Vše nejlepší MRAK.CZ..... 20 let

...to znám. Když jsem byl sám na chalupě a boural stěny, uslyšel jsem při vytahování hřebíků divný zvuk ze sklepa. Jakoby tam někdo s něčím manipuloval. Rozhodl jsem se toho ?manipulu? konfrontovat se svou přítomností v objektu. Do sklepa, to se musí obejít skoro celá chatka. Sklep je velký, má mnoho zákoutí a je vlhký. Po cestě se úroveň mé odvahy začala přímo úměrně s kvantitou černých myšlenek snižovat.

?Co když tam je nějaký chlap, kterého vyděsím a on mě ve stresu přetáhne dřevěnou násadou??. ?Počkat, proč by mě měl přetáhnout zrovna násadou. Vleze do sklepa, ramenáč jeden, kde je krumpáč, rýč, několik seker, řetězová pila, nůžky na plech? a on mě zrovna bude přetahovat dřevěným toporem?? ?Navíc, takový dvouapůl metrový, svalnatý dacan, co se neštítí použít: krumpáč, rýč, jednu nebo více seker, řetězovou pilu a nůžky na plech, ten se nebojí, ale číhá za rohem! Číhá, aby mě po blízkém a popisném seznámení s mým zahradním nářadím upnul ruku do svěráku a následně nažhavil pohrabáč!?

Zkrátka jsem přišel k otevřeným dveřím do sklepa a hrdinně jsem zvolal:

?Ha-ha-haló? Potřebujete pomoci??

?Leda tak nažhavit pohrabáč? ? zaněla odpověď v mojí hlavě?

No samozřejmě uvnitř nebyl nikdo. Asi se jen sesunula blbě opřená kolečka o zeď.

Abyste si o mě nemysleli, že jsem úplný srab, celá situace se udála pod rouškou poledního ostrého světla. Na chalupě jsem byl úplně sám, jen vedle, za plotem byla sousedka a sousedi. Ale ti jsou staří a tlustí a určitě by raději chvatně ujeli svojí zánovní Felicíí 1.3i, než aby mi pomohli?

Ve vlaku EC 177, jedoucím 12. dubna směrem na Slovensko, zůstal bez povšimnutí ležet opuštěný fotoaparát Nikon D40X černé barvy s objektivem Nikon AF-S NIKKOR 18-55 mm.

Hledají se Češi, kteří ve vlaku nechali foťák. Dojel na Slovensko!

Svět už je v prdel dávno obrácený. Úplně podle Voltarea:

"Pro člověka cítícího se svět jeví jako tragedie, pro myslícího je to komedie."

Nejen, že zdroje přetváříme na povětšinou nepotřebné předměty, které zastarávají rychlostí blesku. Nejen, že trčíme 8,5h denně, 5 dní v týdnu nesmyslně v robotě, ale ještě se nám prodlužuje pracovní doba stále pozdějšími odchody do důchodu! Nejen, že ti co nedělají nic užitečného (pozor, tím nemyslím cikány, ani jiné sociální případy) mají z koláče upečeného celou společností největší díl! Na to už jsme si zvykli a dokonce to většině lidí připadá vlastně normální - v pořádku, sem tam se dokonce někdo i raduje...

Ale aby mému sousedu - příteli - cikánovi Polákovi někdo před barákem ukradl zamčený vozík na šrot s prázdnou gumou, to už mi připadá fakt jako blázinec.

Historka.

Stojím mezi dveřmi kabinky WC, svíjím se v křečích, které většinou předchází mohutné explozi, přešlapuji z nohy na nohu v hlubokém předklonu, pásek a kalhoty rozepnuté a přitom si fotím telefonem pohozený papír na zemi. Chlap na mě nevěřícně hledí, civí a hledí, kroutí hlavou...

"Je tu volno?"

"Ne! Ne! Až za moment!"





...ráno, ještě před tím, než jsem vjel do areálu fabriky jsem se stavoval v bance. Potřeboval jsem nutně zjistit, jakým způsobem lze provést určité transakce, aby nebylo pozdě. Čas mě tlačil. Nevzal jsem si s sebou žádný zápisník, ani sešit, vypůjčil jsem si tedy papír A5 od paní za přepážkou, která mi ochotně nadiktovala asi deset variant řešení mého problému. Pečlivě jsem si vše zapsal a papírek složil do kapsy, abych si jej později přepsal a založil.

Asi jsem něco špatného snědl. Ten den mi už potřetí zabublalo ve vnitřnostech. Tohle nevěstí nic dobrého. Pokaždé, když se tohle stane, zbývá mi jen několik minut na doběhnutí. Hloupé je, že v téhle fabrice mají WC sice udržovaná, ale že je nemají vybavená papírem. Vyběhnu do druhého patra výrobní haly, tam co jsem seděl před hodinou. Jedny dveře, zamknuté. Za druhými sedí starý chlap s knírkem s kalhotama u kolen a s cigárem v koutku, přesně ve výšce nápisu "Zákaz kouření" Rychlá omluva, zavírám dveře.

Běžím ven, po schodech, jedno patro, doleva, přes chodbu, ven, doprava, deset metrů po asfaltu a šup do dveří. Už jen dlouhá chodba, dveře se otevírají na druhou stranu, prásk! Na podruhé otvírám a probíhám do pánských šaten. Zde je druhá a poslední možnost. Vběhnu do kabinky a skenuji prostředí. Záchod čistý, prkénko suché, podlaha suchá, to by šlo. Uprostřed záchodu vodní díra. Tu musím před usednutím něčím zakrýt, nejlépe papírem, jinak mi mísa vše vrátí i s načůranými úroky. Svíjím se mezi futry, šacuji se a přemýšlím, kterým prstem v nejhorším případě ucpat díru. Konečně nacházím JEDEN poslední kapesníček. Když jej rozčtvrtím, možná my to vyjde na utření, ale čím zmírnit dopad do vody? Šacuji se dál, účtenka? Moc malá, igelitový pytlík? Moc velké a totálně ucpávací! Peníze? Nikdy! Nakonec najdu zápisek z banky. Né! Ten do hajzlu nehodím! A v tom mi probleskne hlavou geniální nápad! Vyfotím si ten papír telefonem a až potom jej z konečnou platností znehodnotím v záchodové míse! Hodím papír na zem, vytáhnu telefon a?

Začalo to tak, že chlap vyskočil ze zdvižky a se strašidelným kurvováním začal rovnat lyžiny, kterými si prodlužuje asi o metr vidle svého vozíku, když potřebuje sundat z kamionu ty palety až tam vzadu. Všiml jsem si jeho roztrpčenosti, ale netušil jsem nic.

Druhý den jsem viděl proces vykládání kamionu. Chlap, virtuos jednou rukou dlaní točí volantem, druhou už spouští paletu za jízdy dolů. Koncert. Za několik málo minut je bližší strana kamionu vyložená, palety plné pytli s plastovými peletkami srovnané v řadě. Dochází k prodloužení lyžin, vozíčkář v rychlosti zajede do kouta k výměničce, krátkými lyžinami bez vysedání a zastavení bravurně nabere dlouhé a už jede vykládat druhou polovinu kamionu, na kterou krátkými vidlemi nedosáhne.

Dějství třetí. Chlapi z výrobní haly jdou na oběd. Jeden z nich, tak jako téměř každý den, což je potvrzeno opakovaným pozorováním, u výměníkové stanice zpomalí, sehne se a nachystané lyžiny posune o několik centimetrů od sebe. Past je nachystána. Za několik málo minut přijíždí zdvižka k přezbrojení na delší vidle. Trik nevychází, lyžiny se shrnou bokem a chlap za neskutečného kurvování vystupuje z vozíku a ručně nasazuje prodloužené vidle na svůj vozík. Kruh života se uzavírá a chlap vůbec netuší, že už je z toho krátká čilihistorka. Konec.

Líbí se mi vynechávat z rčení polovinu. Vychází z toho potom takové bizarní nesmysly.

Jako například: ?Podobá se vejci?, ?a teď něco ze soudku? nebo ?to je jako dudy?. Samozřejmě se to musí použít v původním významu. Občas člověka opraví a vysvětlí mu, že je to blbost:
?Jak jako, podobá se vejci!? Snad Vejce-vejci, ne?!?

Dále se mi líbí, jak v určité společnosti okamžitě vzniká něco, co bych nazval ?mikrosleng?. Některý se přenese, jiný ne. Například do naší třídy na ZŠ Františka Stupky chodil jeden spolužák, který se jmenoval Michal Kuchař. Když učitel Baran v pracovní výchově v prvním patře hlavního pavilonu, v prostorách dílen, vytáhl ze šuplíku hnědou plastovou kostičku se šroubky a otvory pro zasunutí drátků, prohlásil:

?Toto je čokoláda?

A Michal ?Kuchtík? Kuchař si vzpomněl, jak mu v kroužku ukázali tento předmět, a protože všem chtěl dát najevo, že se s čokoládou již setkal a dávno ji zná, začal horlivě přikyvovat a zapáleně vykřikovat.

?Ano, ano, čokoláda! Ano, ano, čokoláda!?

Všichni jsme se rozesmáli a do té doby ?Kuchtík? schytal novou přezdívku ?Čokoláda?. Od té chvíle jsme používali ve třídě větu ?Ano, ano, čokoláda!? pro vyjádření bezpodmínečného souhlasu a vydrželo nám to velmi dlouho.

Vzpomněl jsem si na ?Kuchtíkovu? čokoládu po letech u nás v práci a párkrát jsem větu, jako výraz souhlasu použil. K mému překvapení už běžně ?čokoládují? oba mí nejbližší kolegové, aniž by tušili, jak ?Ano, ano, čokoláda!? vlastně vzniklo.





Další příklad ?mikroslangu? je naše rodinné pořekadlo ?pilník na lustru?. Měl jsem velice vynalézavou babičku, která řešila problémy velmi nekonformně a neortodoxně. Zkrátka vkládala tvůrčí důvtip do řešení technických problémů a obecně platná řešení a na otázku ?Co by tomu asi tak řekli lidi?!? zvysoka kašlala. Trošku jsme tohoto povahového rysu dostali do genů s otcem oba dva. Brácha bohužel tímto darem neoplývá.

A tak jsme jednou při Vánoční návštěvě babičky objevili přivázaný třiceticentimetrový čtverhranný pilník s jemným vroubkováním a modrou plastovou ručkou na lustru nad vánočním stolem. Překvapení a údiv se nám rýsoval ve tvářích, byť vysvětlení bylo tak prosté. Polohovací lustr měl svinovací bubínek na pružině, která přesně vyvažovala hmotnost stínítka i se žárovkou a tak lustr šel lehce stáhnout do polohy, do které jste jej zrovna potřebovali a díky vyvážení systému v této poloze i zůstal. Bohužel, po čase, vychozením a ztenčením šňůry lustru došlo ke snížení tření šňůrky a pružina navinula celou šňůru na bubínek. Takže lustr už nešlo polohovat, jen nesmyslně visel vysoko u stropu. A tak začala babička ?konfigurovat? protizávaží, jímž by eliminovala neblahý účinek snížení tření navinovací šňůry. Jako první babička implementovala do systému závěsného lustru zavařovací sklenici. Tento prvek měl tu výhodu, že se do něj dalo nalít přesně definované množství vody, aby kompenzovalo výše zmíněnou nevývahu. Bohužel se ukotvení sklenice ukázalo jako metastabilní a docházelo k častému vylití protizávaží pouhým letmým dotekem, což mělo neblahý účinek na právě nachystanou večeři na stole. Nůžky se ukázaly jako příliš lehké, jejich doplnění o jídelní příbory jako příliš ?řinčivé? řešení. No a pak do oka padnul babičce krásný čtverhranný pilník, s modrou plastovou ručkou. Několik skautských uzlíků na plastovém lýku a už visel pilník na lustru, jako ideální protizávaží, kompenzující úbytek tření na šňůrce. Od těch dob se u nás v rodinném ?mikroslengu? vyskytuje termín ? ?pilník na lustru?, který označuje výborné technické řešení problému, těmi nejméně estetickými prostředky. Osobně jsem tvůrcem několika desítek ?pilníků na lustrech? a znám i mezi přáteli spoustu ?pilníkářů?.

Protože čekám na jeden překlad do Němčiny a furt nic, a protože čekám na výsledky analýzy odebraných plynů a taky furt nic, nemám zdánlivě momentálně co dělat. Jistě, jsou tu i dlouhodobé úkoly, ale co když přijde překlad, nebo analýza zrovna ve chvíli, když rozpracuju nějaký dlouhodobý úkol?! Ne, tohle nehodlám riskovat a raději Vám tady napíšu historku, čilipříběh z mé osobní soukromé historie. Bude se týkat fotbalu, bicyklu, spoluhráčů, jednoho týpka co boural v Mercedesu a zejména mého otce.

Kdysi jsem hrával fotbal ?závodně?, což znamenalo, že jsem chodil na tréninky na ?lokotku? (dnes Sokol Olomouc). Chodil jsem tam třikrát týdně. V době zápasů, o víkendu jsem ovšem jel s rodiči buď na chalupu, nebo k babičce do Vratimova. Naštěstí mé ambice nikdy nedosahovaly hvězdných výšin, aby mě má absence na zápasech výrazněji rmoutila. Naopak, aspoň jsem to klukům nepokazi, říkal jsem si. Ale to je jiná píseň.

Otec se na mě přijel na kole párkrát na trénink podívat. Když říkám párkrát, myslím tím jednou a pak ještě podruhé. Na tréninky jsme se sjížděli z celého Olomouce, většina kluků na kolech (ano z celého, neb Olomouc je prokazatelně TEN, nikoli TA). Jedno z nejlepších kol měl tehdy Tomáš Havran, epesní favoriku s bovdenem pod omotávkama a bez blatníků. Vpředu dvojtác s ?horským převodem?, vzadu šestikolco! Prostě dělo, které jsem mu mohl, se svým Premierem s trojkolcem, jednotalířem, vlašťovkami místo beranů a tlustýma blatníkama se světlem jako blinkr od Avie, jen těžce závidět.

Když se na mě otec díval, jak tancuju kolem balónu, vedle u stojanu nějaký kluk začal šachovat s kolem a zámkem. Jeho činnost upoutala otcovu pozornost. Kluk nakonec číselníkový zámek odemkl. Aby smyl nesmírné otcovo podezření, že kolo právě krade, přistoupil ?šibal? k tatovi a povídá:
?Pane, mohl byste mi to kolo na chvíli pohlídat, než si skočím na záchod??
Takovou drzost od dvanáctiletého spratka otec neočekával, že by si nechal pohlídat právě kradené kolo a proto mu jej pohlídal. Byla to epesní ?závodnička? Tomáše Havrana.

Po tréninku se strhla mela. Tomáš, jindy drsňák, bečel jako malé děcko. Otec šel chrabře s barvou ven a drzého zloděje popsal. Na základě zevrubného popisu spratka byl lupič identifikován, jako Jan Endl, spolužák několika mých spoluhráčů z fotbalu, který byl navíc proslulý kázeňskými excesy, a který byl spatřen u hřiště, několik minut před tím, než kolo šlohnul. Slovo dalo slovo a tata se umluvil s Honzou Vyložilem, který chodil se zlodějem do třídy, že se druhý den potkají před ZŠ na Hradě, že společnými silami zloděje identifikují přímo ve škole a že z něj kolo vymůžou.

Ráno se otec v domluvený čas objevil u ZŠ na Hradě. Když uviděl známý spratkův obličej, rozhodl se nečekat na domluveného svědka, ale ihned jednat, dokud zločinec nezmizí v útrobách školy. Tvrdě se na chlapce podíval a zahulákal:
?Okamžitě vrať to kolo, ty zloději!?
Účinek byl okamžitý a nečekaný. Protřelý zločinec se rozbrečel jako malá dítě a hořekoval, že žádné kolo nikdy neukradl. Nebyl to totiž onen pachatel, ale svědek, který měl pomoci pachatele identifikovat! Otec si bohužel zaměnil obě tváře a rázně vykřikl na nevinného. Tím se samozřejmě tátovo očité svědectví lehce zpochybnilo.

Přiznám se, že si už přesně nepamatuji, jak tragikomická situace dopadla, ale myslím, že Tomáš Havran svou ?závodničku? Favorit už nikdy neviděl. No a jak to dopadlo s Endlem?

No zatím stále trestu uniká:

http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/175321/milionarsky-synek-do-vezeni-nemusi-zabil-muze-a-zenu-zmrzacil.html

Ale abychom tu pořád jenom nadšeně nerozpatlávali, že jsem ne zcela odhadl tu novinářskou sebranku a že "špiní" jen na 90% místo na 120%, jak je jejich obvyklým zvykem přesně dle zadání, řeknu Vám krátký příběh.

Dneska jsem byl na obědě a nebylo místo. Museli jsme se s kolegy rozdělit a já si sedl na volné místo k šesti lidem z nějaké cizí firmy.

Hned vedle mě seděl přikrslý chlap, károvaná flanelka, plísňové rifle, šedý plnovous. Chlapa jsem si okamžitě oblíbil. Ke všemu měl "vtipný" komentář a neustále opakoval, že vyhrál nějakou vnitrofiremní IQ soutěž, nebo co a že se diví, že jako "MANAŽER" neměl těch bodů ještě víc. Na to servilně reagovala ošklivá kudrnatá baba, co seděla naproti, že si stejně myslí, že mu to blbě spočítali, že těch bodů měl určitě víc. No hnědý nos až po ramena, úplně se mi udělalo šoufl.

Chlap pořád rozumoval, všem skákal do řeči, do okolí deklamoval, že je "ten" MANAŽER a přitom se vždy rozhlédl, a zkontroloval, jestli ho všichni slyšeli. Ta splihlá kudrnatka mu stále lezla mezi půlky, čím dále tím hlouběji. Vypadalo to, že ho bezmezně obdivuje, snad až miluje. Ostatní jen němě trpěli. Já taky a to moc, pičo moc!.

Nakonec když měli platit, přesvědčil všechny, aby mu dali stravenky a zapaltil asi za šest lidí. Ze stravenek nechal "tringelt" přesně 3Kč - "to je dobrý" a rozmáchl se rukou jak J.P.Belmondo. Na skromné "děkuji" od servírky odpověděl "bodejť byste nadávala"...

No prostě píčus, non plus ultra. Jo a nezapomněl zmínit, že se mu moc líbí "ta" Partička a Comeback.

s odstupem času jak se na ty vánoce koukám tak mi je ty vychytralé reklamy vůbec nezkazili. Naopak celkem jsem se vyhnula mainstreemu a alespoň nemám víc dluhů....

V práci jsem uslyšel dotaz jednoho kolegy: ?Co pro Vás znamenají Vánoce??

Zamyslel jsem se. Přestože, pod vlivem tlaku zeleného marťana a Vojty Kokotka na nákup tabletů a zavázání se k ?výhodným tarifům? mám nenávistné tendence na Vánoční čas nadávat, uvnitř v sobě mám Vánoce vlastně velmi rád.

Dávno je pryč čas, kdy jsme s bratrem plni očekávání dojídali kapra se salátem, (já bez salátu, brácha bez kapra) a naslouchali, až stromeček zacinká. Když konečně stromček rukou našeho táty zacinkal, nervózně jsme vyrazili ke stromečku zkontrolovat, jestli jsou pod ním všechny ty úžasné hračky, které jsme během roku ve skříních vyšňupali. Rodiče se na nás radostně dívali, jak vytahujeme jednu zabalenou krabici za druhou a s ?kulatýma očima? hledíme na odhalené dárky a vzrušeným hlasem si je navzájem popisujeme,...

Dnes jsme vyměnili radost z dárků za to, že se potkáme, že si necháme nahlédnout do svých životů, které už žijeme nějakou dobu odděleně. Dárky si dáváme dál a možná i stojí i více peněz, ale přesto jsou pouhou dekorací, doplňkem k našemu rodinnému setkání. A tak to bude i nadále, i když se zřejmě setkáváme letos 24. prosince naposledy. Sejdeme se i příště, byť o den, o dva později, účel bude splněn i tak...

Neodtržitelnou součást Vánočního času tvoří večírky. Firemní, rodinné, přátelské, je jich mnoho. Některé se dají krásně ?užít?, jiné se dají výhodně ?zneužít? a ty firemní se dost často, alespoň ze začátku, musí zkrátka ?přežít?. Přesto je mám nakonec všechny rád, i když je mi zřejmý jejich zcela drastický dopad na zdraví. A to hned ráno, kolikrát po poledni po probuzení,...

Dalším důležitým aspektem Vánočního času je možnost setkání se s kamarády a přáteli. Zahrát si po roce zimní fotbálek bez jasně ?ohraničených? pravidel, nechat si ujet několik vlaků z Grygova na konec přespat u někoho doma. Zkrátka zažít něco, co Vám pracovní nasazení v systému pět dní v týdnu, osm a půl hodiny denně není umožněno. Být na chvíli opět svobodný a navíc mít na pivo. Ne jako na škole...

A to jsem ještě nezahrnul bombastické zakončení roku v kruhy nejmilejších a nejlepších přátel, na silvestrovské chatě.

Zkrátka milý zelený marťane, Vojto Kokotku a další, kteří se snažíte naplnit ekonomický potenciál Vánočního času, snažte se jak chcete, i kdybyste si nacpali všechny ty tarify do nosu a tablety do uší, stejně mi ten Vánoční čas nemáte šanci pokazit!

cca v 10:00 rezesílám na emaily svých pár jakože kamarádů návrh k domluvě na VÁNOČNÍ VILIJOFKU:

Tak co synci? KAJ A KJEDY?
Že by opět CHÝŠE? Jsem ochoten se tam zastavit a objednat stůl, ale je mi jedno, kde si půjdeme pokojně předčítat z Pentateuchu a hřešit hrou v domino za zpěvů Žalmů.
TERMÍN: návrh 20.12, 21.12. nebo proč ne i v nedělu 22.12., beztak do roboty nikdo už nejde třiadvacátého.
Tak dejte vědět,....

ONDŘEJ:
10:32: .......
20.12. 2013 mám firemní "pařbu", na které nemusím být do konce, ale příslib, že se ukážu někde v chýši 20.12. dát zkrátka nemohu a toho 21.12. je zde ten brácha, jako každý rok, tak to na Vás mastím i s Chyšou,?

10:34: Tím jsem chtěl říci, že esli není blbost organizovat 20. dvě oddělené akce, jednu v Chýši a jednu v Šatlavě,?
 
?ta Šatlava je už jako každoročně domluvená,?

10:35: TEDA V SOBOTU 21. PROSINCE!!! TA ŠATLAVA!!! NIKOLI 20. !!!

Mám krátký minipříběh, čilihistorku,

včera jsme po našich spektakulárních přednáškách seděli v báááááru na hotelu Myslivna. Popíjeli jsme víno a jali jsme se diskutovat na téma cyklistika. Jeden náš známý docent z Pražské vysoké školy, který byl v našem přednáškovém týmu totiž píše knihu o historii cyklistiky. Velmi poutavé a zajímavé téma. A tak jsem se občas přidal i se svými poznatky z Národního Technického Musea v Praze.

Ukázalo se, že pan docent je nejen čerstvým šedesátníkem, ale taktéž vášnivým horským cyklistou. Bohužel se taky brzo ukázalo, že moje vykládání o cyklobuznách, o jejich manýrech a zejména o cyklobuzňácké módě padlo celým mým ostrovtipem na obrovský balvan, což jsem vůbec netušil.

Potrefená husa začala kejhat a poměrně uraženě a vyčítavě se do mě pustila, že prý není blbec, aby si nechal převodníkem sežrat a následně stáhnout kalhoty. "Elastické kraťasy jsou příjemné na tělo, na oholených nohách se nezachytává pot, cyklodres byť poset reklamou má výborné savé vlastnosti a další přednosti..."

Rozrůstající se úsměv na tvářích mých kolegů, kteří okamžitě poznali, že jsem omylem ťal do živého, je sice prozradil, ovšem i tak začali neprodleně do krvácejících ran okamžitě sypat sůl. Hovořilo se o mazání nohou "olejíííččkem", o "ergonomickém" tvaru sedátka o "měkčených" držátkách řidítek o karmínové, nebo lila barvě přílby a podobně... Tento postup logicky donutil jinak decentního docenta změnit obranu na ofenzívu: "A vůbec, co Vám to tu vykládám, jaká já sem "cyklobuzna"??? Vy "byznisbuzny"!!! zvolal, ale to jsme už explodovali smíchy...

A od té chvíle máme v práci nový termín, "byznisbuzna", který se váže ke všem vtíravým kravatérům s výhodnými nabídkami v jejich kožených aktovkách,...

Nakonec jsem nevydržel...


Dobrý večer paní Rambousová, paní Mišková, paní Raimundová a celý veselý kolektive Mall.cz,

ve vaší "vykopírované" odpovědi z firemního "manuálu" mi apriori děkujete za pochopení, přesto, že jste můj email vůbec nečetli. To, že jste se ani neobtěžovali můj email číst je zřejmé z toho, že mne oslovujete jménem, které mám uvedeno v hlavičce emailu, nikoli jménem, kterým jsem se podepsal. Mé jméno totiž není "pan Bugo", ani "Jarmil Buqa", ale Brukvil Kadeřábek, což byste jednoduše po přečtení emailu zjistili.

Kdybyste se obtěžovali ještě více, zaskrolovali byste do předchozích konverzací a zjistili byste, že není co prověřovat. Paní Mišková mi dle emailu, který je součástí této komunikace, dala příslib, že mi mé peníze vrátíte a tento požadavek dala, dle emailu, na "finanční oddělení" minulý týden 5.11.2013. Od té doby uplynulo již devět dní. Žádný převod peněz netrvá devět dní!!!

Celé by to bylo úsměvné, kdybyste ze mě pouze dělali "cypa". Bohužel, celá záležitost začíná mít charakter "obstrukčního" jednání. Zkrátka se mi jeví, že mi ty peníze nechcete zaslat "naschvál" a že jste mi je zkrátka ukradli, šlohli, čajzli, termín si vyberte sami...

Proto musím udělat příslušné kroky. Jako první věc, kterou po příchodu do práce provedu bude porada s naším firemním právníkem, jaké jsou mé další možnosti "vyjednávání".

Samozřejmě si celou tuto "bizarní" komunikaci nemohu nechat pro sebe a je mou povinností se o ni co nejšířeji podělit!!!
Tak, právník asi zabral, emaily konečně někdo na druhé straně řeší, což ale nic neznamená,...


Vážený pane Brukvile Kadeřábku,

velice se omlouváme za veškeré komplikace. Samozřejmě se zde nejedná o prověření, zda Vám mají být navráceny peníze, to Vám již bylo přislíbeno. Na finančním oddělení zjišťujeme, zda peníze již byly odeslány a v takovém případě žádáme výpis, případně informaci, proč odeslány nebyly, zda se naskytla nějaká komplikace. Pokud byl můj předchozí mail v tomto nepochopitelný, pak se velice omlouvám. Taktéž za špatné oslovení, bohužel zde vyřizujeme dotazy velkého množství zákazníků a občas se takovéto přehlédnutí stane. Samozřejmě to není omluva, pouze vysvětlení, jak k této situaci došlo.

Samozřejmě chápeme, že Vám trpělivost již dochází, jedná se o Vaše peníze, ale snažíme se situaci co nejvíce urychlit, prosíme Vás ještě o strpení.

Ještě jednou Vás prosíme o přijetí naší omluvy za tuto nepříjemnou situaci.

---------------------------------------------------------------------------------------------------



Dobrý den,

očekávám, že mi ještě dnes na finančním oddělení "zjistíte", že peníze právě odešly a že mne o tom budete minimálně prostřednictvím emailu informovat.

Pro jistotu, kdyby byl problém "zaskrolovat" v předchozí komunikaci posílám opět a znovu své telefonní číslo:

+420 XXX XXX XXX - s podivem, je to to samé číslo, ze kterého jsem Vám již cca 8x v této věci volal na placenou modrou linku... Ovšem víc než upřímný dotaz slečny na Call centru: "Dobrý dééén, jak vám mohu pomocééé?" jsem z telefonátu nikdy nevytěžil, slečna mi pomocééé nikdy nedovedla,...

A dále posílám číslo svého účtu: XXXXXX/XXXXXX/XXXX - ano, překvapivě je to úplně stejné číslo, ze kterého Vám před měsícem moje peníze přišly...

Předpokládám, že peníze budou do úterý na mém kontě.

Přeji Vám moc pěkný den

Ing. Brukvil Kadeřábek





---------------------------------------------------------------------------------------------------



Vážený pane Brukvile Kadeřábku,

zasílám slíbené informace k Vaší objednávce. Jak jsme Vás informovali v předchozí komunikaci, bylo navrácení částky z technických důvodů rozděleno na dvě části. Část byla vrácena přes platební bránu PayU, část na Vámi zadané číslo účtu. Prosíme Vás ještě o strpení, v případě, že byste měl zájem, zašleme Vám výpisy o provedených platbách, abyste měl jistotu, že Vám peníze opravdu navráceny budou.

Ještě jednou se Vám velice omlouváme za veškeré způsobené komplikace, zde selhala komunikace z naší strany a k takovým situacím by opravdu docházet nemělo. Velmi nás mrzí, že jsme narušili Vaši důvěru v Mall.cz a doufáme, že budeme mít v budoucnu možnost Vám dokázat, že se jednalo o výjimečnou situaci.



Ještě jsem požádal o ty výpisy...

Přeji pěkný večer,

s pozdravem

Ing. Brukvil Kadeřábek


Další postup v kauze Mall.cz je pro mě velice
překvapivý. Zasílám v emailu vždy celou předchozí korespondenci, takže otevřeně přiznávám, že reakce shopu mi vyrazila dech!

Předesílám, že mám na svém emailu v hlavičce jméno "Jarmil Buqa", abych zbytečně nedával google nějaké pikantní informace, ovšem email jsem samozřejmě podepsal normálně svým jménem!

Reakce ZDE:



Vážený pane Bugo,

velice se Vám omlouváme za způsobené komplikace. Celou záležitost prověříme na našem finančním oddělení a jakmile obdržíme více informací, budeme Vás kontaktovat.

Ještě jednou Vás prosíme o přijetí naší hluboké omluvy a velmi nás mrzí, že jsme narušili Vaši důvěru v Mall.cz.


Děkujeme za pochopení a přejeme příjemný den.

S přátelským pozdravem,

Ivana Raimundová

A teď histoka, včerejší, čili příběh.

Historku Vám povykládám z toho důvodu, abyste o mě neměli zkreslené představy, nevnímali mě jen v pozitivním světle a až se po mě bude přejmenovávat nějaké vlakové nádraží, v nějaké zapadlé vísce, aby o mě ve společnosti nepanoval falešný mýtus bezchybného etalonu mravnosti, jak se to občas někomu omylem stane.

Musím se tedy přiznat. Jsem člověk škodolibý a zlomyslný. Ne tak, by to někomu doopravdy ublížilo, ale v cizí škodě si libuji a myslím zle! Asi to souvisí s mou psychologickou diagnózou ?dráždivého cholerika?.

Včera jsme byli v jedné rožnovské fabrice diagnostikovat před léty dodané zařízení. Museli jsme s kolegou vytahat na střechu spoustu měřící aparatury a nářadí. Bohužel výtah končí v pátém patře a na střechu se musí pěšky ještě jedno patro. Schody vedou kolem velkých oken, kterými do budovy proudí čerstvý vzduch.

Když jsme pomalu končili, kolega ještě odebíral vzorek náplně ze zařízení, což je práce asi na hodinku, ale jen pro jednoho. Řekl jsem tedy, že nepotřebné měřící zařízení a nářadí začnu pomalu stěhovat do auta, ať toho potom nemáme najednou moc. První etapou úkolu bylo snést předměty o patro níže k výtahu. Když jsem se podíval na množství vcí, nachystaných na hromadě, lehce jsem odhadl, že půjdu asi 10x.

Když jsem poprvé vyrazil na betonové schody s 10kg FID detektorem v ruce, uviděl jsem v mezipatře u okna stát postavu. Mladý klučina, zaměstnanec, jednou rukou se opíral o okenní parapet a druhou notoricky známým pohybem doloval z ?popelnice?, neboli filmovky skleněnkou rozdrcené konopí. Už se celý těšil, jak si zpříjemní konec ranní šichty, v tom jsem se na schodech zjevil já. Rychlým a zbrklým pohybem schoval předměty do kapsy a předstíral, že se nadechuje čerstvého vánku a něco datluje do telefonu.

Nahoru jsem kolem něho proletěl, jako vítr. Celou dobu mě pozoroval, aby se ujistil, že se za chvíli vracím ze schodů s topenou hadicí. Určitě už začínal být naštvaný, pracovní přestávka netrvá donekonečna. U třetího návratu na střechu mě napadl nápad. Vydráždím jej. Schválně jsem na střeše chvíli počkal, abych vzbudil dojem, že se už nevrátím a mezerou mezi dveřmi jsem ho pozoroval. Když si dal konečně sklíčko do úst, s třísknutím jsem otevřel dveře, aby si mne všimnul, a s lhostejným výrazem jsem kolem něj prošel s kufry s nářadím. Rychlý pohyb ruky od úst do kapsy a předstírané esemeskování byla očekávaná reakce.

Opět jsem kolem něj proběhl nahoru, zašil se za dveře a s nákladem v ruce jsem čekal, až se zase konečně osmělí. Když konečně vytáhnul intoxikační propriety z kapsy na světlo boží, opět jsem vyrazil, jakoby nic. To už se hošánkovi zračil ve tváři hnus a nasranost. Určitě si v duchu říkal: ?No to mi snad ten blb dělá schválně, nebo co!? Nehnul jsem ani brvou a důstojně prokráčel kolem něj.

Při následujícím pokusu, když jsem se vynořil na schodech, jsem si nemohl nevšimnout nervózního poklepávání nohy a očí mířících někam do nebes, lidově zvaných ?v sloup?. V dalším kole jsem se hotovil u něj zastavit a říct mu, ať si klidně zahulí, že je mi to úplně jedno, ale příležitost jsem nedostal. Než jsem posbíral poslední věci ze střechy, chlapec už u okna nebyl, zbyl po něm jen lehký leč signifikantní obláček dýmu. Asi se mu konec přestávky rychle blížil...

Takže to nakonec pro všechny dobře dopadlo. Já si to velmi užil a chlapec se možná na zbytku šichty už moc nenudil. Osobně bych jeho odvahu neměl, jestli se tomu dá říkat odvaha.

Znám, ale nemám s nimi nic společného,...

kadak poptáváme ELVAC světelné reklamy znáš tam někoho ? je to vůbec vaše nebo jsi jiný elvac

Dneska ráno odjížděl můj bratr. Dohodli jsme se, že jej "hodím" do Katowic na letiště. Je to 100km po dálnici. Problém byl, že odlet byl na 6.00. Takže odečíst hodinu předem na letišti a odečíst hodinu na cestu znamená nemilosrdný budíček ve 3:45. V tuto dobu chodím mnohem častěji spát, než vstátvat.

Přestože jsem se bezprostředně po probuzení cítil jako trefený dubovou sukovitou palicí mezi oči, po pár kilometrech jsem se rozehřál spolu s Fordíkem na provozní teplotu a fungoval jsem skvěle. Cesta totiž probíhala v družém bratrském rozhovoru a dálnice byla úplně pustá. Ford letěl jak kameň, takže jsem 5.02 bratra zanechal jeho osudu před závorou "platnego parkingu" před terminálem B katowického letiště.

Nářezy, začaly po cestě zpět. Nikdo se se mnou nebavil a víčka ztěžkla. rozhodl jsem si zachránit život zimou. Vypnul jsem topení. Olověná víčka se zaklápěla dál. Když jsem míjel odbočku na Gliwice, střídavě jsem otevíral okýnka, abych se "profoukl". Profouknutí zabíralo znamenitě, pohužel pouze po dobu "profuku", což se zase nedalo vydržet, protože začaly štípat oči a bolet uši. Okamžitě po zavření okýnek měla víčka opět hmotnost několika tun.

Začal jsem za jízdy prohledávat kapsy ve dveřích v tušení, že skrývají zapomenutý energy drink. Po pár šmátnutích jsem jej našel, zapomenutá lahvička, ještě z Litvy. Odšrouboval jsem víčko a ten hnus odporný, - Ťuti-Muťi - jsem na eX vypil. Fuj, ještě teď mi z toho není dobře. Energy drink ovšem nezabral, udělal mi jen efektní efekt žaludku "na vodě". Osolil jsem tedy muziku v rytmu house. Ani to nenaplnilo požadovaný požadavek.

Asi 30km od Ostravy nastala situace, která mi zřejmě zachránila život. Poláci mají v tomto úseku dálnice A1 tři pruhy, stejně jako my u Hranic. Toho využili hned tři kamioňáci a začali se navzálem předjíždět. Nevěřícně jsem čuměl na to, jak celou dálnici blokují tři kamiony jedoucí rychlostí v intervalu od 88 do 91km/h. Začal jsem divoce troubit a blikat. Situace mi natolik zvedla hladinu adrenalínu v krvi, že jsem až do Ostravy nemohl usnout.

Když jsem 5.58 zastavil u našeho domu, zjistil jsem, že mi právě "najel" energydrink. Roztěkanými pohyby jsem hledal po kapsách klíče od domu a žvýkal jsem si spodní ret a snažil jsem se zpívat housovou skladbu, terá nemá žádný vokál... Původní úmysl, ještě 2 hodinky si zdřímnout, se nemohl s úspěchem realizovat. Do postele jsem sice zalehl, ale usnout nešlo už jen proto, že jsem si levou nohou vyklepával rytmus skladby, která mi stále zněla v hlavě. Zorničkami jako pomeranče jsem pozoroval, jak se pomalu mění digitální číslice projektované na strop projekčním budíkem a faral jsem nad pracovními problémy.

Tak tu teď sedím, úplně plně dojebany, nevspaly, marny. Myslel jsem si, že mi oběd trošku zklidní pocit žaludku na vodě, ale právě naopak. Předtím žaludek na vodě volně splýval, jako kus dřeva na vodní hladině, teď mám pocit, jakoby raftoval divokou vodu. Až přijde šlajsna, doufám, že to na WC doběhnu...

Katowice FNM, díl 1.

A tak jsme jeli na festival Nowa Muzyka v Polsce. Konkrétně v Katowicach.

Celý předcházející týden jsem byl na služebce, tak jsem měl strach, abych to do OV a následně do Katowic nějak rozumně stihnul. Naštěstí jsem se dostal do OV včas. Kamarád Gappak mě vyzvedl a už kolem čtvrté jsme mazali po dálnici D1 kolem Bohumína na polskou autostrádu.

Festival se nacházel asi pětset metrů od dálnice, takže najít jej nebyl v dnešní době dží-pí-es žaden problem. KunU a jeho kumply Bogdana s Mirou jsme našli tež hned, akurat nebylo kde zastavit, bo aut kolem jak najebanych. Nakonec jsme zastavili na parkingu pro oficiální kemping ? pole namiatowe - pro festival, na kterém stálo max 15 aut. Na namiat (stan) jsme se rovnou vysrali a rozbili jsme tábor ve voze. Mondělo má větší ložnou plochu než naše postel doma...

Parkoviště pro ?pole namiatowe? bylo strategicky umístěno u jakéhosi mega obchodního centra, takže o WC, wi-fi a základní potraviny (číňan) bylo postarane. Ihned po využití všech zmiňovaných služeb, které centrum nabízí, jsme se i s pseudo-ledničkou, která byla plná šťavnatých 12° pěnivců a dvou myslivců vydali směrem ke vstupu na fest, ke Kunovi a jeho melody boys. Konzumace začala pozvolna, ve skrytu Mirova Renaultu Scenic.

Začalo se stmívat a k již otevřené lahvince jakési ne příliš známé whisky přibyla i lahvinka tuzemské brandy ? lahvinka s ?lidskou tváří? - myslivec. K nabízeným laskominkám jsem přistupoval poněkud zdrženlivěji, než kolegové, proto jsem se mohl stát tajným pozorovatelem dění. Na festivalu pomalu začínal hrát první interpret, který nás přirozeně vůbec nezajímal, raději jsme poslouchali koncert IDM muziky reprodukovaný systémem ?mobil ? ?blotus? - stereo repro na akumulátor? umístěný na střeše vozidla.

Najednou, kde se vzal, tu se vzal, objevil se Bob, mezitím se ztratil Gappák. Ten den jsme ho už neviděli, až nad ránem se znovu Gappák našel. Taky KunA zmizel a objevilo se Kunisko. A tak se stalo, že když šli kolem našeho ?úkrytu? za vozidlem policisté, tak na ně z nějakého pro mě neznámého důvodu Kunisko přátelsky zavolalo Ej sí ej bí. (Myslel to dobře ? Always Carry A Bible) Přátelské zvolání policisty zaujalo. Aby nás ani náhodou kluci policajtští neminuli, pozdravil je Bob roztomile: ?Helou Bojs!!!? A tak a místo toho, aby ti psi (polské lidové označení strážců zákona) v poklidu prošli kolem, začali se zajímat, proč pijeme na veřejnosti v zemi, kde je to pod hrozbou ?gumoléčby? a přísné pokuty zakázané.

A tak bylo o první drobný adrenalinek celé akce postarané. Naštěstí ti co kontakt s policií způsobili, policisty také ukecali. Následně se tím pak (zejména Kunisko) chlubili, jak to fajně zařídili,... Docela jsem se tím pobavil. Následoval přesun na fesťák, bylo už kolem půlnoci a lístky stály něco kolem litru, tak jsem si říkal, že je blbé celý fest prosedět u auta před vstupem,...

Po cestě se Bob z naší skupinky sem tam utrhl a ládoval do kolemjdoucích přes veškerá nařízení a zákazy a městské vyhlášky ?original czech brandy?. S lidmi komunikoval asi v sedmi jazycích, z toho polovinu ještě nikdo nevymyslel nebo neobjevil ? nicméně to (jako téměř vždy) fungovalo. Dokonce s sebou přitáhnul dvě pěkné Polky, se kterými jsem si po cestě pěkně povídal, až do chvíle než se odněkud ze tmy přiřítilo Kunisko a zakřičelo něco jako: ?Madrfakr, buhehehe blll? (cca 30s). Dál se s námi děvčata nebavila a raději se ztratila v davu, čemuž se doteď divím...

Po nezbytném opáskování zápěstí a lehké kontrole u vstupu jsme vtrhli do víru dění. Byl jsem ohromen množstvím lidí a celé mě to začalo srát, první úvahy mě vracely zpět směrem k lahváčům a autu. Nakonec jsem proměnil 60zl za místní kuponovou měnu překřtěnou na ?čaulíře? a úspěšně se všem ztratil. Od té doby jsem se po festivalu pohyboval úplně sám, pil odporné a studené pivo Carlsberg, ale i tak to bylo úplně parádní. Jon Hopkins nezklamal, u jeho vystoupení mi běhal mráz po zádech. Amon Tobin aka Two Fingers svým předvídatelným setem malinko ano, ale vše opět napravil ?koncert? L.F.O. - This is going to make you Freak! Mezitím jsem si vždy odskočil tu na nějaký ?hauzový setík?, tam na nějakou ujetou performanci s kytarama a klávesnicí,... Zajímavé, povznášející, krásné. Párkrát jsem potkal kamarády z OV a jednou i Gappáka (metamorfoval zpět díky Badyho sklíčku), který se pohupoval v davu v rytmu DJ house setu a stoupal všem okolním polákům na nohy,...

Po L.F.O. (vůbec nevím, kolik bylo hodin) jsem toho měl plné kecky a pln hodnotných zážitků jsem se vracel asi kilometr a půl do našeho dočasného útočiště, do Monděla. Po cestě jsem potkal Scénic, ve kterém spali naši přátelé z třinecka, kterí se tolik těšili na poslední koncert toho dne "Venetian Snares"...

Druhý den byl v očekávání a vůně příštích dobrodružství visela v chladné noční tmě, že se na ni dalo téměř sáhnout...

...konec první části...

Katowice FNM, díl 2.

A tak mě ráno probudilo otravné slunce, které mne přes okénka vozu štípalo pichlavými paprsky do tváří i nohou. Klasické krátké zasyčení znamenalo jediné. První lahvové už rukou Gappaka přišlo o svou zátku. A tak jsem vstal po celých čtyřech hodinkách probuzen slunečním svitem a hltem piva.

Rychle jsme vyčistili chrup na WC v nákupním centru, najedli se u ?Chynčika? (číňana), potkali se s třineckou ekipou a rozhodli jsme se, že se pěšky vydáme poznat katowická zákoutí a že nalezneme nějakou tu keš, než nám v podvečer na FNM začne opět hrát něco do skoku.

Po necelém kilometru jsme na sídlišti našli výbornou hospodu. Dali jsme si jedno pivo. Pak jsem musel jít na WC. V Polsku mají takovou divnou zvyklost, že nezřídka je v celé hospodě jen jedno WC a k tomu je ?unisex?. Tohle bylo sice úplně nové, jen se lesklo, bohužel nefungoval zámek. A tak došlo na první kontakt s místními lidmi. Starší pán chytl za kliku a než jsem stihl zařvat ?Tutaj jest ZAJENTE!!!? už se dveře široce otevřely. Seděl jsem na míse, kalhoty spuštěny ke kotníkům a drtil jsem na telefonu video hru. Pán na mě zamrkal, bohužel se i nadechl (po předchozím dni fakt maras) a jen zděšeně vyjekl: ?Jezus-Maria, jezus maria?. Možná, že víte, že Baník Ostrava má s místním GKS dlouholetou družbu. Tedy fanoušci. Zejména tvrdé jádro. Když jsem vyšel z WC, Gappák dostal nápad, jestli náhodou nehrají dneska Katowice fotbal. Zeptali jsme se u vedlejšího stolu místních borců, jak to je a velká jízda byla na světě...

Za chvíli jsme seděli s místními borci u jednoho stolu a Jerguš, jak se jmenoval náš nový nejlepší kámoš, telefónoval na všechny strany, aby zjistil kolik stolí ?biletiki? a kdo nás vezme autem na stadion. Gappák samozřejmě neváhal a mezitím odšpuntoval toho druhého myslivce, který zbyl z předchozího dne a soustavně dotoval krevní oběh našich polských kamarádů českým alkoholem. V jednu chvíli nás bylo kolem stolu asi sedm, všichni se překřikovali a jedinou spojkou mezi Gappákem a Poláky jsem byl já, protože si navzájem vůbec nerozuměli. Tedy kromě ?Baník pičo!? a ?Katowocw, Katowice, GKS!? To řvali všichni dohromady.

Po několika hodinách a pár pivech se u stolu zdržoval už jenom Jerguš a Lysy (přezdívka za lyse kolco na hlavě). Slovo dalo slovo a zhruba hodinu před výkopem, jemně posilněni ohnivou vodou (já odmytal), jali jsme se nejprve pěšky, později místním TAXI Mercedes Benz E200 z roku 87 dopravit na stadion. Po cestě naši ?kumpli? řvali a zpívali chorály, Gappak s nimi a samozřejmě nejvíce... Když jsme došli na stadion, museli jsme vystát dlouhou frontu, na občanku kupit ?kartu kibica? a na základě téhle karty kupit teprve lístek. Celá sranda nás stála celkem asi 30zl. Gappák mezitím zpíval baníkovské chorály a Lysy s Jergušem na všechny hrdě pokyvovali a řikali, že jsme družba z Čech...

Když jsem se konečně protlačili přes turnikety a začali nás prohledávat, jestli u sebe nemáme náhodou deštník, štafle, nebo dýmovnici, Gappák vesele a krátce zazpíval něco o Baníku a Slezské. Okamžitě k němu přistoupil chlap z ochranky a povídá: ?Pan jest pod vplyvem alkoholu, musi odejšč!? A vyhodil Gappáka brankou pro zřízeno tyto účely (vyhazování Čechů ze stadionů?). Najedou jsem byli rozdělení. Lysy, který se snažil zachránit Gappáka povídá, že jestli je ten Čech opilý, že je taky opilý, načež vyhodili i jeho. Zůstal jsem na stadioně se svým novým nejlepším kamošem Jergušem sám.

Dohodli jsme se, že když už jsme se dostali tak daleko, že mrknem 15min na fotbal, zkukneme stadion a povalime zpatky za našimi ?kumpli?, bo je v tom nenechame. Nasrany jako bomba jsem si dal pivo a Jerguš mezi tím všem v okolí stihnul říci, že na fotbal přijela družba z Ostravy. Za chvilku jsem byl obklopen několika ?hovady? z kotle GKS (a to nejsou žádné bábovky) a s každým jsem si stylově potřásl rukou a ?přiťukl? pěstí. Chvilku jsme pokecali o fanouškovských věcech, jako jsou výtržnosti a bitky (o kterých nic nevím). Následně jsem zklidil velké uznání a obdiv, protože na dotaz: ?Ile vas přijechalo? jsem odpověděl, že dva, ale že jednoho vyhodili ?za alkohol?...

Po opuštění stadionu se nám na chvilku ztratil Gappák, protože mluvil na Lyseho opět směsicí angličtiny, němčiny, ruštiny, polštiny a trošku česky. Nemohli tak na ničem dohodnout a zatímco nás Lysy čekal vzorně před stadionem, Gappák nás šel čekat do ?nějaké? pizzerie, ?někde? nedaleko stadionu. Hledali jsme ho asi ? hodiny. Když jsme jej našli, kluky katowicke napadl nápad, že se dodíváme na 2. polovinu v nedaleké knaipě, kde zápas na 100% dávají. Bohužel to byla hospoda, kde se schází tvrdé jádro fanoušků GKS.

Bob metamorfovaný z Gappáka ihned po vstupu do hospody začal prozpěvovat veškeré možné baníkovaské popěvky, i obligátní ?Katowice, Katowice, G K S!? Poláci měli trochu strach, ale pak se uklidnili, když viděli, že i ty nejplešatější hovada to berou a navíc se jim to i líbí. Nejkrizovější situace nastala, když se Bob rozhodl, že si koupí od nějakého fanouška dres, který má přímo na sobě. Poláci začali mluvit něco o rozbitých hubách a já rezignoval. Sataň se, co se má stát. Za chvilku přišel Bob i s dresem, pro mě překvapivě bez monoklu nebo zlomeného nosu. Okamžitě se do dresu nasoukal a ihned vyjádřil nespokojenost s jeho velikostí. Všichni tři, já i oba polští kamarádi jsem Boba přesvědšovali, že má dres úplně parádní, i když vypadal, jako klobása v mikrovlne před explozí. Bob se nedal ukecat a šel dres vrátit. Tak jsem si říkal, že to dvakrát nejde ustát, že tentokrát bude ?v pysk? a hotovo. Už jsme se s tím zkrátka smířili. Za minutu byl ?nepoškozený? Bob v dobré náladě zpět.

Potom následovala už jen dlouhá cesta busem a pěšky zpět na festival. Lysy se od nás odpojil záhy a slíbili jsme mu, že Jerguša dovedeme až domů, k hospodě, tam kde jsme se ten den potkali. Nakonec jsme ho nechali jedné překrásné ?lehké dívky?, která po Jergušově zběsilém zvonění na domovní zvonky vykoukla nevěřícně z okna a v duchu počítala: ?Jeden, dva, tři,... to zase bude...? Naštěstí pro ni (přestože byla fakt strašně pěkná, Gappák i Bob doteď vzpomínají) jsme neměli o nabízené služby zájem, nechali jsme Jerguša jeho osudu (zřejmě si u té dívky za několik stovek zlotek fajně pospal...).

Poté jsme navštívili obchoďák, kde jsme pojedli, umyli se a vyčurali a už jsme valili zpět na FNM. Na Nowe Muzice jsem už zase s Gappákem očekávali pouze koncert Moderatu, na nic jiného jsme jít nechtěli, festival nás sral a vypadalo to, že půjdeme spát rovnou. Pili jsme úplně studený a odporný Carlsberg za ?čaulíře? a celkem dost se nudili.

Začali hrát Moderati a lidí na původně prázdném prostoru pod stanem začalo výrazně přibývat. Po několika skladbách Gappák prohlásil, že CD si může pustit v autě (koncert opravdu spíše připomínal set, než koncert, i když se hrálo občas i na kytaru, perkuse, či klávesy...)

Po skončení koncertu jsme chtěl jít spát, ale nemohl jsem nají Gappáka a neměl jsem klíče od našeho spacího Monděla. Chvála panu bohu za tu prozřetelnost. Na několik SMS zpráv, kde Gappák je, mi konečně odpověděl, že House stanu, kde lítá nafukovací žralok. Nemusím říkat, že hledat house stan na festivalu elektronické hudby není zas tak lehké, ale nakonec se mi povedlo identifikovat ty nafukovací žraloky,...

Ve stanu ze žraloky hrál Sid LeROCK, nejhlubší zážitek z celého festivalu. Nedokázali jsme odejít a ?dupny? set jsme vyslechli až do samého konce. Když jsme se znaveni celodenním dobrodružstvím potáceli do auta, ranní rozbřesk už byl na spadnutí,...


Bylo to super! Díky Bobovi! A bylo to občas krajně na hraně, díky tomu samému Bobovi. Příště zase, ale už nechci nikdy krotit Boba a Rumcajse jen a jen sám! Potřeboval bych nějakou výpomoc... Třeba Zdenno???




Dovětek:

Bohužel jsem to po sobě tentokrát ani jednou nepřečetl a psal jsem to po kouskách několik dní, může se občas ztratit návaznost a kvalita slohu může být taktéž proměnlivá, až velice nízká. Za to se omlouvám, ale reportovat jsem to musel, po HL už bude hlava plná jiných, nových zážitků...

kadak

Kausa "trombolik"

Protože se množí dotazy jako : "Co ti je?", nebo "Co ti bylo!" a "Proč nejdeš na pivo!", rozhodl jsem se jako každá opravdová celebrita udělat takové neoficiální "tiskové prohlášení", na které budu postupně všechny tazatele odkazovat, abych nemusel tu samou píseň zpívat pořád dokola - případně si pro zábavu vymýšlet sedm různých příběhů.

Takže zde je "tiskové prohlášení":

Začnu opět zeširoka. V říjnu 2012 se mi nafouklo lýtko a bolelo jako prase. Přes svého obvoďáka a jeden marný pokus o vyšetření na poliklinice (neměl jsem ten správný průkaz, tak mě nadneseně málem nechali chcípnout), jsem se dostal na ambulanci kardio-vaskulárního oddělení FN v Ostravě-Porubě. Z předchozího povídání si všichni pamatujeme, jak moc mám strach z bodavého hmyzu. Existují ještě dvě další věci, ze kterých mám ještě větší strach. Jehly, nořící se do mých žil při odběru krve. A představa, že ten odběr krve dělají vosy. Dokážete si tedy představit, jak jsem se cítil, jen když jsem si četl na dveřích název "kardio-vaskulární". Jasně a zřetelně jsem před očima viděl ten obrázek cévních systémů ze strany 26 z učebnice 7.tř. ZŠ a bylo mi jasné, že každou jednotlivou žilku mi při vyšetření rozbodají.

Naštěstí mi lékař pojezdil nohu nějakým UZ dopplerem a na základě toho vyřkl verdikt: "Flembo-trombosa podkolení žíly - okamžitá hospitalizace" A já se málem zhroutil. Když jsme se s doktorem chtěli dobrat příčiny vzniku sraženiny v mojí noze, na žádný důvod jsme nepřišli. Ptal se mě, jestli jsem neměl úraz, zlomeninu, nebo jestli jsem nedostal do nohy pukem - což se běžně stává - člověk jde po ulici, poslouchá mp3 a někdo po něm mrdne zpoza rohu puk,... Zkrátka důvod vzniku sraženiny lékař označil za idiopatický, což v překladu znamená, že o tom ví hovno, jen by to takto lakonicky napsané ve zprávě - o příčině vzniku víme hovno - vypadalo nedůvěryhodně, tak lékař použije latinské slovo - idiopatický.

Po vyšetření mě posadili na vozík, jen ať se mi ta sraženina - ježiš marjáá - neutrhne a neudělá mi tu plicní embólii (Připomínám, že na poliklinice mě odmítli vyšetřit!!!). V nemocnici jsem si poležel 4dny, konečně, jak jsem se těšil, mi rozpíchali žíly, do břicha navalili "ředící" heaprinové injekce a začal jsem chroupat warfarinové bombónky. Potom následovala 1/2 roční pečlivě kontrolovaná léčba warfarinem, na jejímž počátku mi ještě musela asi 14 dní Marketič píchat ty pojebané hepariny do břicha (původně jsem si to měl píchat sám, ale... ...nějak to nešlo...). A potom další tři měsíce relativně volnějšího křoupání "krve ředícího prášku" z produkce nenáviděné farmaceutické megafirmy Bayeru (Leverkusen). A k tomu všemu jsem musel s výhledem několika let nosit slušivé a velice pohodlné kompresní punčošky. Celkově po devíti měsících se doktor rozhodl léčbu ukončit - přestože příčiny vzniku onemocnění byly idiopatické - zkrátka o nich věděl hovno (ne nedávám mu to za vinu, sám jsem už nechtěl ty kurevstva chroupat).

Tak jsem se tři týdny radoval, že už nejsem pacient, ale normální slušný člověk (který neodsává ze systému potřebným Kellerům a Bakalům, muheheh...). Minulý týden ve čtvrtek vyrazím, jako obvykle do práce na kole. Z kopce mi to jde dobře, po rovině blbě a mírný kopec nemůžu kurva vyjet. Cesta, která mi trvá mezi 22-25min se najednou nedá zvládnout ani za 35min. Dojedu do práce úplně zchvácený, bledý, no maras. Vzpomněl jsem si na brožuru, kterou jsem četl v nemocnici, kdy mám vyhledat lékaře. Jedním z hesel byla "dušnost". Tak jsem zavolal svému dvornímu lékaři pro kardiovaskulární systém. Řekl mi, že asi o nic nejde, ale ať pro jistotu přijedu, protože jsem už ta rizikové skupina. Kolega šéf mě naložil do Oktavky a vyrazili jsme směr FN.

Kontrolní UZ doppler nohou dopadl naprosto v pohodě. Žádná sraženina, nic co by nasvědčovalo nějakým problémům. Prý více než 80% sraženin vzniká v oblasti nohou a třídel. Poděkoval jsem za vyšetření a zamumlal něco o hypochondrech. Doktor mě ve dveřích zastavil a říká, ať si ještě zajdu na ústav "nukleární medicíny" (ano, čtete správně), že mi tam udělají "fotku" plic, když jsem měl tu dušnost.

V "nukleárním" ústavu mi napíchli radioaktivní kontrastní látku a posadili před nějaké "fotonové dělo", nebo co to bylo za zkurvysynstvo. Naneštěstí jsem přímo od mašiny viděl sestřičce na monitor a už mi bylo jasné, že je zle. Vůbec jsem nevěděl, co která barva na monitoru reprezentuje, ale jeden plicní lalok byl úplně jinak barevný než ten druhý. Tak! A je to v piči. Po vyšetření si mě zavolal doktor a při vstupu do ordinace mi říká: "Prosím, posaďte se!" Takže jsem fakt v hajzlu, problesklo mi hlavou. A bylo to tak! Oboustranná plicní embolie. Jedna plíce 38%, druhá 62%. Nebyl jsem schopen doktora poslouchat, takže nevím, jestli ta čísla reprezentují "průchodnost", nebo "ucpanost", ale když to přešenu přes vážený průměr, dostávám celkem luxusní kapacitu plic 50% z původního oběmu.

No, 50% není zdaleka na umření, jako třeba 70%, nebo 90% (ucpání). Dokonce se s tím dá i chodit, rybařit, jezdit na kole z kopce. Hůř se dá běhat do schodů, nebo chodit s batohem po horách. Takže když už jsem to přežil, tak aspoň dovolená v Gruzii s Toníkama v hajzlu. Měli jsme vyjet za necelých 14 dní. Místo toho opět okamžitá hospitalizace, a spousty vyšetření. Reforma zdravotnictví by měla proběhnout opravdu velmi záhy. Přestože některá vyšetření nebyla zrovna příjemná a některá kurva bolela, vůbec jsem neplakal! Ani to ovšem sestřičku neobměkčilo, aby mi dala obrázek ze žirafou, po kterém jsem tolik toužil a kterého jsem se opakovaně dožadoval. Taky jsme se dost nasmáli, když při UZ břicha lékař zbystřil při "skenování" mé pravé ledviny. Pořád jezdil "zvonkem" sem a tam, a údiv se mu zračil na tváři. Tak jsem to nevydržel a prozradil mu, že tu druhou levou vůbec nemám ať ji radši ani nehledá. Tvář se mu rozjasnila a říká: "Aha, takže proto je tak velká a já myslel, že tu mám nějakou chybu..." I přes to, že jsem se takto pěkně sblížili, mi lékař na závěr odmítl sdělit pohlaví dítěte, ale aspoň se zasmál a říkal, ať si počkám, že to bude překvapení. Obrázek žirafy sice nemám, ani pohlaví mimina jsem nezjistil, ale byl jsem alespoň ujištěn, že plicní embolie nezpůsobila žádný problém na funkci roslináře jednotlivých orgánů, a to zejména srdce. A to je taky dobře, ne?

Tak jsem si zase pět dní poležel, rozpíchali mi břicho, nakrmili mě klepkama a jsem zase "naředěný". Teď jsem druhý den doma. Výhled je takový, že následujících 14 dní nemám dělat nic, jenom sedět (ani nevím, jak je to s valením koňa, kurvafix, bo u toho se člověk tež zadycha). Následně mám opatrně začít zatěžovat organismus chozením, klusáním, jízdou na kole, ale pomaloučku, polehoučku. Zároveň mi Marketič opět valí injekce do břicha, což samo o sobě není problém, vůbec to nebolí, jen jaksi ubývají nepropíchaná místa, břuch mám jako jehelníček a píchanec do již existující modřiny, to je fakt na posrání,... Ale nechci si jen stěžovat, protože ta injektáž by měla taky záhy skončit.

Zkrátka výhled je takový, že pokud půjde všechno dobře, do půl roku bych měl být zpět na svých 100% objemu plic, dokonce bez trvalých následků. Jestli si budu muset doživotně "ředit" krev se teprve zjistí. Za půl roku jdu na další příjemné testy na hematologii (další název při kterém se mi dělá zle). Zatím mě vybavili ještě bizarnějším typem kompresních punčoch, než jsem nosil doposud. Linkuju Vám foto svého nového "outfitu". Zdejší hematolog rozhodl, že mi nestačí pouze "podkolenky" a obdržel jsem elastické punčochy až ke tříslům. Kromě toho, že je v tom kurevstvu extrémní vedro, mi neskutečně sluší. Posuďte sami z fotografie, že takové překrásné nohy mi musí nejedna baba závidět!

Srdce mi ovšem svírá obava, že když v bílých punčochách vyrazím v kraťasech mezi "normální" lidi, nějaký plešatý homofobní homofob mi dá tečku. Taková tečka do nosu, když má člověk naředěnou krev není žádná sranda. Takže si ještě rozmyslím, zda tyto punčochy "homologuju" do běžného provozu,...

Takže když by se nějaký zvědavec typu Kapisa na něco ptal, ať si to tady přečte.

kadak

Momentálně mám více času, než bych si vůbec přál a strašidelně se nudím. Proto se otvírá prostor k sepsání jednoho příběhu, který velice úzce přechází snad až v historku.

Začnu zeširoka. Já nemám rád bodavý hmyz, zejména vosy. Když říkám, že nemám rád vosy, není to ten pocit, jakože nemám rád kárované flanelové košile, nebo manšestrové kalhoty do zvonu. Je to ten pocit, jako když někomu po kouscích sekají genitálie a to zkrátka NEMÁM RÁD. Snažím se všem navykládat, že ten negativní stresující pocit z bodavého hmyzu souvisí s tím, jak mě v mládí nějaká pitomá vosa štípla a já potom otekl až běda. To je sice pravda, ale pravda je taky to, že mě pěkných pár let žádná vosa neštípla a tím pádem vůbec nevím, jak na tom s tou alergií vůči vosím píchancům vlastně jsem. Zkrátka to vypadá, že jsem jenom obyčejný srab. To mi ovšem nebrání prožívat až hysterické záchvaty, když se mne rozhodne nějaká vosa atakovat. Právě naopak, když debilní vosa svým typicky idiotským způsobem - cik, cak, nahoru, dolů, nahoru, dolů - oblétává můj půllitr, prchám od stolu s nezbytným mácháním paží a vylitím všech okolních piv od kamarádů i neznámých lidí. Následně přeskakuji snožmo plot od zahrádky a raduji se, jak jsem se té svině zbavil. Vosa se zatím samozřejmě topí v pivu a její jediná hmyzí myšlenka před smrtí otravou alkoholem, směřuje k tomu, jak se dá nejbolestivěji realizovat ?pírsing? jazyka žihadlem. Jo, jsou to svině, tyhle vosy, něco jako hmyzí SS.

A tak jsem doma. Sám, slaměný, jak je to jen možné. Po svižné projížďce na kole (na které teď asi budu muset na chvíli zapomenout) se chci osprchovat. Mezitím ovšem zapínám PC ? kdo by se sprchoval bez patřičné muziky, že? Tak se tak postupně svlékám, jedna kompresní fuska, funkční tričko, druhá fuska, propocené treny ? všechno to končí tam, kam to správně patří: na zem, doprostřed pokoje. Po několika okamžicích jsem zcela nahatý. Protože se na monitoru objevilo něco zajímavého (na monitorech je pitomé, že se na nich skoro vždy objeví něco zajímavého?), usedl jsem na židli k PC, nahat jako miminko (a stejně tak krásný). Několik kliků, klik klik, internet netí, WinAmp a najednou přiběhnou obě naše kočky, divoce skáčou a štěkají kočičím štěkáním, tak jak to kočky dělají. Děsně se děsím! To NE! Jediný protihmyzí tým, jímž náš byt disponuje - Marketič - není doma!

Do pokoje, netuším kudy, vletěla vosa. Nebyla to obyčejná vosa, ale naprosto děsivá variace na obyčejnou vosu, kterou někdo vytvořil, aby se mi o ní muselo zdát. Odporná hmyzí kusadla s hmyzíma očima, hlavohruď odděloval od jedem napumpovaného zadku asi 2cm dlouhý, jeden milimetr tenký ?krček?. Vosa byla jednoznačně zlá, což dokazovala ?kouřová? křídla a odporně dlouhé nohy. Chaoticky lítala po pokoji, narážela do bílých zdí, bzzzz, bzzz, bzzzzzzzzzz, bz, bz, bz, bz, bz, bzzzzzz! Kočky za ní, já pryč.

Pak jsem se lekl, co když ta svině píchne Juninka, nebo Bambulka? Probudil se ve mně do té doby hysterií potlačený muž. Vzal jsem do ruky reklamní noviny a sroloval jsem je do ruličky. Příliš měkké, usoudil jsem a ten aušus jsem obloukem zahodil. Rozhlédl jsem se po místnosti. Z krabic na krabicové mléko jsem si narychlo poskládal provizorní plácačku. To je ono! Pomalu jsem se připlížil k futrům, obezřetně vystrčil do pokoje plného bzukotu hlavu. Podle směru pohledu koček jsem lokalizoval objekt! Tady si ti zasraná svině! Začal jsem s vosou srdnatě bojovat. Vosa okamžitě pochopila, že se jedná o boj na život a na smrt ? a jistě si náležitě připravila a odjistila žihadlo.

Pro náhodného diváka by to musela být naprosto zneklidňující podívaná: stál jsem úplně nahý uprostřed pokoje, v ruce poskládanou papírovou krabici a máchal jsem s ní kolem dokola, shazoval předměty ze stolů a zároveň jsem se snažil z místa boje vystrnadit kočky, které se chtěly chrabře zúčastnit. Vosa lítala od stěny ke stěně, měnila letové hladiny, kočky štěkaly a skákaly a kokoska pleskala o nohy. Rozhodně velmi zneklidňující pohled.

Po několika sekundách vyrovnané bitvy mě napadlo mírové řešení. Podařilo se mi otevřít balkonové dveře, následně síť proti hmyzu (která mi paradoxně zabraňovala se vosy zbavit) a s řevem Statečného Srdce jsem se jal ztečí vosu na balkon vytlačit. Po několika chabých pokusech se mi to povedlo, ale málem jsem to neubrzdil a vyběhl na balkon nahý s řevem a krabicí v ruce.

To by asi stejně moc nevadilo, přestože sousedka zrovna věšela prádlo, ale ona si už o nás beztak myslí svoje. Akurát bych se zatvářil jako že nic, vzal "plácačku" pod rameno, ukázal na Lysou Horu, kterou vidíme z balkónu na horizontu a řekl: "Lysá, hehe! Tak zatím naschle!" a vešel bych vzpřímeně a hrdě z balkónu zpět do pokoje...

kadak


Pánové,

právě zakládáme "Otevřený klub bezdůvodných a chorobných misantropů".

Jestli už v názvu spatřujete nějakou redundanci, je to správně.

Důvody založení jsou zřejmé.

1. Opravdová krystalicky čistá nenávist je ta nejčistější, nejctnostnější a nejopravdovější emoce.

2. Už dlouho poměrně silně nenávidím lidi. V autobuse si musím ucpat uši sluchátky, abych nemusel poslouchat ty stupidní kecy, co tam všichni vedou. Nenávidím vystylované kluky s nčesaným kohoutem jako fotbalista, bez ohledu na počet vlasů na hlavě a s vykérovaným nápisem "kung pao" v čínských znacích na krku. Nenávidím pipiny, co posedávají po lavkách ve městě s vyhrávajícím telefonem, zapáleně píšící jednu textovku za druhou, online, na twitru a fejsu, na hlavě zrcadlovky jako Slyova Cobra. Nenávidím rozumbrady u piva, kteří se po třetím kuse stávají odborníky na romskou problematiku, jakýkoli právě probíhající sport v TV, populární hudbu a politiku. Otevřeně a nepokrytě nenávidím ty co po sobě nechají na veřejném záchodě posranou mísu. Nesnáším lidi, co říkají "lidičky" a "ahojky". Obecně nesnáším všechny "umělce". Zejména pak Bohdana Tůmu, který daboval Brandona Walsche a dnes řve toho zkurveného zeleného Alza marťana. Nenávidím všechny, kteří "žerou" svůj povětšinou bizarní koníček tak, až jej považují za ctnost - koho kurva zajímá, kolik máš ulovených kešek, ty cype! A svoje si taktéž myslím o lidech jimž vybírá motiv trička opice. Nenávidím všechny lidi v marketech, obzvláště v těch z hadrama, jak se v tom hrabou, oblíkají, vyslíkají, cpou se, strkají... Nesnáším cyklobuzny, které jezdí po čtyřproudové cestě, když je vedle chodník. Nesnáším řidiče aut, kteří jezdí jako hovada, když jedu na kole po cestě...

Zkrátka důvodů proč nenávidět lidi je zpousta, rozhodně mnohem více, než je mít rád. Na světě je zhruba sedm miliard lidí a kolik máš kamarádů?

Takže kdo by se chtěl zapojit do našeho klubu je vítán. Hlavní a jedinou činností klubu je nenávidění lidí. Samozřejmě se lze nenávidět i navzájem v klubu, v tomhle ohledu žádná omezení stanovena nejsou. Kdo by si chtěl společně zanenávidět, nechť mi napíše na tohle fórum.

Důležitá informace je, že náš klub má už nyní, při zakládání dva členy. Vstopili jsme do něj já, jakožto zakládající člen a deus, jakožto zakládající člen - předseda.

Druhá důležitá informace je, že nebereme baby. Ženské nedokážou čistě krystalicky nenávidět, za jejich nenávistí je vždy nějaká, byť drobná pleticha,...

kadak

Fiktivní rozhovor Agaty H. pro The Sun



Hi Agata! How are you

Hi, thank you! I'm really fine, oh really fine, but you know, I' busy, oh my got! I'm pretty busy now!


So, what do you do for living?

You know, it's like, you know. There's a lot of work. A lot of!!!

You know! There are many, many parties! Crazy parties. That's what I'm saying. A lot of parties. And that is what I'm doing! All the time, it's hard work. All that partying.

And fucking. Yeah, fucking is fucking great, but it is a hard job too. Don't you think? Yeah, it's hard! Fucking between parties. Before party, after patry, on the party. Yeah, two cock in the mouth, one in the ass. Yeah, it's hard, don't you belive? Fucking with interesting people, very very interesting people and with other celebs, like me. Do you thing that blowing Sagvan is easy to me? Yes, it used to be fine, but now I'm a married woman! Respect it! As I told, it's hard serious job!


Yeah, it's hard job! What do you thing about nacism

Nacism is very bad! Very, very bad. And I think, it is not very useful for other people! I think there is no need for nacism in our country anymore! Speaking as a mother!


(sorry for my english, and yes, I'm bored)

kadak

Já měl už od dětství poměrně rozvinutý smysl pro logiku. Například na základce, ve druhé třídě, když mě soudružka Rohánková vyvolala, abych zpíval písničku "Vyletěla holubička" muselo to zákonitě skončit poznámkou v deníčku.

V písničce se zpívá:
Vyletěla holubička ze skály, ze skály,
probudila modré oči ze spaní...

...a v druhé lidový textař pokračuje:
Nebyla to holubička byl to pták, byl to pták!!!

Kurva-fix, co je tohle za blbost? Od kdy holub není pták? A to jsem se právě soudružce místo požadovaného zpívání snažil vysvětlit, že v tom má lidový textař guláš, a že je to celé pitomost. No zkrátka poznámka, jako Brno.

A mě potom pusťte před TV NOVA z jejich zprávami. Takže jsem se včera v hospodě musel s několika místními trošku pohádat, protože jsem zcela oprávněně a objektivně zkritizoval každou první zprávu, kterou těmi obrovskými ústy ta Bohoryová procítěně vykládala. Bohužel, právě o mou trefnou a objektivní kritiku nikdo nestál. Zkrátka prvních pár pičí a kurev ještě rozdýchali, ale pak se do mě pustili, muhehe!


Jo a zdravím z Pardubic. Du asi na jedno točené na náměstí, tam kde není TV. Je tu vedro jako kurva.

kadak

Na téma AHA mám takový příběh, řekl bych až historku.

Tak jak se mezi námi, v našem kamarádském slangu vyskytují stále nová pojmenování a slova ? třebas již vzpomínaná "hofovinka" - když při výletu sejdeš ne zcela úmyslně z cesty a započneš tonout v bahně, případně ve sněhu, nebo tě začnou šlehat kopřivy, nedej bože dojdeš ke svahu, který se nedá vylézt a musíš se vrátit, tomu se říká "hofovinka". Kvůli vynálezci těchto dramaticky delších zkratek které vedou většinou necestou.

Stejně tak jako mezi kamarády, máme několik slangových výrazů i u nás v práci. Jedním z nich je "AHA!" - a s tím spojení "aháci". Pojem vzniknul následovně. Dělali jsme z klukama servisní zásah na našem prastarém zařízení v Ostravě na koksovně. Bylo od rána krásně, kluci makali jako šroubci, takže brzo dostali hlad. Domluvili jsme se tedy, že si skočí do "kantoša" na něco k snědku. "Vercajk" nechali poházený na hromádkách a v přepravkách, všude kolem mašiny. Na místě jsem zůstal jen já a spolupracovník "Bemboš".

Bembošovi se zachtělo kuřit a tak jsem se od "mašiny" vzdálili asi na 20m za koleje, tam kde už neplatí zákaz kouření. Čapli jsem si do prosluněné trávy, Bemboš kuřil, kecali jsem o všem možném a z povzdálí jsme pozorovali lesknoucí se stroj. Najednou se objevil v zašvihaných montérkách nějaký "bambelak", zřejmě zaměstnanec koksovny. Tempo jeho chůze se zpomalovalo, jak postupně míjel hromádky s klíči, golami, akučkami, brechami, fričkami, francouzáky, až se zastavil docela. Opatrně se přikrčil, rozhlédl se. Nás sedět v trávě neviděl, tak začal potěžkávat v ruce velký stavitelný klíč. Chtěl jsem vykřiknout, ale Bemboš do mě drknul, abych nemluvil. Borec mezitím odložil klíč a začal se vrtat v gola sadě. Následně golu odložil, asi se mu zdála příliš ojetá, tak vzal do ruky novou sadu šroubováků.

Už-už se chystal vykročit, když na něj Bembelín zasyčel a zamával: ?S-s, s-s?. Borec se otočil, zamžikal očima a říká: ?AHA!? a jakoby nic, kufřík se šroubováky odložil na zem, otočil se na podpadku a začal odcházet, zatímco my jsme se smíchy nemohli udržet a chlámali se na celé kolo. A odtud pochází náš často užívaný termín ? AHA! a aháci...

kadak

...á propos, v sekci fotbal se řešilo mlácení do klávesnice... mám k tomu minihistorku, neboli mini příběh

Nainstaloval jsem si TuneUP utilities, kteréžto mají za úkol "zrychlovat" počítadlo. Asi jsem lama, ale na všech PC, kde jsem tak učinil se "rychlost" PC výrazně snížila.

Potřeboval jsem narychlo na "vektorizaci" nějakého popičeného ptáka spustit starý notebook, abych nemusel "vektorizační" soft instalovat do dalšího PC. Noťas, který je už vlivem věku a zvyšujících se HW nároků na SW poměrně pomalý, se po instalaci "tunící utility" jen sotva vlekl. Nejhorší byly situace, kdy bylo lze kurzorem myši myší pohybovat, tlačítka se po "kontaktu" s kurzorem "podbarvovala", ale program nereagoval na žádný klik. Po několika pokusech na "něco" kliknout se nic nedělo, následně se provedly všechny povely najednou, čímž jsem si uložil, vypnul a spustil něco co jsem kurvafix nechtěl. Než se cokoli rozhýbalo, počítač opět ustrnul, jen myšák jezdil.

Po zhruba hodině příliš marného boje jsem přirozeně neměl na vybranou a musel jsem začít pěstí mlátit do klávesnice a zběsile, ale opravdu zběsile jsem začal na počítač řvát:

"Kurva, budeš už dopiče konečně něco dělat, rozumíš mi? Rozumíš mi, kuraváááá, kurvááá, kurvááá!"

A při každém kurva jsem si bouchl do klávesnice. Ihned mi došlo, že nedělám dobře. Hned vedle stolu s PC byly dokořán otevřené dveře na balkón. Počítám, že stejně tak měli v tom parnu všichni sousedé otevřená okna a dveře na balkón. Stejně tak předpokládám, že většina lidí nerozumí personifikaci předmětů ve vypjatých chvílích. Každopádně očekávám brzké předvolání na místní oddělení PČR, k podání vysvětlení z důvodů podezření páchání trestné činnosti - "domácího násilí",...

Doufám, že až budu na noc z bytu vykázán, budu moci u někoho z Vás přespat,...

kadak


Včera se mi stala neuvěřitelná historka, takže je z toho vlastně i trošku příběh.



Sprchuju se ve vaně, blsekne mi hlavou nápad! Nechám se ostříhat!

"Pejsmó! Pejsmóóóóóó!"

"Coje?" Zní Marketička ve dveřích koupelny.

"Ostříháš mě?"

"Co, teď?"

"Jo, teď hned! Chtěl bych nechat vzadu takový ten "punkový" obdélník a jinak mi to sjeď strojkem. Tím nádstavcem. Udělej mi vzadu takový ten "punk". To bude sranda! Zítra v robotě, s tím "punkem" na hlavě."

A jak si tak povídám, Marketička zapne strojek a zajede mi přímo doprostřed vlasů vzadu. Během sekundy celý neotřepaný nápad (že mraku) s "punkovým obdélníkem" na jinak řídce vlasy osídlené hlavě je v tahu.

"Nééééé! Néééé! To snad není pravda. Vždyť ti to teď říkám, a ty mi zajedeš vlasy zezadu."

"Promiň, promiň, promiň!" Omlouvá se Marketička a nemůže se ubránit smíchu,...

"Tak teď mi to sjeď všechno, bo "punk" je v prdeli!"

Marketička mi to sjela všechno. Nádstavcem - trojkou. Tak se osprchuju, píchací vlasy umyju, utřu a pomalu se oblíkám a chystám do Zvona na Baník. Sedím u kompu a dívám se na zprávy z fcb.cz a v tom se přiřítí Marketice se strojke v ruce a říká:

"Tady ti trčí nějaké vlasy!"

Načež pustí strojek a zajede mi do vlasů na vrcholu čela. Potom se chytne za pusu a přes prsty povídá:

"Tam nebyl nádstavec!"

No paráda, mám dálnici přímo strojkem bez nádstavce uprostřed hlavy.

Vlezu do vany a říkám marketičce, aby mi teda aspoň teď nechala ten "punkový" obdélník na temeni hlavy, abych nevypadal jako nějaký xenofob. Zapne strojek a už se zase blíží k temeni hlavy. Tentokrát jsme ovšem společně katastrofě zabránili. Než stihnul strojek začít mýtit vlasy, já vykřikl a Marki se probrala...

Smích, oči v sloup, bzukot strojku, omluvný telefonát Frankovi, že přijdu později do Zvona, a už je mezi námi nový, mladý, krásný a extrémně vyholený extrémista! Ten 3mm vysoký porost vzadu totiž od od toho 1mm porostu celé hlavy nejde stejně vůbec poznat. A tak to někdy dopadá, že i zapřísáhlý ateista, jako jsem já se občas při průjezdu romskou čtvrtí modlí, aby mu v nestřežené chvíli neuletěla čepica!

kadak

To je jen těžko uvěřitelné, jak jsou lidi neuvěřitelně blbí. Nejde o to, že by si nemohli "svobodně" volit jako zpěvačku roku v nejrůznějších možností koho chtějí, jde o to, že volí toho, koho jim "nabídnou" a kdo je dostatečně zpropagovaný, i když má malý hlasový rozsah a naprosto fádní barvu hlasu. V těch Superstárech vyřazují tisíce takových Vondráčkových, ale co naplat.

U takové volby zpěvačky roku v jakékoli teplé anketě (a že jich kurvafix je jam maku) je to vlastně úplně jedno, jestli to vyhraje zpěvačka, nebo nezpěvačka. Ale přátelé, představme si tu hrůzu, že na úplně stejných principech si "svobodně" volíme své "zastoupení" do parlamentu, senátu, nebo na obce. Kolik "nezpěváků" jsme si už zvolili? A kolik dokonce opakovaně? V posledním finále na hlavu státu zbyl jeden "kokta" a jeden "brambor". UFF, UFF, UFF...