Teď tu proběhla vzpomínka na M. Bokůvku, kterého jsem neznal až tak dobře, ale když si tak namátkou vzpomenu, těch mých známých, poněkud bizarních spolužáků na ZŠ bylo mnoho.

Například Honza Štěrba. Zhruba v páté třídě ihned po zazvonění na hodinu téměř pokaždé běhal úplně vzadu za lavicemi na konci třídy. Protože neuměl moc říkat ?L? tak místo už tak zvláštního ?Cingi Lingy? volal, ?Cingy vuingi, cingy vuingy...?, tak moc se těšil na Češtinu, nebo Vlastivědu. Jednou za to dostal poznámku, protože učitelka nepochopila, že je to výraz toužebného očekávání hodiny a rozbrečel se, což nahlas odůvodňoval tím, že doma dostane od maminky vařečkou na zadek. Říkal mi Káňa-pokakáňa a s velkou oblibou konzumoval šušně, ale odmítal jíst cizí. Pouze z vlastní zahrádky. V osmé třídě mne naváděl, abych vyprovokoval jednu zlou učitelku, ať mi dá facku. Měl jsem ji potom za to dát k soudu... Honza dneska děla psychiatra. Kdo jiný by to taky měl dělat, že?

Nebo Vašek Chytil. Byl to hodný kluk s černým psem. Začaly mu růst kníry už v šesté třídě a prý dostal od rodičů na vánoce holící strojek. Dneska už je mi jasné, že to byla záměrná lež od některého z provokatérů v naší třídě (mimořádně byly mé prsty strčeny jinde). Venca se za svůj bíbr styděl, což nechápu, protože já mu doteď jen závidím. Vašek pomalu psal a do historie se nesmazatelně zapsal výrok jedné prdlé učitelky: ?Chytil piš, už si tři tabule pozadu!? Nejbizarnější na Vaškovi byl jeho přístup ke zkoušení. Když dostal blbě položenou otázku, normálně se urazil a přestal s učitelkou mluvit. I když danou látku znal, odmítal odpovídat a odnesl to většinou basou...

Další kvítko na které si jen tak zlehka vzpomenu byl Jarda Muller. Jarda byl hodný tichý kluk. Mluvil až šeptem a nikdy nezlobil. Vypadal pořád trochu vyplašeně. Všechny potom překvapila třídní důtka, kterou obdržel ve čtvrté třídě. Jarda totiž lítal před školou od půl pasu nahý. S kalhotami u kotníků a s bimbajícím franckem honil holky, které pištěly a ječely, ale nikdy neutekly tak, aby je nedohonil. Když ho napomenula jakási kolemjdoucí učitelka, zabrán do hry na výzvu nereflektoval a bimbal franckem na holky dál. Takže třídní důtka jak vyšitá.

Laďa Sochor, Sochyč Kosmič. Vysoký kluk, chytrý jako liška. Samé jedničky, ale nikdy se neučil. Chodil několik ročníků ve stejných riflích. Jednoho dne si je v hodině Přírodopisu, někdy mezi bičíkovci a láčkovci celé popsal modrou prupiskou. Úplně celé. Potom už v nich nechodil, zřejmě dostal od mamky nové. Laďa měl polodlouhé vlasy, které mu stále lezly do očí. Když už se to nedalo vydržet, vystrčil hlavu šikmo dopředu, pootevřel ústa a hlavou zatřepal. Tímto způsobem bez použití rukou dosáhl patřičného výhledu, protože vlasy se mu před obličejem rozestoupily. Průšvih byl, až se ostříhal. Tenhle ?tik? mu totiž zůstal a občas třepal hlavou, i když už žádné vlasy neměl.

Klára Soorová byla moje spolusedící v lavici. Třídní pochopila, že jedině Klára mne dokáže zkrotit. Klára byla už od mateřské školky o hlavu větší. Byla to silná a velká ženská, která si dokázala zařídit respekt jak mezi holkama, tak mezi chlapci. Když jsem vykřikoval nebo činil něco podobně nepřístojného, normálně mi flákla a bylo. Klára byla celkem šprtka a poslední co jsem o ní slyšel je, že dělá bachaře na Mírově. No jo, co se v mládí naučíš...