Doslova nabitý víkend
V sobotu ráno jsem vyrazil do Pardubic navštívit Fila a hned první cesta vlakem jakoby měla být předzvěstí toho, že nepůjde o úplně obyčejný víkend (ostatně - s Filem je to vždycky neobyčejné). Za Českou Třebovou náš rychlík zničeho nic zastavil, protože jsme na přejezdu srazili nějakou osobu. Zvláštní bylo, že přestože strojvůdce nepochybně použil rychlobrzdu, jako cestující jsem si v podstatě ničeho nevšimnul. Jenže pak mi došlo, že ani rychlobrzda nezastaví vlak na pár metrech tak jako auto - vždyť lokomotiva zůstala asi 150 metrů za přejezdem. Ale to je vlastně elementární fyzika...
Po šťastném shledání s Filem o dvě hodiny později jsme vyrazili na Kunětickou horu, protože v Pardubicích v sobotu odpoledne bylo docela mrtvo a taky proto, že Fila to tam "tak nějak sere". O tom, co všechno jsme "na Kuňce" zažili (a vypili) tu vyprávět nebudu, zmíním jen překvapení, když nám nad hlavami prolétl Sopwith Camel pronásledovaný Rudým Baronem (parádni jak cyp).
Protože jsem se dnes ráno v podhradí neprobudil zcela ve své kůži (tímto se omlouvám za zborcení romantické procházky mladému páru, ale fakt to muselo ven), vydali jsme se nazpět pěškobusem po parádní cyklostezce vedoucí až do Pardubek, poslední část podél Labe - prostě idyla. Několikrát jsme potkali i "třiapůlu" (vysportovaná kočena na bruslích, o níž Fil s šarmem sobě vlastním doslova prohlásil, že "Ta by kvičela jak třiapůla v bahně" a tím mě naprosto odzbrojil:-D).
Pak jsme chvíli poseděli před nádražím u vodotrysku a když jsme se už už chystali odejít na polívku, všimnul jsem si jak mladý cigán bije svou holku (ne-cigoňu) a tlačí ji do fontánky. Tohle já ale nemůžu vystát, nemůžu se dívat jak nějakej grázl bije ženskou a tak jsem na něj zařval, ať ji nechá bejt. Dosáhl jsem svého - cigoš nechal holku holkou a rozeběhl se na mě. Mohl být tak deset-patnáct metrů ode mně a čas se najednou zpomalil a já věděl, že jsem si zadělal na průser, hned mi bylo jasný že jsem v tom sám a že i když je kolem hromada lidí, nikdo mi nepomůže. Přesto jsem se ani nehnul a nebylo to strnulostí strachem, protože strach jsem vůbec necítil, cítil jsem jen zlost na toho zmrda. Neuhnul jsem ani když byl už těsně u mně.
Nikdy předtím jsem se v podstatě nebil, takže se s váma chci podělit o novou zkušenost - adrenalin zpomaluje čas a rány vůbec nebolí (to až je po všem). Nelituju ani trošku že jsem do toho šel a naopak jsem na sebe hrdej, že jsem jako jedinej z hromady lidí měl odvahu postavit se proti bezpráví a svinstvu, že jsem se k problému neotočil zády a nedělal že nevidím. Že jsem nebyl lhostejnej k tomu, co se kolem mě děje.
Nenapsal jsem to sem proto, abych se chlubil nebo ze sebe dělal hrdinu - nejsem ani odvážnej ani hrdina, jsem úplně obyčejnej člověk. Napsal jsem to proto, abych vás o něco poprosil: nebuďte lhostejní ke svýmu okolí a nebojte se zasáhnout když se děje něco, s čím nesouhlasíte. A nebojte se přidat k někomu, kdo se zlu postavil - je to totiž vážně hrozný když člověk ví, že je v tom sám i když je kolem hafo lidí. Dneska to bylo "na férovku", ale co když těch grázlů bude příště víc? Já se zase ozvu, to vím už teď. Dík a zkuste o tom aspoň popřemýšlet, prosím.
V sobotu ráno jsem vyrazil do Pardubic navštívit Fila a hned první cesta vlakem jakoby měla být předzvěstí toho, že nepůjde o úplně obyčejný víkend (ostatně - s Filem je to vždycky neobyčejné). Za Českou Třebovou náš rychlík zničeho nic zastavil, protože jsme na přejezdu srazili nějakou osobu. Zvláštní bylo, že přestože strojvůdce nepochybně použil rychlobrzdu, jako cestující jsem si v podstatě ničeho nevšimnul. Jenže pak mi došlo, že ani rychlobrzda nezastaví vlak na pár metrech tak jako auto - vždyť lokomotiva zůstala asi 150 metrů za přejezdem. Ale to je vlastně elementární fyzika...
Po šťastném shledání s Filem o dvě hodiny později jsme vyrazili na Kunětickou horu, protože v Pardubicích v sobotu odpoledne bylo docela mrtvo a taky proto, že Fila to tam "tak nějak sere". O tom, co všechno jsme "na Kuňce" zažili (a vypili) tu vyprávět nebudu, zmíním jen překvapení, když nám nad hlavami prolétl Sopwith Camel pronásledovaný Rudým Baronem (parádni jak cyp).
Protože jsem se dnes ráno v podhradí neprobudil zcela ve své kůži (tímto se omlouvám za zborcení romantické procházky mladému páru, ale fakt to muselo ven), vydali jsme se nazpět pěškobusem po parádní cyklostezce vedoucí až do Pardubek, poslední část podél Labe - prostě idyla. Několikrát jsme potkali i "třiapůlu" (vysportovaná kočena na bruslích, o níž Fil s šarmem sobě vlastním doslova prohlásil, že "Ta by kvičela jak třiapůla v bahně" a tím mě naprosto odzbrojil:-D).
Pak jsme chvíli poseděli před nádražím u vodotrysku a když jsme se už už chystali odejít na polívku, všimnul jsem si jak mladý cigán bije svou holku (ne-cigoňu) a tlačí ji do fontánky. Tohle já ale nemůžu vystát, nemůžu se dívat jak nějakej grázl bije ženskou a tak jsem na něj zařval, ať ji nechá bejt. Dosáhl jsem svého - cigoš nechal holku holkou a rozeběhl se na mě. Mohl být tak deset-patnáct metrů ode mně a čas se najednou zpomalil a já věděl, že jsem si zadělal na průser, hned mi bylo jasný že jsem v tom sám a že i když je kolem hromada lidí, nikdo mi nepomůže. Přesto jsem se ani nehnul a nebylo to strnulostí strachem, protože strach jsem vůbec necítil, cítil jsem jen zlost na toho zmrda. Neuhnul jsem ani když byl už těsně u mně.
Nikdy předtím jsem se v podstatě nebil, takže se s váma chci podělit o novou zkušenost - adrenalin zpomaluje čas a rány vůbec nebolí (to až je po všem). Nelituju ani trošku že jsem do toho šel a naopak jsem na sebe hrdej, že jsem jako jedinej z hromady lidí měl odvahu postavit se proti bezpráví a svinstvu, že jsem se k problému neotočil zády a nedělal že nevidím. Že jsem nebyl lhostejnej k tomu, co se kolem mě děje.
Nenapsal jsem to sem proto, abych se chlubil nebo ze sebe dělal hrdinu - nejsem ani odvážnej ani hrdina, jsem úplně obyčejnej člověk. Napsal jsem to proto, abych vás o něco poprosil: nebuďte lhostejní ke svýmu okolí a nebojte se zasáhnout když se děje něco, s čím nesouhlasíte. A nebojte se přidat k někomu, kdo se zlu postavil - je to totiž vážně hrozný když člověk ví, že je v tom sám i když je kolem hafo lidí. Dneska to bylo "na férovku", ale co když těch grázlů bude příště víc? Já se zase ozvu, to vím už teď. Dík a zkuste o tom aspoň popřemýšlet, prosím.
