gappak
*new*
26.10.2016 07:53:32 ( 94665 )
Jeden názor pod článkem a jako jo...
Na Hradě bude 28. října spousta prázdných židlí. Co pozvat pandu, Krtečka nebo Ovčáčkovy spolužáky?
Dnes jsem v komentářích zmínil jeden z aktuálních případů válečného tažení redaktorů Radiožurnálu proti prezidentovi. Myslím, že každému, kdo sleduje sdělovací prostředky, kromě Reflexu zejména veřejnoprávní televizi a rozhlas, neunikl nepřátelský vztah vesměs pražských redaktorů, moderátorů a komentátorů k Miloši Zemanovi. Chápu, že pro lidi, kteří se pokládají za intelektuální elitu národa, je nesmírně obtížné vyrovnat se s volební porážkou jejich milovaného pana knížete a smířit se s faktem, že lidé na Hradě chtěli (a také mají) zcela odlišnou osobnost než jakou je věčně dřímající, špatně artikulující, Bruselu oddaný a muslimské migranty s otevřenou náručí vítající Karel, jemuž k úspěchu nepomohly ani číro a téměř zfanatizovaní studenti. Nicméně od voleb už pár let uplynulo, Zemanovi odpůrci už mohli utišit své negativní emoce a důstojně očekávat další volbu prezidenta, která jim může být nadějí, že konečně se na Hradě dočkají někoho ještě horšího než je Zeman, pokud včas neumře.
Já jsem Miloše Zemana nevolil a mám několik důvodů, proč ? vadí mi jeho sebestřednost, samolibost, jisté pohrdání lidmi, které nepokládá intelektuálně za sobě rovné, nevěřím ani v opravdovost jeho sociálního cítění a upřímnosti levicovému smýšlení (už před dvaceti lety jsem publikoval názor, že podle mého soudu Zeman se stal sociálním demokratem jenom proto, že pravou stranu politického spektra ovládl jeho věčný rival Klaus a pro Zemana tam už nezbylo místo ani v zaprášeném koutě). NICMÉNĚ ? Miloš Zeman z vůle většiny voličů vyhrál volby a stal se hlavou státu. A přes to vlak nejede. Prezident je prezidentem, dokud není vystřídán novým prezidentem, a po celou dobu jeho funkčního období zasluhuje respekt, jaký náleží hlavám států na celém světě. A respekt se nemusí (resp. neměl by!) projevovat falešnými projevy devótnosti, poklonkováním, nekritickým zbožňováním, rektálním alpinismem.
Projevem respektu může být i docela obyčejná slušnost. Jistě není povinností žádného z nás hlavu státu ctít, jestliže nejsme o její ctihodnosti upřímně přesvědčeni, ale stejně tak není naším právem hlavu státu urážet, šířit o ní difamující a dehonestující informace, organizovat akce k jejímu zesměšňování a naopak bojkotovat akce, které hlava státu pořádá, protože jeho funkce, ústava a právní řád mu neumožňují je nepořádat. Tzv. ?pražská kavárna?, která sama až po uši tone v morálním marasmu a pro kterou jsou mystifikace a vulgarita běžně užívanými instrumenty politického boje, dosud nepochopila, že je-li Česká republika demokratickým státem, pak už netřeba povstat ze zbraní či notebookem v ruce a prezidenta republiky svrhnout, protože k tomu, abychom se zbavili špatných politiků a jak je u nás tradicí, nahradili je ještě horšími, máme svobodné volby. Jiří Štefek, Doležal a ostatní tak netrpěliví zemanofobové ovšem na demokracii evidentně nevěří, zejména nevěří v to, že by současný prezident opět nezvítězil, protože svobodné volby jsou podle jejich názoru až příliš svobodné, takže voliči nehlasují podle pokynů ?elit?, ale tak, jak uznají ? prevíti! ? za správné, proto by před hlasem lidu dali přednost atentátu na hlavu státu (kdepak se nám skrývá český Gavrila Princip?), nebo výstřelu z Aurory na Pražský hrad (český Lenin určitě přijede z Berlína nebo z Bruselu).
Ale abych se vrátil na počátek, kde jsem zmínil permanentní nepřátelskou kampaň pražských sdělovacích prostředků, kterou vedou proti prezidentovi. Včera navečer jsem si vyslechl v Radiožurnálu rozhovor, či spíše ostrý výslech, pana Ovčáčka redaktorkou Karolínou Koubovou. Ačkoli mám pro Karolínu slabost a mrzelo mne, když pro její stále objemnější tvary a první symptomy stárnutí (u ženy patrně neomluvitelné) byla ?odejita? z televizních obrazovek do rozhlasu, kde může sedět u mikrofonu třeba se třemi bradami a se zadnicí rozteklou do velikosti traktorové pneumatiky a přesto, neviditelná, může být posluchači zbožňována, tentokráte jsem jí byl velmi zklamán. Nešlo ani tak o to, co říkal prezidentův mluvčí, protože pořad zcela ovládla Karolína a Ovčáček tam byl jaksi navíc. Vlastně by k naplnění vymezených 20 minut docela postačilo, aby paní redaktorka na své otázky odpovídala sama a Ovčáček její monolog nepřerušoval snahou také něco k danému tématu říci.
Člověk nemusí být sympatizantem současného prezidenta a jeho mluvčího může pokládat za cokoli, co ho právě napadne, nicméně je-li pozván do veřejnoprávního rozhlasu (nebo televize), měla by mu být poskytnuta možnost vyjádřit se, jak pokládá za potřebné, a zároveň se vůči němu chovat ne-li s respektem, pak alespoň zdvořile. Žel, Karolína, z níž přímo sálala nenávist k Miloši Zemanovi a nezměrná touha dát Ovčáčkovi za vyučenou, interwiew pojala jako výslech na gestapu. Zahrnula Ovčáčka přívalem otázek, které tak, jak je formulovala, nedovolovaly jinou odpověď než takovou, kterou chtěla slyšet. Pokud se Ovčáček přece jenom občas pokusil odpovědět tak, jak pokládal za správné, byl smeten vlnou ironie, sarkasmu a ? což je u novináře obzvlášť ostudné ? pseudoargumentů, čili demagogie.
Myslím, že už po první minutě pan Ovčáček rozpoznal, že nebyl do Radiožurnálu pozván proto, aby se mohl vyjádřit k danému tématu (opožděný přílet na pohřeb bývalého slovenského prezidenta), nýbrž proto, aby byl souzen a odsouzen. Přesto projevil obdivuhodné sebeovládání, invektivám čelil s klidem Indiána týraného u mučednického kůlu, ani na okamžik se nechal vyprovokovat k říznější reakci a když se loučil, vyjádřil poděkování paní redaktorce za pozvání a posluchačům za trpělivost. Naproti tomu Karolína naprosto selhala a po tak žalostném výkonu by měla opustit nejen místo redaktorky veřejnoprávního rozhlasu, ale novinařinu vůbec. Jistěže lze předpokládat, že prezidentův mluvčí bude vždy hájit prezidenta a mírně upravovat pravdu, pokud by mu neprospěla, ale tohle je úkol všech členů prezidentských týmů na celém světě. Úkolem novináře ? pokud se neživí bulvárem ? není zpovídané hosty ztrapňovat, zesměšňovat a unfair argumenty je vmanipulovat do situace, kdy budou říkat jenom to, co chce novinář slyšet. A pokud host neodpovídá podle představ hostitele, umlčet ho přívalem dalších, vesměs útočných otázek. Já bych na místě prezidentova mluvčího už po minutě Karolínina představení vstal a práskl za sebou ve studiu dveřmi. Ovčáček ten nápor ustál, od začátku pořadu do konce neztratil glanc a pak odkráčel jako morální vítěz, byť mu paní redaktorka nedala šanci, aby vysvětlil to, co žádala vysvětlit.
Krucinál, já si také dokážu představit na místě pánů Zemana a Ovčáčka jiné osobnosti (a přednost bych dal ženám), nicméně jako demokrat a navíc slušně vychovaný člověk nemohu jinak než respektovat řádně zvolenou hlavu státu (a tím zároveň respektovat vůli většiny voličů) a zdržet se vůči ní všeho, čím by mohla být uražena, ponížena a doháněna na pokraj infarktu. Politika je lépe zabít výsledkem voleb než vzedmutím vlny adrenalinu. Kritické myšlení nespočívá na vulgárních myšlenkách a nesouhlas s politikem se má projevit ve svobodných volbách, nikoli házením rajčat a podpásově vedenou mediální kampaní, v níž beztak každé druhé slovo je lží, vyslovenou těmi, kdož se zapřísahají službou pravdě.