Jako dítě a pubescent jsem byl ošťara, ošťarná, a protože nejčastěji byl nablízku můj tehdy mnohem mladší bratr, jako objekt vhodný pro mé ošťarování se hodil nejlépe. Dokonce mne v té době ani nepřepral, což mou motivaci jej nenechat na pokoji násobilo. Po tom, co mé promyšlené psychologicko-fyzické ošťarování donutilo Jindříška bečet, přiletěli mamka s tatou a ?srovnali? nás oba, což bylo krajně nespravedlivé, ale proto mi to vůbec nevadilo, ba naopak. Není totiž větší slasti, než pozorovat bratrova zoufalá a bezmocně našpulená ústa a obličej, jehož výraz díky ošťarování osciluje mezi smíchem a pláčem. Ano, takové zlé a odporné děcko jsem býval. Můj vrcholný ošťarný okamžik přišel jednou po cestě za babičkou do Ostravy. Byl to také jeden z posledních pokusů bratra otravovat, protože naše fyzické dispozice se pomalu vyrovnávaly a taky bych mohl jednu chytnout. S tímto rizikem se samozřejmě motivace ošťarovat naopak značně snižuje. Proto jsem věděl, že buď teď nebo už nikdy. Výhodou mého plánu bylo, že bratr po nastartování motoru auta téměř okamžitě upadal do téměř komatického spánku. Tahle vlastnost se jej mimochodem drží stále. Když brácha usnul, nezřídka mu zůstala otevřená ústa. Mnohdy dokořán. Když si tímto způsobem vychrupkával jízdu už tři čtvrtě hodiny, v podstatě jsem neměl jinou možnost. Z kapsy jsem vytáhl audio kazetu s nahrávkou od skupiny Queen a opatrně jsem ji bratrovi vsunul do doširoka otevřených úst, pěkně mezi čelisti. Samozřejmě, že se okamžitě probudil! To Vám byla legrace! Jindra mne chtěl strašlivě seřvat, co ho jako budím, jenomže měl tu kazetu v puse. Tak na mne huhlajíc poulil oči, a máchal rukama, než se úplně probral, aby si kazetu z pusy dokázal vytáhnout. No ještě teď se směju, když Vám to tu píšu...