/h. Nad stokilometrovou rychlostí začala ručička rychloměru silně vibrovat. Jako relevantní jsem si vybral hodnotu rychlosti, kolem které ručička oscilovala. Když horní úvrať pohybu ukazatele dosahovala hodnoty 145 a dolní 115, tušil jsem tedy, že se řítím téměř neovladatelnou stotřicetikilometrovou rychlostí. Do práce jsem stejně dojel pozdě, ale když vedení vidělo způsob mého transportu, děkovalo, že jsem vůbec dojel. Co by totiž beze mne dělali. Že?