Ano, je to tak!

Život není spravedlivý. To, že to v životě už nikam nedotáhnu zařídili moji rodiče. Dali mne na fotbal. Přesto, že jsem přes týden pilně trénoval, o víkendu se muselo jet k babičce nebo na chalupu. Můj nesporně obrovský talent se tedy rozvíjel jen velmi pozvolna, protože za několik let aktivního chození ?do fotbalu? jsem posbíral pouze minutové paběrky na konci několika málo ostrých soutěžních zápasů. Trenér si totiž nemohl dovolit postavit do základní sestavy neprověřeného hráče. Hráče mého typu střídal na posledních pět minut za již rozhodnutého stavu. Jednou se naskytla příležitost. Na chalupu se nejelo a Tomáš Hrubý můj spoluhráč zvaný ?Pampeliška? pro svou bujnou hřívu, na zápase z důvodu oteklých mandlí chyběl. Byl to můj největší konkurent na místo pravého obránce. Cesta do dresu s normálním číslem byla volná! Obdržel jsem čtyřku namísto nelichotivé čtrnáctky. Dresy byly žluté, bavlněné a o několik čísel větší. Když jsme si je oblékli, z trenek byly pumpky a trika jsme měli téměř po kolena. Dresy vždycky smrděly špatným usušením a štulpny škrábaly jako peklo. Červená čísla na zádech dresů byla pečlivě přišita nejméně maminkami našich maminek. Přesto pro každého z nás znamenaly mnoho. A já měl čtyřku! Vletěl jsem do zápasu aktivně. Pár tvrdých zákroků mi zajistilo respekt jak u protihráčů, tak hlavně u spoluhráčů, pro které jsem byl do té doby pouze něco jako maskot týmu. Už si nepamatuji, jak zápas skočil, ale po zápase mi trenér říkal, že jestli budu chodit konečně i na zápasy, budu pravidelně hrát. Jenomže další týden jsme jeli na chalupu a já už se nikdy v základní sestavě neukázal. Dopady na mou psychiku jsou zřejmé. Sbohem zářná kariéro, sbohem lukrativní plate! Sbohem živote v přepychu, sbohem zlato, šperky a drahé kamení...

Zatímco v tomtéž čase můj bratr tiše mele břehy jako zlověstná voda. Zarputile se oddává hraní na flétnu a přes počáteční drobné neúspěchy pokračuje v hraní na klarinet. Za několik let za obrovské podpory mých rodičů si osahává další nástroj. Tentokrát jde o tolik mezi ženami oblíbený saxofon. Víkendové návštěvy babiček mému bratru v jeho rozvoji nikterak nebrání. Naopak. Zatímco já úzkostně hledím přes mokré okno do deštivé zahrady a myslím na kluky jak hrají někde v Krnově mistrák, bratr přidává další skladbu k radosti babiček a dědečků a inkasuje za svůj výkon drobné úplatky ve formě pomerančů a čokoládových bonbónů. Nůžky se rozevírají. Já jsem se se svým vytouženým koníčkem téměř bez podpory rodičů dostal nejdále do Šternberka. Bratr se svým obskurním šantánovým dechovým orchestrem obráží celou Evropu, Japonsko, a kdoví co ještě...

Kdo by se nadále mohl divit, že mou jedinou zábavou po tom všem je sledování vypnuté televize, mazlení se s uzavřenými lahváči a řízení nenastartovaného auta!? Má duše je totiž pustá a placatá. Je suchá a drolí se na prach! Je tolik vyprahlá, ale déšť, který by ji dokázal zavlažit, ten už nezaprší,...