Měření rychlosti průtoku plynu kanálem.

(Tento odstavec je nudný, ale týká se příběhu, který bude po odstavci následovat. Kdo nemá chuť, nechť jej přeskočí)
Každý si jistě pamatuje ze střední školy, že průtok rychlost průtoku plynu kanálem lze spočítat na základě dvou údajů. Statického a dynamického tlaku. Absolutní hodnota jejich diference se dosadí do vzorečku, v němž hraje zásadní roli ještě dvojka, hustota měřeného plynu a odmocnina. V praxi se této metody užívá hojně a výtečným nástrojem pro získání diference statického a dynamického tlaku je tzv. Prandtlova sonda. Prandtlova sonda neboli ?prantlovka? je v podstatě koaxiální dvojtrubička, zalomená na svém konci do pravého úhlu, kde je opatřena normalizovanou hubicí. Prandtlova sonda se vsune do připraveného měřícího otvoru v potrubí, hubice se nastaví směrem proti proudění měřeného média. Na spodní straně je na oba výstupy, z vnější i vnitřní trubice napojen snímač tlaku. Sofistikovaněji vybavení měřiči mají na prantlovku napojen přímo převodník, který jim zobrazí rychlost v kanále bez nutnosti přepočtu. Osobně jsem zastáncem klasických mikromanometrů, protože voda je voda a tu neošidíš. Standardní prantlovka měří zhruba metr, je vyrobena z tlustostěnné nerezové trubice o průměru cca 12mm, na vnější straně větší trubice je vybavena kalibrovaným měřidlem pro rychlý odečet průměru potrubí. Kdo by měl zájem proniknout hlouběji do problematiky měření průtoků Prandtlovou sondou, nechť klikne zde.



Odborníci z cizího města

(Nyní následuje vlastní příběh. Pokud by Vám nebylo jasné, co a hlavně proč se v příběhu odehrávalo právě tak, jak se odehrávalo je možné, že předchozí odstavec Vaše informace doplní)

Minulý týden jsme byli vyzváni k jednání v Liberci. Do Liberce je cesta dlouhá a leží na ní město Nymburk. V Nymburku je firma, která dělá papírové krabice. Několik tun krabic měsíčně. Naše měřící skupina dostala zakázku ? Změřit průtok vzdušiny v odsávacím potrubí u vysekávací linky. Za takových pár šupů by bylo nesmyslné, posílat tam někoho zvlášť autem. Padla tedy úmluva, že průtok změříme my, já a můj šéf Jiří. Několikrát do roka přeci průtoky měříme pro vlastní potřeby nastavování vzduchotechniky, není tedy problém.

Přijeli jsme na místo, kde se nás ujala pěkná sekretářka. Uvařila kafe a usadila nás v rozlehlé zasedačce. Tam na nás už čekal p. Janečka, vedoucí údržby celého podniku. Obdrželi jsem bílé pláště, kvůli BOZP. Následovala několikaminutová diskuze a otázky jak vlastně budeme průtok měřit. Opakovaně jsme vedoucího údržby ujistili, že měření průtoků je naprosté trivium z měřičských dovedností a celá procedura bude trvat maximálně několik minut. V této pasáži jsme obstáli na výbornou a chlap nám sdělil, že je opravdu prima si promluvit s takovými odborníky. Potom jsme se zvedli a šli jsme do provozu hledat nejvhodnější místo k měření. Dotyčné potrubí viselo v osmimetrové výšce pod stropem bez možnosti dostat se k němu. Nakonec jsme našli nějakou ?mašinu? (drtičku papíru) z jejíž obslužné lávky po vylezení na horní okraj zábradlí se dalo na potrubí dosáhnout. Musím doplnit, že pokaždé varujeme naše měřiče, že pokud provozovatel nebude mít měřící místo řádně vybaveno lešením nebo jinak zajištěno z hlediska obsluhy, mají učinit o této skutečnosti zápis zabalit to a vůbec NEMĚŘIT! Ne tak my! Šéf vylezl na zábradlí, obdržel aku vrtačku a začal dělat díru. (která měla být samozřejmě již dávno hotová). Aby se minimalizovalo riziko pádu do šestimetrové hloubky na drtičku papíru raději jsem Jiřího přidržoval. Pod stropem bylo neskutečné vedro, začali jsme se potit a agresivní papírový prach začal pomalu fungovat. Lepil se všude. Vypadali jsem poměrně bizarně, jak jsme balancovali na zábradlí navzájem se přidržovali, a střídali se ve vrtání tlustého plechu. Zespodu nás sledoval hlavní údržbář a obsluha drtičky, kterou na chvíli vypnula. Konečně se nám díra povedla. Rychle jsme si nachystali měřící pomůcky a Prandtlovu sondu a Jiří povídá: ?Nejdříve změříme průměr toho laufu a až pak ten průtok.? ?OK? zněla moje odpověď. Chytl jsem Jirku za nohy a on strčil sondu do díry. Následně stihl říci pouze: ?Kurva...? a než dořekl ?...to je fofr!!!? sonda se mu vymrštila z rukou vjela do potrubí jak nejdále mohla a zvedla se pod úhlem 45° směrem k potrubí. Dále s ní nešlo pohnout ani doleva, ani doprava ani nahorů ani dolů, prostě vůbec. Jiří málem leknutím spadnul, ale já jej udržel. Čuměli jsme jeden na druhého, co se to děje a než jsme stihli překvapení ze vcuclé sondy do potrubí rozdýchat, začal řvát na celou halu alarm. Dole začali zmateně pobíhat lidi. Přes hluk fabriky jsme vůbec neslyšeli, co na nás ti dole volají a jen jsme se snažili sondu vyprostit z potrubí ven. Po pěti minutách přestal alarm řvát, ale dole pod námi se začali shromažďovat pracovníci a čuměli na nás a sem tam na nás i něco pokřikovali. My jsme bezradně cukali sondou uvíznutou v potrubí a potili jsme se čím dál tím více. Z několika minutového triviálního měření se pomalu stávala tragikomedie s hororovými prvky, která nemohla skončit dobře. V jedné chvíli jsem si vzpomněl na šéfa údržby jak hovořil o odbornících a dostal jsem záchvat neudržitelného smíchu. Vida zoufalství na šéfově obličeji a totální nasranost na desítkách obličejů dole pod námi, rozhodl jsem se smát zády k obecenstvu. Už od dob Járy Cimmrmana každý ví, že smích i pláč se vyjadřuje třepáním rameny, vsadil jsem tedy na to, že si dole budou myslet, že zoufalstvím pláču. Nakonec po téměř hodině a půl se nám pomocí několika návrtů do potrubí podařilo sondu vyprostit ven. Zpocení a špinaví od papírového prachu jsme pocítili značnou úlevu. Lidé dole málem začali tleskat a pomalu se začali rozcházet. Pochopili, že naše představení už skončilo. K našemu překvapení byla nerezová trubice zlomená, téměř do pravého úhlu. Vůbec jsme nemohli pochopit, jak vzdušina v potrubí dokáže zlomit nerezovou trubku o průměru 12mm, když i urostlý chlap by si ji musel upevnit do svěráku a i tak by se měl bez kladiva co činit. Zalepili jsme maxidíru v potrubí, která po našem neúspěšném zásahu zbyla a slezli jsme dolů.

Dole jsme se cítili hrozně. Vedoucí výroby daného úseku nás přišel pojebat, že je kvůli nám bez prémií, protože nedodrží normu výroby. Nemohli jsme pochopit, co se vlastně stalo a proč jsme vypnuli naší ?sondičkou? během jediné sekundy půl fabriky. A pak nám to konečně šéf údržby p. Janečka vysvětlil. Dané potrubí nebyl vzduchotechnický odtah, jak jsme si dle špatných informací mysleli. Byl to potrubní transportér odřezků papíru. Některé kusy byly až metr dlouhé. Dopravník přepraví kila papíru za minutu a naše ?prantlovečka? celý dopravník ucpala. Obrovský tlak papíru ji následně zlomil. Vyhodilo to mašinu, která tiskla kontinuálně z čtyř barev, tzv. CMYK tisk. Tento tisk musí být kontinuální po celou dobu směny dokud se nespotřebují všechny barvy, protože jinak se zalepí trysky, což se samozřejmě stalo. Pro obsluhu to znamenalo trysky vyčistit a stroj do noční šichty najet a zřejmě zůstat v práci až do ranních hodin. Janečka taktéž přišel o prémie, tak jsem jej uklidnili, že my zase máme po sondě, která koštuje bratru třicet litrů, což jej moc neuklidnilo. Přesto, že tíhu našeho zavinění jsme moc necítili zpět k autu už jsme nešli jako ?odborníci z cizího města? středem haly, ale potupně jako ?halzloví pavouci? kolem stěn, ...