Líbí se mi vynechávat z rčení polovinu. Vychází z toho potom takové bizarní nesmysly.

Jako například: ?Podobá se vejci?, ?a teď něco ze soudku? nebo ?to je jako dudy?. Samozřejmě se to musí použít v původním významu. Občas člověka opraví a vysvětlí mu, že je to blbost:
?Jak jako, podobá se vejci!? Snad Vejce-vejci, ne?!?

Dále se mi líbí, jak v určité společnosti okamžitě vzniká něco, co bych nazval ?mikrosleng?. Některý se přenese, jiný ne. Například do naší třídy na ZŠ Františka Stupky chodil jeden spolužák, který se jmenoval Michal Kuchař. Když učitel Baran v pracovní výchově v prvním patře hlavního pavilonu, v prostorách dílen, vytáhl ze šuplíku hnědou plastovou kostičku se šroubky a otvory pro zasunutí drátků, prohlásil:

?Toto je čokoláda?

A Michal ?Kuchtík? Kuchař si vzpomněl, jak mu v kroužku ukázali tento předmět, a protože všem chtěl dát najevo, že se s čokoládou již setkal a dávno ji zná, začal horlivě přikyvovat a zapáleně vykřikovat.

?Ano, ano, čokoláda! Ano, ano, čokoláda!?

Všichni jsme se rozesmáli a do té doby ?Kuchtík? schytal novou přezdívku ?Čokoláda?. Od té chvíle jsme používali ve třídě větu ?Ano, ano, čokoláda!? pro vyjádření bezpodmínečného souhlasu a vydrželo nám to velmi dlouho.

Vzpomněl jsem si na ?Kuchtíkovu? čokoládu po letech u nás v práci a párkrát jsem větu, jako výraz souhlasu použil. K mému překvapení už běžně ?čokoládují? oba mí nejbližší kolegové, aniž by tušili, jak ?Ano, ano, čokoláda!? vlastně vzniklo.





Další příklad ?mikroslangu? je naše rodinné pořekadlo ?pilník na lustru?. Měl jsem velice vynalézavou babičku, která řešila problémy velmi nekonformně a neortodoxně. Zkrátka vkládala tvůrčí důvtip do řešení technických problémů a na obecně platná řešení a na otázku ?Co by tomu asi tak řekli lidi?!? zvysoka kašlala. Trošku jsme tohoto povahového rysu dostali do genů s otcem oba dva. Brácha bohužel tímto darem neoplývá.

A tak jsme jednou při Vánoční návštěvě babičky objevili přivázaný třiceticentimetrový čtverhranný pilník s jemným vroubkováním a modrou plastovou ručkou na lustru nad vánočním stolem. Překvapení a údiv se nám rýsoval ve tvářích, byť vysvětlení bylo tak prosté. Polohovací lustr měl svinovací bubínek na pružině, která přesně vyvažovala hmotnost stínítka i se žárovkou a tak lustr šel lehce stáhnout do polohy, do které jste jej zrovna potřebovali a díky vyvážení systému v této poloze i zůstal. Bohužel, po čase, vychozením a ztenčením šňůry lustru došlo ke snížení tření šňůrky a pružina navinula celou šňůru na bubínek. Takže lustr už nešlo polohovat, jen nesmyslně visel vysoko u stropu. A tak začala babička ?konfigurovat? protizávaží, jímž by eliminovala neblahý účinek snížení tření navinovací šňůry. Jako první babička implementovala do systému závěsného lustru zavařovací sklenici. Tento prvek měl tu výhodu, že se do něj dalo nalít přesně definované množství vody, aby kompenzovalo výše zmíněnou nevývahu. Bohužel se ukotvení sklenice ukázalo jako metastabilní a docházelo k častému vylití protizávaží pouhým letmým dotekem, což mělo neblahý účinek na právě nachystanou večeři na stole. Nůžky se ukázaly jako příliš lehké, jejich doplnění o jídelní příbory jako příliš ?řinčivé? řešení. No a pak do oka padnul babičce krásný čtverhranný pilník, s modrou plastovou ručkou. Několik skautských uzlíků na plastovém lýku a už visel pilník na lustru, jako ideální protizávaží, kompenzující úbytek tření na šňůrce. Od těch dob se u nás v rodinném ?mikroslengu? vyskytuje termín ? ?pilník na lustru?, který označuje výborné technické řešení problému, těmi nejméně estetickými prostředky. Osobně jsem tvůrcem několika desítek ?pilníků na lustrech? a znám i mezi přáteli spoustu ?pilníkářů?.