kadak
*new*
03.03.2014 16:04:28 ( 78477 )
Tak jsem sebou jebnul o zem. V jednu chvíli na bicyklu, ve druhé čumím šikmo na točící se kolo z horizontální polohy, špice brnkají o větvičky.
Vstanu, zase sprostě zakleju, jako při pádu, opráším se, vyplavený adrenalin mě donutí udělat dvě kolečka kolem ležícího kola za soustavného lamentování, nakonec kolo zvednu a jedu dál. Po pár set metrech začne ruka brnět. Říkám si v duchu: "a kurva, no do piči!" Na myslivně dám s klukama kofolu, ruku demonstrativně zvedám, že všechno funguje. Ruka bolí, ale co.
Doma se ještě v pohodě sám vyslíknu, vysprchuju, rameno bolí jako kurva, ale dá se to vydržet, jsem chlap ne? Ale večer, večer se už nemůžu sám převlíknout do spacího úboru. Vrchní ošetřovatelka, staniční sestra Čočmídek mě maže koňskou mastí, alpou, zevně, vnitřně vínem, dává mi na noc Priessnitzův obklad. Nastává noc jak z mučírny. Na zádech se mi blbě spí, jakákoli jiná poloha je naprosto nemyslitelná. Celou noc faram nad tím, jak je možné si tak pitomě zlomit klíční kost - pomalu, ale jistě se do mé mysli vkrádá hysterie...
Ráno vstanu z postele a jdu se vyčurat. Nevadí mi, že mě kolega bere autem do práce o hodinu dříve, než obvykle. Naopak. Od čtyř stejně nespím a nesmyslně přemýšlím, co by bylo, kdybych nejel, kdybych víc brzdil, kdybych ty lidi nemusel objíždět, kdybych tak blbě nespadl. Zlomenina - tři měsíce v relativní nečinnosti. Kurva.
Za asistence zručné ošetřovatelky Bručmídka se za necelých patnáct minut obleču do kompresních "protisrážlivých" ponožek a trika. Ještě zbývají gatě, ty obleču sám, snad. Boty a mikinu zase s pomocí, s, s, s, au. Jsem jak kripl. Nemohoucí. Zlomenina. Tři měsíce. Bez pohybu. Špeky, fyzička dopiči.
Jdu na Fifky na roentgen. Jsem si jistý, že jsem polámaný. Nejdříve zápis u okénka, pak čekačka než ofotí tlustou spící cikánku na vozíku, scvrklou babičku, dědu, co z něj táhne víno přes celou chodbu, chlapa, jehož kůže má barvu popela z cigarety a nějakého chlapa, co mu trčí dráty snad i z řiti. Zlomenina, tři měsíce. Doprdele. Po chodbě jde baba a telefonuje se svým druhem. Řve. " Jakto, že si mě neviděl? Sem tě viděla, tam stát, před vchodem, si mě jako neviděl (blbečku), já tebe jo! Si mě neviděl?" Když to zopakuje potřetí, zcvrklá babička polohlasem, ale dostatečně nahlas, aby to bylo slyšet, říká: "Tak tě asi kurva neviděl!" Čekárna lehne smíchem. Já sen usměju. Kurvafix, tři měsíce, začíná jaro!
Sundám si sám tričko v kabince. Au, au, s, s, s , au. Před "focením" mi uštvaná paní "fotografka" říká: "co se to děje, dneska je vás tu nějak moc, tady mi to podepište!" a prstem ťuká na prázdné políčko podpis v tiskopisu, který přidržuje palcem přede mnou na zdi. Říkám "tak to ani náhodou, paní!" a než mě už tak nasraná baba vyhodí, rychle doplňuji: "Tak vysoko paní, už nikdy tuhle ruku nezvednu". Blik, blik, vyfocene. Kartičku s obrázkem nedostanu, i když si o ni nahlas říkám. "Jaký obrázek?" "Se žirafou, vždyť jsem skoro neplakal!" Konečně se aspoň na chvíli utahané paní objeví náznak úsměvu na tváři. Au au, aů, s, s, s, triko nahoru. Tři měsíce bez kola. Fyzička v piči.
Přijdu do ordinace. Au, au, s, s, s, s, triko dolů. Přes ordinaci se dívám na monitor na zaslaný jpg z roentgenu. Jako odborník jasně vidím zlomeninu. Tři měsíce, au! Říkám "takže je to zlomené, jo?" Paní doktorka odvrátí hlavu od monitoru, posune si brýle na nose a říká: "Co kdybych diagnózu určila já? Nic tam nemáte, na to modrou nedostanete!" Ptám se, co tedy znamená tahle obrovská prasklina a ukazuju na fotku. Doktorka se na mě podívá. Nadechne se a říká, že kdyby ta prasklina byla srostlá, už nikdy bych ruku nahoru nezvedl. Spojila by se mi totiž klíční kost s kloubem. Posmívá se mi. Oddych, úleva, radost! Tři měsíce? Cha-chá! 14 dní! Au au, au auuuu, s s s s s. Tričko nahoru, au au au, mikina, auuuu, bunda, ale vůbec mi to nevadí. Už příští týden můžu opatrně zkusit jezdit na kole! Je to sice naraženina "IV. stupně", jak jsem si vtipně vymyslel, ale proti zlomenině je to "jen" lapálie! Au, s, s, s!
