A teď histoka, včerejší, čili příběh.
Historku Vám povykládám z toho důvodu, abyste o mě neměli zkreslené představy, nevnímali mě jen v pozitivním světle a až se po mě bude přejmenovávat nějaké vlakové nádraží, v nějaké zapadlé vísce, aby o mě ve společnosti nepanoval falešný mýtus bezchybného etalonu mravnosti, jak se to občas někomu omylem stane.
Musím se tedy přiznat. Jsem člověk škodolibý a zlomyslný. Ne tak, by to někomu doopravdy ublížilo, ale v cizí škodě si libuji a myslím zle! Asi to souvisí s mou psychologickou diagnózou ?dráždivého cholerika?.
Včera jsme byli v jedné rožnovské fabrice diagnostikovat před léty dodané zařízení. Museli jsme s kolegou vytahat na střechu spoustu měřící aparatury a nářadí. Bohužel výtah končí v pátém patře a na střechu se musí pěšky ještě jedno patro. Schody vedou kolem velkých oken, kterými do budovy proudí čerstvý vzduch.
Když jsme pomalu končili, kolega ještě odebíral vzorek náplně ze zařízení, což je práce asi na hodinku, ale jen pro jednoho. Řekl jsem tedy, že nepotřebné měřící zařízení a nářadí začnu pomalu stěhovat do auta, ať toho potom nemáme najednou moc. První etapou úkolu bylo snést předměty o patro níže k výtahu. Když jsem se podíval na množství vcí, nachystaných na hromadě, lehce jsem odhadl, že půjdu asi 10x.
Když jsem poprvé vyrazil na betonové schody s 10kg FID detektorem v ruce, uviděl jsem v mezipatře u okna stát postavu. Mladý klučina, zaměstnanec, jednou rukou se opíral o okenní parapet a druhou notoricky známým pohybem doloval z ?popelnice?, neboli filmovky skleněnkou rozdrcené konopí. Už se celý těšil, jak si zpříjemní konec ranní šichty, v tom jsem se na schodech zjevil já. Rychlým a zbrklým pohybem schoval předměty do kapsy a předstíral, že se nadechuje čerstvého vánku a něco datluje do telefonu.
Nahoru jsem kolem něho proletěl, jako vítr. Celou dobu mě pozoroval, aby se ujistil, že se za chvíli vracím ze schodů s topenou hadicí. Určitě už začínal být naštvaný, pracovní přestávka netrvá donekonečna. U třetího návratu na střechu mě napadl nápad. Vydráždím jej. Schválně jsem na střeše chvíli počkal, abych vzbudil dojem, že se už nevrátím a mezerou mezi dveřmi jsem ho pozoroval. Když si dal konečně sklíčko do úst, s třísknutím jsem otevřel dveře, aby si mne všimnul, a s lhostejným výrazem jsem kolem něj prošel s kufry s nářadím. Rychlý pohyb ruky od úst do kapsy a předstírané esemeskování byla očekávaná reakce.
Opět jsem kolem něj proběhl nahoru, zašil se za dveře a s nákladem v ruce jsem čekal, až se zase konečně osmělí. Když konečně vytáhnul intoxikační propriety z kapsy na světlo boží, opět jsem vyrazil, jakoby nic. To už se hošánkovi zračil ve tváři hnus a nasranost. Určitě si v duchu říkal: ?No to mi snad ten blb dělá schválně, nebo co!? Nehnul jsem ani brvou a důstojně prokráčel kolem něj.
Při následujícím pokusu, když jsem se vynořil na schodech, jsem si nemohl nevšimnout nervózního poklepávání nohy a očí mířících někam do nebes, lidově zvaných ?v sloup?. V dalším kole jsem se hotovil u něj zastavit a říct mu, ať si klidně zahulí, že je mi to úplně jedno, ale příležitost jsem nedostal. Než jsem posbíral poslední věci ze střechy, chlapec už u okna nebyl, zbyl po něm jen lehký leč signifikantní obláček dýmu. Asi se mu konec přestávky rychle blížil...
Takže to nakonec pro všechny dobře dopadlo. Já si to velmi užil a chlapec se možná na zbytku šichty už moc nenudil. Osobně bych jeho odvahu neměl, jestli se tomu dá říkat odvaha.
