Tahle vedra jsou veskrze zničující záležitost. Člověk mého typu nemá příliš možností. Ostatní se vesele koupou, ale co já? Vodu, která není na pití, akceptuji pouze ve formě sprchy, kterou mám rád a vany, kterou toliko z nutnosti toleruji. Přírodní nádrže, rybníky a přehrady nejsou pro mne stvořeny. U kačáku je bahno co se mi mazlavě protláčí mezi prsty u nohou, nebo oblázky, které mi tlačí do nožní klenby. Voda je zároveň plná tajemných živočichů, kteří mají jedinou funkci a to být hnusní, což se jim jistě daří. Tahle odporná stvoření stojí pod hladinou frontu na to aby se mi někam zakousla, přisála nebo alespoň odporně slizce dotkla. Bazény jsou zase plné lidí. Smrdí chlórem a je do nich namočeno. Vedle nich leží potetovaní cigáni a umělohmotné ňadřatice. Nevím, kdo z nich do bazénu močí častěji. Takže ekl ekl ekl. Člověku jako jsem já tedy v těchto kritických dnech zbývá pouze nemnoho možností. Sedět ve stínu a cucat nanuk, popřípadě pivo a sprostě nadávat. Nechat si při tom pod pažemi vypotit smrdutá kola a tvářit se, že ?to už bylo!? Pot nechat volně téci pod čepicí a nevšímat si malých slaných potůčků skapávajících po jednotlivých slepencech vlasů na zem. Zapařit části těla, která ukrýváme pod spodním prádlem a následně si chůzí oprudit prostor mezi půlkami a vnitřní strany stehen až k bolestnému vlčímu uzoufání. Postupně utopit i poslední zbytky lidské důstojnosti v lepkavém potu, zavřít oči a bolestně vzpomínat na zimní radovánky. Na koulovačky, na bobovačky a běžkování. Na Vánoce, tučňáky a ledovou tříšť. Na zimní olympiádu, lachtany, lední medvědy, eskymáky, Roalda Amundsena, ledoborce, na krasobruslení a dokonce i na hokej. Vzpomínat na kapra, salát a české skláře co vyfukují vánoční ozdoby. Na Cimrmany a jejich dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem. Na neopakovatelnou jedinečnost sněhové vločky a na polarium v Čeladné...
Tohleto hnusné vedro. Nesnáším to!
Tohleto hnusné vedro. Nesnáším to!
