Dnes je venku krásně. Kdyby bylo léto, tak sluce štípe asfalt sekyrou. Bohudík, blízkost zimy žár oslabuje, proto je venku fajn. Pod tímto dojmem, rozhodl jsem se koupit si noviny s přírodním DVD od BBC. Zastavil jsem u stánku. Než jsem zamknul vůz, předešel mne asi pětačtyřicetiletý děda, zlomený tvrdou horničinou, rychlostí dnešní doby a alkoholem. Dobelhal se k okénku a zapřál si jeden ?Deník?. Než mu jej paní uvnitř nalezla, začal pán přes zbytky zubů povídat: ?Včera jsem u piva složil básničku? a nadechl se, ?Už se jaro blíží, už mě loupe v kříži, už se smrtka blíží? následovala krátká odmlka při které chlapík sklonil hlavu aby viděl objekt, kterému zarecitoval svou báseň a povídá: ?Vy ale vypadáte taky hrozně, paní? Načež se z okénka vynořila veliká ženská hlava s knírkem, který té paní ještě teď závidím. Hlava nás oba přejela nakvašeným a zlým pohledem a vida výraz mé tváře zastavila se u mne a povídá: ?Vy děte taky doprdele? Tak jsem šel a přírodní DVD jsem si koupil jinde. Na Míráku.

Tak a je to tu. Strašně jsem se naštval. Ale hrozně. Zapomněl jsem si totiž koupit chleba. Párky bez chleba, nebo jiného pečiva neumím jíst. Rozhodl jsem se tedy, že nikomu nic v práci neřeknu a svým autem prchnu do obchodu chleba zakoupit. Cesta trvá dvě minuty a koupě chleba nezabere více. Za deset minut nejpozději jsem tedy zpět, počítal jsem. Přijel jsem před obchod a zaparkoval u krajnice. Mezi autem přede mnou a mým nárazníkem jsem nechal asi deset čísel, zdálo se mi, že jsem příliš blízko zadkem k tramvajovému ostrůvku. Vletěl jsem do krámku, čapl štryclu, zaplatil a vyběhl ven. K mému úžasu se za mne postavil náklaďák, ze kterého vykládali dva chlapi, mladší a starý, květiny do vedlejšího obchodu z květinami. Protože jeho zadek byl úplně u ostrůvku, nenechal mezi mým vozem a jeho nárazníkem mezeru takřka žádnou. Vyjet bylo pro mne zcela nemožné. Šel jsem tedy k nákladnímu prostoru a chlapy kamarádsky pozdravil a porosil: ?Chlapi zdar, cuknete mi s tím půl metru, ať můžu vyjet?? A mladší mi řekl, že se neposere. Že tam není značka, že snad vydržím patnáct minut. Zděsil jsem se. Můj plán se hroutil. Ponížil jsem se tedy ještě jednou: ?No tak! Dyť o co de? Je to pro vás minutka!? A mladší mi znovu řekl, že se z ?toho? neposere, ale že na ?to? sere a vyskočil na nákladovou plochu. Probudil se i starší, a řekl mi, ať nezdržuju, že to takhle nevyloží nikdy. Něco se ve mě zlomilo. Otočil jsem se a křikl: ?Dík, děkuju, stary a mlady cyp! Co potom chceš!? Načeš ten mladý seskočil dolů, pravděpodobně s úmyslem mne inzultovat. Udělal jsem pár rychlých kroků směrem k mému autu a řaval na něj, ať zaleze zpátky, že takhle to opravdu nevyloží nikdy. Chlapovi to asi po chvíli přišlo divné, takhle mě honit kolem auta, tak šel znovu vynášet kytky. Vlezl jsem naštvaně do auta a přemýšlel, demolicí kterého světla začnu. Po chvíli jsem si to rozmyslel a rozhodl jsem si zvednout náladu přečtením nějakého článku ze Sportu. Výsledek se brzy dostavil. Popis fotografie: Bitva o všechno?! Včerejší trénink českého týmu o důležitosti situace vůbec nevypovídal. Baroš, Necid a Kadlec byli samý smích, mě naštval ještě víc. Připomnělo mi to totiž období, kdy jsem nastoupil v Praze do Makra. Můj přímý nadřízený mi tehdy doporučil ať se v práci nesměju. ?Vypadá to totiž, že potom nepracuješ na 100%, víš!? Posléze jsem dostal ještě spoustu jiných cenných rad. Jakože bych se neměl smát ani bezprostředně po ukončení práce, protože bych mohl budit dojem, že mne práce úplně nevyčerpala, protože jsem do ní nevložil celý svůj potenciál. Raději bych se neměl smát dříve, než zhruba za hodinu. To by snad měl už každý pochopit,... ...přečetl jsem tedy celý Sport, což při jeho 12 stránkách, které jsou více než z ? pokryty reklamou a barevnými fotkami není problém. Za deset minut květináři nastartovali a vyjeli. Mladší mi samozřejmě nezapomněl ukázat obligátní prostředníček, věděl totiž, že jsem jednička.

Pan Horáček je středně vysoký muž. Má kulaté bříško, přes které má přehozenou drahou koženou vestu. Vestu nikdy nezapne, protože to nejde přes to jeho kulaté bříško. Oba konce kožené vesty jsou zatěžkány kapsami, ve kterých pan Horáček nosí všechny věci co dobrý obchodník nosit musí. Hlavně telefon a kalkulačku. Pan Horáček poslouchá vážnou hudbu, mluví velice slušně a než odpoví, dlouho přemýšlí. Porost delších vlasů na jeho hlavě je přerušen rozsáhlou lysinkou. Lysina by byla umně zamaskována přehazovačkou, kdyby tuto netvořilo pouhých šest vlasů. Obličej pana Horáčka působí důstojně a rozvážně, tento dojem je zesílen drahými brýlemi s tlustými čočkami. Takto znám pana Horáčka už pár roků. Jako židovského obchodníka, který během zlomku vteřiny vypočítá cenu zakázky a potom několik minut přemýšlí a váhá nad koeficientem, jakým ji vynásobit. Pan Horáček si koupil BMW. BMW coupé.

Před pár týdny jsem dostal za úkol jet s panem Horáčkem do jedné firmy v Čechách na jednání. Potkali jsme se u Globusu u Olomouce. Zaparkoval jsem zánovní stříbrnou Fabii v ?plné palbě? vedle BMW pana Horáčka. Vypadala vedle BMW jako cykloš vedle horského kola. Pan Horáček zavelel, sedl jsem do vozu a pomalu jsme se rozjeli. Auto bylo vybaveno snad vším, co si ani nelze přát, protože si to laik nedovede představit. Zkuste vysvětlit pračlověku výhody pressa nad turkem! Tak jsem si připadal, když mi pan Horáček ukazoval elektronické systémy držící vůz na cestě, které byly pojmenovány nejrůznějšími zkratkami z nichž znám jen ABS a ještě jedu, kterou jsem zapomněl. Bezpečnostní pás mi podala jakási umělohmotná ruka, abych se nemusel moc natáčet dozadu. Já se zapnul a pan Horáček vyrazil na kruhový objezd. Kvůli bočnímu přetížení jsem měl dojem, že jsme jej projeli po dvou kolech a jen letmo jsem si všiml, že tam kde já mám ve Felicii rychlost R, má pan Horáček rychlost 6 a už dokonce zařazenou. Na dálnici jsem se nebál. Bylo mi sice trošku divné, že jindy patnácti minutový úsek Olomouc Mohelnice jsme zvládli zhruba za sedm minut, ale BMW nijak neupozorňovalo na to, že jede kolem 250km/h. Pravé peklo nastalo, až jsme s panem Horáčkem sjeli na obyčejnou cestu na Hradec Králové. Pan Horáček to pálil stošedesátkou, najížděl snad na metr za zadní nárazník auta před námi a situaci komentoval brněnsko-zlínským dialektem: ?To só mistři volantu, to só mistři? nebo ?Přece sa za nima nebudem vléct? a podobně. Po smrtinosné jízdě na místo jednání jsem si říkal, že to snad už ani horší být nemůže. Mýlil jsem se. Při zpáteční cestě se pan Horáček rozhodl, že pojedeme od Hradce Králové na Šumperk. Pro neznalé, jedná se silnici číslo 11, která v těchto místech protíná spodní partie Orlických hor a je vybavena několika záludnými serpentinovými úseky. V jednom z nich pan Horáček pozoroval klesající hodnotu na palubním teploměru pod bod mrazu a prohlásil: ?Ty ve, to bude namrzly, to bude namrzly ty ve.? A prudce sešlápl plyn. Tupě jsem zíral do mahagonového dřeva na palubní desce s nápisem Airbag a přemýšlel, kde se ukrývá zbylých třináct. Tolik airbagů totiž BMW coupé má. Při předjíždění kamionu se dřevem jsme jeli dvěma koly po trávě. Za skelnýma očima jsem si tiše představoval, jak mě ta pitomá deska z leštěného dřeva trefuje do čela z důvodu explodujícího vzduchového polštáře. Teď už znám pana Horáčka také jako závodního jezdce. Člověka, co dokáže předjíždět jak před zatáčkou, tak před horizontem a to najednou.