Dnes je venku krásně. Kdyby bylo léto, tak sluce štípe asfalt sekyrou. Bohudík, blízkost zimy žár oslabuje, proto je venku fajn. Pod tímto dojmem, rozhodl jsem se koupit si noviny s přírodním DVD od BBC. Zastavil jsem u stánku. Než jsem zamknul vůz, předešel mne asi pětačtyřicetiletý děda, zlomený tvrdou horničinou, rychlostí dnešní doby a alkoholem. Dobelhal se k okénku a zapřál si jeden ?Deník?. Než mu jej paní uvnitř nalezla, začal pán přes zbytky zubů povídat: ?Včera jsem u piva složil básničku? a nadechl se, ?Už se jaro blíží, už mě loupe v kříži, už se smrtka blíží? následovala krátká odmlka při které chlapík sklonil hlavu aby viděl objekt, kterému zarecitoval svou báseň a povídá: ?Vy ale vypadáte taky hrozně, paní? Načež se z okénka vynořila veliká ženská hlava s knírkem, který té paní ještě teď závidím. Hlava nás oba přejela nakvašeným a zlým pohledem a vida výraz mé tváře zastavila se u mne a povídá: ?Vy děte taky doprdele? Tak jsem šel a přírodní DVD jsem si koupil jinde. Na Míráku.

Tak a je to tu. Strašně jsem se naštval. Ale hrozně. Zapomněl jsem si totiž koupit chleba. Párky bez chleba, nebo jiného pečiva neumím jíst. Rozhodl jsem se tedy, že nikomu nic v práci neřeknu a svým autem prchnu do obchodu chleba zakoupit. Cesta trvá dvě minuty a koupě chleba nezabere více. Za deset minut nejpozději jsem tedy zpět, počítal jsem. Přijel jsem před obchod a zaparkoval u krajnice. Mezi autem přede mnou a mým nárazníkem jsem nechal asi deset čísel, zdálo se mi, že jsem příliš blízko zadkem k tramvajovému ostrůvku. Vletěl jsem do krámku, čapl štryclu, zaplatil a vyběhl ven. K mému úžasu se za mne postavil náklaďák, ze kterého vykládali dva chlapi, mladší a starý, květiny do vedlejšího obchodu z květinami. Protože jeho zadek byl úplně u ostrůvku, nenechal mezi mým vozem a jeho nárazníkem mezeru takřka žádnou. Vyjet bylo pro mne zcela nemožné. Šel jsem tedy k nákladnímu prostoru a chlapy kamarádsky pozdravil a porosil: ?Chlapi zdar, cuknete mi s tím půl metru, ať můžu vyjet?? A mladší mi řekl, že se neposere. Že tam není značka, že snad vydržím patnáct minut. Zděsil jsem se. Můj plán se hroutil. Ponížil jsem se tedy ještě jednou: ?No tak! Dyť o co de? Je to pro vás minutka!? A mladší mi znovu řekl, že se z ?toho? neposere, ale že na ?to? sere a vyskočil na nákladovou plochu. Probudil se i starší, a řekl mi, ať nezdržuju, že to takhle nevyloží nikdy. Něco se ve mě zlomilo. Otočil jsem se a křikl: ?Dík, děkuju, stary a mlady cyp! Co potom chceš!? Načeš ten mladý seskočil dolů, pravděpodobně s úmyslem mne inzultovat. Udělal jsem pár rychlých kroků směrem k mému autu a řaval na něj, ať zaleze zpátky, že takhle to opravdu nevyloží nikdy. Chlapovi to asi po chvíli přišlo divné, takhle mě honit kolem auta, tak šel znovu vynášet kytky. Vlezl jsem naštvaně do auta a přemýšlel, demolicí kterého světla začnu. Po chvíli jsem si to rozmyslel a rozhodl jsem si zvednout náladu přečtením nějakého článku ze Sportu. Výsledek se brzy dostavil. Popis fotografie: Bitva o všechno?! Včerejší trénink českého týmu o důležitosti situace vůbec nevypovídal. Baroš, Necid a Kadlec byli samý smích, mě naštval ještě víc. Připomnělo mi to totiž období, kdy jsem nastoupil v Praze do Makra. Můj přímý nadřízený mi tehdy doporučil ať se v práci nesměju. ?Vypadá to totiž, že potom nepracuješ na 100%, víš!? Posléze jsem dostal ještě spoustu jiných cenných rad. Jakože bych se neměl smát ani bezprostředně po ukončení práce, protože bych mohl budit dojem, že mne práce úplně nevyčerpala, protože jsem do ní nevložil celý svůj potenciál. Raději bych se neměl smát dříve, než zhruba za hodinu. To by snad měl už každý pochopit,... ...přečetl jsem tedy celý Sport, což při jeho 12 stránkách, které jsou více než z ? pokryty reklamou a barevnými fotkami není problém. Za deset minut květináři nastartovali a vyjeli. Mladší mi samozřejmě nezapomněl ukázat obligátní prostředníček, věděl totiž, že jsem jednička.