Kausa "trombolik"

Protože se množí dotazy jako : "Co ti je?", nebo "Co ti bylo!" a "Proč nejdeš na pivo!", rozhodl jsem se jako každá opravdová celebrita udělat takové neoficiální "tiskové prohlášení", na které budu postupně všechny tazatele odkazovat, abych nemusel tu samou píseň zpívat pořád dokola - případně si pro zábavu vymýšlet sedm různých příběhů.

Takže zde je "tiskové prohlášení":

Začnu opět zeširoka. V říjnu 2012 se mi nafouklo lýtko a bolelo jako prase. Přes svého obvoďáka a jeden marný pokus o vyšetření na poliklinice (neměl jsem ten správný průkaz, tak mě nadneseně málem nechali chcípnout), jsem se dostal na ambulanci kardio-vaskulárního oddělení FN v Ostravě-Porubě. Z předchozího povídání si všichni pamatujeme, jak moc mám strach z bodavého hmyzu. Existují ještě dvě další věci, ze kterých mám ještě větší strach. Jehly, nořící se do mých žil při odběru krve. A představa, že ten odběr krve dělají vosy. Dokážete si tedy představit, jak jsem se cítil, jen když jsem si četl na dveřích název "kardio-vaskulární". Jasně a zřetelně jsem před očima viděl ten obrázek cévních systémů ze strany 26 z učebnice 7.tř. ZŠ a bylo mi jasné, že každou jednotlivou žilku mi při vyšetření rozbodají.

Naštěstí mi lékař pojezdil nohu nějakým UZ dopplerem a na základě toho vyřkl verdikt: "Flembo-trombosa podkolení žíly - okamžitá hospitalizace" A já se málem zhroutil. Když jsme se s doktorem chtěli dobrat příčiny vzniku sraženiny v mojí noze, na žádný důvod jsme nepřišli. Ptal se mě, jestli jsem neměl úraz, zlomeninu, nebo jestli jsem nedostal do nohy pukem - což se běžně stává - člověk jde po ulici, poslouchá mp3 a někdo po něm mrdne zpoza rohu puk,... Zkrátka důvod vzniku sraženiny lékař označil za idiopatický, což v překladu znamená, že o tom ví hovno, jen by to takto lakonicky napsané ve zprávě - o příčině vzniku víme hovno - vypadalo nedůvěryhodně, tak lékař použije latinské slovo - idiopatický.

Po vyšetření mě posadili na vozík, jen ať se mi ta sraženina - ježiš marjáá - neutrhne a neudělá mi tu plicní embólii (Připomínám, že na poliklinice mě odmítli vyšetřit!!!). V nemocnici jsem si poležel 4dny, konečně, jak jsem se těšil, mi rozpíchali žíly, do břicha navalili "ředící" heaprinové injekce a začal jsem chroupat warfarinové bombónky. Potom následovala 1/2 roční pečlivě kontrolovaná léčba warfarinem, na jejímž počátku mi ještě musela asi 14 dní Marketič píchat ty pojebané hepariny do břicha (původně jsem si to měl píchat sám, ale... ...nějak to nešlo...). A potom další tři měsíce relativně volnějšího křoupání "krve ředícího prášku" z produkce nenáviděné farmaceutické megafirmy Bayeru (Leverkusen). A k tomu všemu jsem musel s výhledem několika let nosit slušivé a velice pohodlné kompresní punčošky. Celkově po devíti měsících se doktor rozhodl léčbu ukončit - přestože příčiny vzniku onemocnění byly idiopatické - zkrátka o nich věděl hovno (ne nedávám mu to za vinu, sám jsem už nechtěl ty kurevstva chroupat).

Tak jsem se tři týdny radoval, že už nejsem pacient, ale normální slušný člověk (který neodsává ze systému potřebným Kellerům a Bakalům, muheheh...). Minulý týden ve čtvrtek vyrazím, jako obvykle do práce na kole. Z kopce mi to jde dobře, po rovině blbě a mírný kopec nemůžu kurva vyjet. Cesta, která mi trvá mezi 22-25min se najednou nedá zvládnout ani za 35min. Dojedu do práce úplně zchvácený, bledý, no maras. Vzpomněl jsem si na brožuru, kterou jsem četl v nemocnici, kdy mám vyhledat lékaře. Jedním z hesel byla "dušnost". Tak jsem zavolal svému dvornímu lékaři pro kardiovaskulární systém. Řekl mi, že asi o nic nejde, ale ať pro jistotu přijedu, protože jsem už ta rizikové skupina. Kolega šéf mě naložil do Oktavky a vyrazili jsme směr FN.

Kontrolní UZ doppler nohou dopadl naprosto v pohodě. Žádná sraženina, nic co by nasvědčovalo nějakým problémům. Prý více než 80% sraženin vzniká v oblasti nohou a třídel. Poděkoval jsem za vyšetření a zamumlal něco o hypochondrech. Doktor mě ve dveřích zastavil a říká, ať si ještě zajdu na ústav "nukleární medicíny" (ano, čtete správně), že mi tam udělají "fotku" plic, když jsem měl tu dušnost.

V "nukleárním" ústavu mi napíchli radioaktivní kontrastní látku a posadili před nějaké "fotonové dělo", nebo co to bylo za zkurvysynstvo. Naneštěstí jsem přímo od mašiny viděl sestřičce na monitor a už mi bylo jasné, že je zle. Vůbec jsem nevěděl, co která barva na monitoru reprezentuje, ale jeden plicní lalok byl úplně jinak barevný než ten druhý. Tak! A je to v piči. Po vyšetření si mě zavolal doktor a při vstupu do ordinace mi říká: "Prosím, posaďte se!" Takže jsem fakt v hajzlu, problesklo mi hlavou. A bylo to tak! Oboustranná plicní embolie. Jedna plíce 38%, druhá 62%. Nebyl jsem schopen doktora poslouchat, takže nevím, jestli ta čísla reprezentují "průchodnost", nebo "ucpanost", ale když to přešenu přes vážený průměr, dostávám celkem luxusní kapacitu plic 50% z původního oběmu.

No, 50% není zdaleka na umření, jako třeba 70%, nebo 90% (ucpání). Dokonce se s tím dá i chodit, rybařit, jezdit na kole z kopce. Hůř se dá běhat do schodů, nebo chodit s batohem po horách. Takže když už jsem to přežil, tak aspoň dovolená v Gruzii s Toníkama v hajzlu. Měli jsme vyjet za necelých 14 dní. Místo toho opět okamžitá hospitalizace, a spousty vyšetření. Reforma zdravotnictví by měla proběhnout opravdu velmi záhy. Přestože některá vyšetření nebyla zrovna příjemná a některá kurva bolela, vůbec jsem neplakal! Ani to ovšem sestřičku neobměkčilo, aby mi dala obrázek ze žirafou, po kterém jsem tolik toužil a kterého jsem se opakovaně dožadoval. Taky jsme se dost nasmáli, když při UZ břicha lékař zbystřil při "skenování" mé pravé ledviny. Pořád jezdil "zvonkem" sem a tam, a údiv se mu zračil na tváři. Tak jsem to nevydržel a prozradil mu, že tu druhou levou vůbec nemám ať ji radši ani nehledá. Tvář se mu rozjasnila a říká: "Aha, takže proto je tak velká a já myslel, že tu mám nějakou chybu..." I přes to, že jsem se takto pěkně sblížili, mi lékař na závěr odmítl sdělit pohlaví dítěte, ale aspoň se zasmál a říkal, ať si počkám, že to bude překvapení. Obrázek žirafy sice nemám, ani pohlaví mimina jsem nezjistil, ale byl jsem alespoň ujištěn, že plicní embolie nezpůsobila žádný problém na funkci roslináře jednotlivých orgánů, a to zejména srdce. A to je taky dobře, ne?

Tak jsem si zase pět dní poležel, rozpíchali mi břicho, nakrmili mě klepkama a jsem zase "naředěný". Teď jsem druhý den doma. Výhled je takový, že následujících 14 dní nemám dělat nic, jenom sedět (ani nevím, jak je to s valením koňa, kurvafix, bo u toho se člověk tež zadycha). Následně mám opatrně začít zatěžovat organismus chozením, klusáním, jízdou na kole, ale pomaloučku, polehoučku. Zároveň mi Marketič opět valí injekce do břicha, což samo o sobě není problém, vůbec to nebolí, jen jaksi ubývají nepropíchaná místa, břuch mám jako jehelníček a píchanec do již existující modřiny, to je fakt na posrání,... Ale nechci si jen stěžovat, protože ta injektáž by měla taky záhy skončit.

Zkrátka výhled je takový, že pokud půjde všechno dobře, do půl roku bych měl být zpět na svých 100% objemu plic, dokonce bez trvalých následků. Jestli si budu muset doživotně "ředit" krev se teprve zjistí. Za půl roku jdu na další příjemné testy na hematologii (další název při kterém se mi dělá zle). Zatím mě vybavili ještě bizarnějším typem kompresních punčoch, než jsem nosil doposud. Linkuju Vám foto svého nového "outfitu". Zdejší hematolog rozhodl, že mi nestačí pouze "podkolenky" a obdržel jsem elastické punčochy až ke tříslům. Kromě toho, že je v tom kurevstvu extrémní vedro, mi neskutečně sluší. Posuďte sami z fotografie, že takové překrásné nohy mi musí nejedna baba závidět!

Srdce mi ovšem svírá obava, že když v bílých punčochách vyrazím v kraťasech mezi "normální" lidi, nějaký plešatý homofobní homofob mi dá tečku. Taková tečka do nosu, když má člověk naředěnou krev není žádná sranda. Takže si ještě rozmyslím, zda tyto punčochy "homologuju" do běžného provozu,...

Takže když by se nějaký zvědavec typu Kapisa na něco ptal, ať si to tady přečte.