kadak
*new*
05.12.2008 11:10:12 ( 24658 )
Před časem jsem jel v pondělí do Prahy na koncert. Vzal jsem si na to dovolenou. Hned ráno jsem pečlivě vybíral vhodný spoj z Olomouce na hlavní nádraží do Prahy. Dle podílu výkon/cena jsem zvolil vlak třídy Ex, který vyjíždí kolem čtrnácté hodiny z Olomouce. Pomocí IDOSu jsem doladil patřičný autobusový spoj, kterým se pohodlně dostanu z Tabulového vrchu na nádraží a vrhl jsem se do standardních denních činností. Najednou mě praštila do očí svítící čísla na videu, která znamenala, že mám jen minimální šanci můj autobus stihnout. Přes to jsem se o to pokusil. V rychlosti jsem se vyprostil z obětí deky a polštáře, vypnul DVD, oblékl se. Sbalil noťas, obul boty a ob dva schody vyběhl směrem na zastávku. Autobus byl již několik minut pryč. Normální stav, řekl jsem si. Protože znám poměry MHD v Olomouci, rozhodl jsem se, že autobusu nadběhnu na další zastávku kolem Alberta. Chodec má totiž v této chvíli nad autobusem drobnou výhodu výrazně kratší trati. Běžel jsem jako za starých časů. Škraně se mi při každém dopadu nohy na vlhký asfalt třepaly, jako Marion Jones. Popruh od brašny na oťas se mi palčivě zařezával do ramene. Batoh také podezřele ztěžkl. Už je to jen pár desítek metrů. Vybíhám zpoza rohu a vidím, jak se zavírají dveře autobusu, který je oděn do poťouchlé reklamy na Zoo Sv. Kopeček. Sprostě jsem zasakroval. Přepočítal jsem své možnosti jako GPS a rozhodl jsem se běžet až na tramvaj na náměstí Hrdinů. Sotva jsem přeběhl rušnou čtyřproudovku, zjistil jsem, že můj autobus teprve přijíždí na zastávku. Ten předchozí byl pravděpodobně úplně jiný autobus. Na věci to ovšem nic neměnilo. Přeběhnout zpět nemělo nejmenší cenu. Úplně vyřízený jsem se za necelých patnáct minut zjevil na náměstí a s dupotem nosorožce jsem vběhl do již odjíždějící čtverky. Cesta tramvají byla příliš krátká, protože když jsem vystupoval na nádraží, bylo mi ještě zle. V nádražní hale jsem odmítnul několik upřímných žádostí o drobnou pětikorunu na vlak a s hrůzou jsem zjistil dle diodových tabulí, že můj vlak jede až za necelou půl hodinu. Kdo se v poslední době pohyboval na hlaváku v Olomouci jistě rozumí mému zděšení. Na celém území nádraží totiž momentálně neexistuje funkční hospoda, restaurace, bufet, nebo jiné zařízení podobného typu. Poflakoval jsem se tedy půl hodiny po nádraží a v jeho těsné blízkosti a celou tu dobu jsem přemýšlel, kdo nebo co může za to, že jsem vyšel tak zbytečně brzo a k tomu jsem se tak honil. Na nic a nikoho jsem nepřišel. Řekl jsem si, že ?zycie jest brutalne? a přestal jsem to řešit. Mezitím přijel můj Ex. Pečlivě jsem hledal volné místo se stolečkem. Proto jsem si přece sebou táhl noťas! Bez problémů jsem našel vhodné sedačky bez místenek se stolečkem, ale také se spícím pánem. Usedl jsem, rozevřel notebook, nasadil sluchátka a začal kutit, jaký film si pustím. V tom se pán probudil a začal mi podrážděně vysvětlovat, že stoleček není jen můj, že je pro čtyři lidi. Pozorně jsem se rozhlédl a ubezpečil jsem jej, že jsme u něj jen dva a že on na něm nic nemá. To ho ovšem neodradilo. Začal mi posouvat počítačem po stolečku a nervózně prstem kreslit do prkýnka hranice čtyř částí příslušící jednotlivým cestujícím. V zápětí začal demonstrativně na svou čtvrtinu vykládávat obsah svých kapes. Tohle jsem už nevydržel. Přijal jsem výzvu a tentokrát jsem já demonstrativně opustil společnost toho příjemného pána. Pohodlně jsem se usadil naproti ke stolku, kde seděla spící paní, která se k mému štěstí neprobudila až do Prahy.
