David Lynch (živě)

Byla lednová neděle, zataženo, sychravo kolem 0. Vyrazil jsem přes Šenov kolem kostela, kde se vdávala moje babička na kešku, která je umístěna v okolí Volenského rybníka. Cestička ke keši nevede a pole byla promáčená, že jsem měl po chvíli úrodnou hnědozem až u kolen. Hledání krabičky bylo místo zábavy utrpením, proto jsem velmi záhy celou akci ukončil. Než jsem opět usedl za volant oškrabal jsem kule blata z podrážek tenkým klacíkem, jak nejlépe to šlo. Otráveně jsem nastartoval a přes rozměrné čelní okno našeho Connecta jsem viděl, jak po zachmuřeném šedém nebi sviští ještě šedější mraky. Ne, dneska to na další kešování nevypadá, pojedu domů. Přes Vratimov a stavím se u tety a strejdy.

Cesta od rybníka do Ostravy vede přes Vratimovské Zadky (místopisný název) a Datyně a potom dál do Vratimova a Kunčic a konečně do Ostravy. Mezi rybníkem a Datyněmi je dvoukolejná dráha, kudy jezdí rychlíky, které si zkracují cestu o Bohumín a uhánějí rovnou na Havířov a potom dál až na Slovensko. Trať je to velmi frekventovaná. Samozřejmě, že výstražná znamení na přejezdu už blikala a zvonky zvonily, blim blam, blim blam. Než jsem dojel k padajícím závorám, všiml jsem si bizarního psíka, zanedbaného šedobílého kokršpaněla. Kokr s dredy místo chlupů si to šmároval po okraji cesty a minul mě v pomalu dojíždějícím autě. Z druhé strany přejezdu se už naštosovala auta v čele s modrým Berlingem. Měla vypnuté motory. Vlevo před závorami vedle tratě stál děda. Na nohou mokasíny, krátké od mastnoty špinavé montérky mu odhalovaly kotníky a stejně sepraná blůza dávala prostor k vyniknutí kárované flanelové košili. Na hlavě měl děda rádiovou čepici ?baret?, posunutou k jednomu uchu. V rukou držel dlouhý klacek a ostrým nožem jej strouhal do špičky. Oči rychle těkaly z předmětu na předmět, za prázdným pohledem nebylo nic. Děda se při strouhání kýval ze strany na stranu jako otec se sekerou v ruce v ?majorově studni?. Výstražná znamení blikala a zvonky zvonily. Blim blam, blim blam.

Děda strouhal do rytmu zvonků klacek, blim blam, blim blam a démonicky se kýval ze stany na stranu. Z boku se znovu objevil psík a začal se mu radostně motat mezi nohama. Blim blam, blim blam, klacek už byl od strouhání poloviční. Konečně se od Havířova s rachotem přiřítil vlak. Děda se dál démonicky kýval. Blim blam, blim blam. Uběhlo několik minut a šraňky byly pořád dole. Ještě pojede jeden vlak, pomyslel jsem si. V tom okamžiku se stalo několik věcí najednou. Děda dostrouhal klacek, žalostný špalíček odhodil a začal strouhat nový. Blim blam. Psík, který se mu do té doby motal kolem nohou najednou vběhl do kolejiště nedbaje závor ani světel a posadil se doprostřed mezi koleje. Blim blam. V té chvíli jsem periferně zahlédl jak se od Ostravy řítí vysokou rychlostí zelená lokomotiva a za ní celý rychlík. Podíval jsem se přes přejezd a viděl jsem kluka v modrém Berlingu, jak si rychle rukama zakrývá oči. Děda nepřítomně strouhal dál svůj klacek a já ztuhl. Jediné na co jsem se zmohl byl hlasitý výkřik: ?Kurvááááááá!?.

Pes seděl na přejezdu a lhostejně se škrabal zadní nohou za uchem a pozoroval po druhé koleji projíždějící rychlík. Když byl vlak pryč, pes vstal a volným krokem se vydal směrem na Vratimov. Zvonky ještě zvonily, ale jejich blim blam už nebylo tak zlověstné, jako před tím. Závory se zvedly, a když jsem míjel usmívajícího se kluka v Berlingu, kývli jsme na sebe hlavami. Oba jsme věděli. Děda dál strouhal svůj klacek a pes zmizel někde mezi domy ve vesnici. Doteď mi není jasné, jestli ten pes byl tak chytrý, nebo měl jen tolik štěstí.