Kaďák: no jo, tak to se člověk nesmí ptát hipisácké rozkuřovačky ze squattu;) Ne, dost srandy, asi jde přivést sto lidí ze Západu a uslyšíme 30% svědectví pro, 30% proti, 30% neutrálních a 10% bude blábolit zcesty.
Nicméně tvé jakože vtipné komolení jména autora je ? sorry, ale - velice dětinské, zkus jednat trochu dospěleji - přečti si to a pak to argumentačně vyvrať, roznes na kopytech, ukaž, kde se mýlí a proč nemá pravdu. Ne jak Standa s ?dit je to curak.? Takové reakce mi evokují malé děcko na pískovišti, které se někdo snaží přesvědčit, že jednorožci fakt neexistují.
Schválně jsem si dal tu práci a přepsal jsem ti kousek předmluvy z knihy od Jana Kellera:
Klasik francouzské sociologie Émile Durkheim vzbudil ve své době velkou pozornost knihou, ve které analyzoval příčiny sebevražedného chování. Sklony jednotlivců k sebevražednému jednání v ní vysvětloval určitým stavem společnosti, ve které tito lidé žijí.
Francouzský sociolog se před více než sto lety domníval, že z časově omezené perspektivy jednotlivého lidského života je společnost něco jako Bůh. Byla zde před narozením každého z nás, formuje nás k obrazu svému a bude existovat i dlouho poté, co my z tohoto světa odejdeme.
Durkheima by patrně nikdy nenapadlo, že sebevražda není výsadou jednotlivců, kteří se nedokáží vyrovnat s prostředím, v němž žijí. Bylo pro něho nemyslitelné, že sebevraždu by mohla spáchat i samotná společnost. Nedokázal si představit tragédii, kdy lidé, kteří se do určité společnosti narodili a jejichž myšlení i cítění bylo touto společností a její kulturou zformováno, se stanou nedobrovolnými svědky a pozorovateli jejího chřadnutí, slábnutí a možná i zániku.
Přesně to však dnes prožíváme na vlastní oči. Stali jsme se svědky pozvolného chátrání společnosti, která dokázala v časech dobrých i zlých z generace na generaci předávat svým členům nashromážděné vědění, kulturní dědictví a spolu s ním také orientační body, díky kterým lidé věděli, kam patří, a které jim dávaly oporu v jejich pouti životem.
Žijeme dnes ve výjimečně kritické době. Autor knihy podává přehled dlouhé řady nepřehlédnutelných příznaků toho, že civilizace, jejímiž dědici jsme se stali a jejíž odkaz bychom měli předat následujícím generacím, vykazuje alarmující úpadek vitality. Nejenom v doslovném slova smyslu, jak to vidíme na klesajících křivkách porodnosti. Také ve smyslu symbolickém ? v nápadném poklesu ochoty a odvahy hájit náš civilizační poklad, nenechat si ho uloupit. Petr Hampl zároveň ukazuje, jakými způsoby si sami sobě neobyčejně dovedně zastíráme, co se to vlastně děje. Navíc se snaží vysvětlit, kdo dokáže z postupující agónie společnosti a celého našeho civilizačního okruhu vydatně profitovat a přiživovat se na ní.
??
Dál není třeba. Myslím, že je třeba si přiznat, že ani já ani ty od počítače v Ostravě, ani svobodomyslná dívčina, co si jezdí po světě, nemáme šanci to úplně korektně posoudit. Pro tyto lidi je to však obživa, zabývají se tím celý život, Keller navíc je v europyčoparlamentu a žije tam. Je minimálně fér jim dopřát sluchu a pořádně si to v hlavě přebrat, bo infantilní semidebilní výkřiky z pískoviště ?dit je to curak? neobstojí. Aspoň u mě ne. Je to stejné jako kňučení těch ?Elfů? a jejich myšlenkových spolusoudruhů, kteří ti taky řeknou hned, že Putin je vrah, svině a největší nebezpečí pro naší republiku ? taky k tomu nepotřebují argumenty.
Nicméně tvé jakože vtipné komolení jména autora je ? sorry, ale - velice dětinské, zkus jednat trochu dospěleji - přečti si to a pak to argumentačně vyvrať, roznes na kopytech, ukaž, kde se mýlí a proč nemá pravdu. Ne jak Standa s ?dit je to curak.? Takové reakce mi evokují malé děcko na pískovišti, které se někdo snaží přesvědčit, že jednorožci fakt neexistují.
Schválně jsem si dal tu práci a přepsal jsem ti kousek předmluvy z knihy od Jana Kellera:
Klasik francouzské sociologie Émile Durkheim vzbudil ve své době velkou pozornost knihou, ve které analyzoval příčiny sebevražedného chování. Sklony jednotlivců k sebevražednému jednání v ní vysvětloval určitým stavem společnosti, ve které tito lidé žijí.
Francouzský sociolog se před více než sto lety domníval, že z časově omezené perspektivy jednotlivého lidského života je společnost něco jako Bůh. Byla zde před narozením každého z nás, formuje nás k obrazu svému a bude existovat i dlouho poté, co my z tohoto světa odejdeme.
Durkheima by patrně nikdy nenapadlo, že sebevražda není výsadou jednotlivců, kteří se nedokáží vyrovnat s prostředím, v němž žijí. Bylo pro něho nemyslitelné, že sebevraždu by mohla spáchat i samotná společnost. Nedokázal si představit tragédii, kdy lidé, kteří se do určité společnosti narodili a jejichž myšlení i cítění bylo touto společností a její kulturou zformováno, se stanou nedobrovolnými svědky a pozorovateli jejího chřadnutí, slábnutí a možná i zániku.
Přesně to však dnes prožíváme na vlastní oči. Stali jsme se svědky pozvolného chátrání společnosti, která dokázala v časech dobrých i zlých z generace na generaci předávat svým členům nashromážděné vědění, kulturní dědictví a spolu s ním také orientační body, díky kterým lidé věděli, kam patří, a které jim dávaly oporu v jejich pouti životem.
Žijeme dnes ve výjimečně kritické době. Autor knihy podává přehled dlouhé řady nepřehlédnutelných příznaků toho, že civilizace, jejímiž dědici jsme se stali a jejíž odkaz bychom měli předat následujícím generacím, vykazuje alarmující úpadek vitality. Nejenom v doslovném slova smyslu, jak to vidíme na klesajících křivkách porodnosti. Také ve smyslu symbolickém ? v nápadném poklesu ochoty a odvahy hájit náš civilizační poklad, nenechat si ho uloupit. Petr Hampl zároveň ukazuje, jakými způsoby si sami sobě neobyčejně dovedně zastíráme, co se to vlastně děje. Navíc se snaží vysvětlit, kdo dokáže z postupující agónie společnosti a celého našeho civilizačního okruhu vydatně profitovat a přiživovat se na ní.
??
Dál není třeba. Myslím, že je třeba si přiznat, že ani já ani ty od počítače v Ostravě, ani svobodomyslná dívčina, co si jezdí po světě, nemáme šanci to úplně korektně posoudit. Pro tyto lidi je to však obživa, zabývají se tím celý život, Keller navíc je v europyčoparlamentu a žije tam. Je minimálně fér jim dopřát sluchu a pořádně si to v hlavě přebrat, bo infantilní semidebilní výkřiky z pískoviště ?dit je to curak? neobstojí. Aspoň u mě ne. Je to stejné jako kňučení těch ?Elfů? a jejich myšlenkových spolusoudruhů, kteří ti taky řeknou hned, že Putin je vrah, svině a největší nebezpečí pro naší republiku ? taky k tomu nepotřebují argumenty.
