Ještě než bratr odjel pryč, dívali jsme se spolu na hudební stanoci ?O?. Mezi nejrůznějšími interprety se objevila zpěvačka, jejíž jméno jsem zapomněl. Pravděpodobně to byla Belgičanka. Národnost jsme si tipli podle vlámského přízvuku anglicky zpívaného refrénu interpretované skladby: ?Could you, should you, would you?. Pozorně jsme se s bratrem zaposlouchali do melodie kterou doprovázel zběsilý ?špukavý? buben. K našemu společnému zděšení jsme zjistili, že se jedná o melodii skladby, kterou složil Karel Svoboda a která mistrně dokreslovala zimní pohádkovou atmosféru pohádky ?Tři oříšky pro Popelku? s mladičkou Libuškou Šafránkovou a rozverným Pavlem Trávníčkem v hlavní roli. Dokonce jsme si vzpomněli, že skladba byla otextována v češtině a v poměrně kultivované formě nabídnuta středoproudému pop-posluchačstvu v podání Ivety Bartošové. Nejednalo se samozřejmě o žádný zázrak, ale to co jsme viděli na Óčku nás normálně urazilo. Tahle zkušenost mne donutila malinko se zamyslel nad hudebním průmyslem. Došel jsem k názoru, že funguje jako nejlepší recyklační zařízení co člověk vymyslel. Původní konstrukce úspěšné, ale již ohrané, nebo zapomenuté skladby je rozřezána na základní ocelové profily a očesána o nepotřebné texty a aranžmá. Potom nastoupí svařovací řemeslníci a pomyslné ?vinkle, íčka a účka? svaří do podivných hudebních patvarů. Dílenské zpracování je mnohdy tragické, navíc jsou konstrukce ?vylepšeny? návarky v podobě pitomých bicích, kýčovitých přechodů, stupidních kudrlinek. Nakonec celý hudební svařenec zabalí do idiotského textu a jako bonus přihodí naprosto nepatřičnou, zato moderní rapovou pasáž. Takto vznikají písňové paskvily, kterými se hrdě prezentují nejen zahraniční interpreti, ale také například Lucka Vodndráčková, jejíž repertoár je tvořen těmito výtvory až z 90%. Jistě alespoň někdo z vás zaslechl někde v rádiu její skladbu ?Vítrrrrrrrr?. Mě osobně při této příležitosti běhal mráz po zádech.