Pan Horáček je středně vysoký muž. Má kulaté bříško, přes které má přehozenou drahou koženou vestu. Vestu nikdy nezapne, protože to nejde přes to jeho kulaté bříško. Oba konce kožené vesty jsou zatěžkány kapsami, ve kterých pan Horáček nosí všechny věci co dobrý obchodník nosit musí. Hlavně telefon a kalkulačku. Pan Horáček poslouchá vážnou hudbu, mluví velice slušně a než odpoví, dlouho přemýšlí. Porost delších vlasů na jeho hlavě je přerušen rozsáhlou lysinkou. Lysina by byla umně zamaskována přehazovačkou, kdyby tuto netvořilo pouhých šest vlasů. Obličej pana Horáčka působí důstojně a rozvážně, tento dojem je zesílen drahými brýlemi s tlustými čočkami. Takto znám pana Horáčka už pár roků. Jako židovského obchodníka, který během zlomku vteřiny vypočítá cenu zakázky a potom několik minut přemýšlí a váhá nad koeficientem, jakým ji vynásobit. Pan Horáček si koupil BMW. BMW coupé.

Před pár týdny jsem dostal za úkol jet s panem Horáčkem do jedné firmy v Čechách na jednání. Potkali jsme se u Globusu u Olomouce. Zaparkoval jsem zánovní stříbrnou Fabii v ?plné palbě? vedle BMW pana Horáčka. Vypadala vedle BMW jako cykloš vedle horského kola. Pan Horáček zavelel, sedl jsem do vozu a pomalu jsme se rozjeli. Auto bylo vybaveno snad vším, co si ani nelze přát, protože si to laik nedovede představit. Zkuste vysvětlit pračlověku výhody pressa nad turkem! Tak jsem si připadal, když mi pan Horáček ukazoval elektronické systémy držící vůz na cestě, které byly pojmenovány nejrůznějšími zkratkami z nichž znám jen ABS a ještě jedu, kterou jsem zapomněl. Bezpečnostní pás mi podala jakási umělohmotná ruka, abych se nemusel moc natáčet dozadu. Já se zapnul a pan Horáček vyrazil na kruhový objezd. Kvůli bočnímu přetížení jsem měl dojem, že jsme jej projeli po dvou kolech a jen letmo jsem si všiml, že tam kde já mám ve Felicii rychlost R, má pan Horáček rychlost 6 a už dokonce zařazenou. Na dálnici jsem se nebál. Bylo mi sice trošku divné, že jindy patnácti minutový úsek Olomouc Mohelnice jsme zvládli zhruba za sedm minut, ale BMW nijak neupozorňovalo na to, že jede kolem 250km/h. Pravé peklo nastalo, až jsme s panem Horáčkem sjeli na obyčejnou cestu na Hradec Králové. Pan Horáček to pálil stošedesátkou, najížděl snad na metr za zadní nárazník auta před námi a situaci komentoval brněnsko-zlínským dialektem: ?To só mistři volantu, to só mistři? nebo ?Přece sa za nima nebudem vléct? a podobně. Po smrtinosné jízdě na místo jednání jsem si říkal, že to snad už ani horší být nemůže. Mýlil jsem se. Při zpáteční cestě se pan Horáček rozhodl, že pojedeme od Hradce Králové na Šumperk. Pro neznalé, jedná se silnici číslo 11, která v těchto místech protíná spodní partie Orlických hor a je vybavena několika záludnými serpentinovými úseky. V jednom z nich pan Horáček pozoroval klesající hodnotu na palubním teploměru pod bod mrazu a prohlásil: ?Ty ve, to bude namrzly, to bude namrzly ty ve.? A prudce sešlápl plyn. Tupě jsem zíral do mahagonového dřeva na palubní desce s nápisem Airbag a přemýšlel, kde se ukrývá zbylých třináct. Tolik airbagů totiž BMW coupé má. Při předjíždění kamionu se dřevem jsme jeli dvěma koly po trávě. Za skelnýma očima jsem si tiše představoval, jak mě ta pitomá deska z leštěného dřeva trefuje do čela z důvodu explodujícího vzduchového polštáře. Teď už znám pana Horáčka také jako závodního jezdce. Člověka, co dokáže předjíždět jak před zatáčkou, tak před horizontem a to najednou.