kadak
*new*
31.03.2016 10:49:31 ( 92358 )
Mikročilihysterka
Ke konci roku jsme se rozloučili s jedním kolegou, ze kterého se k mé velké úlevě stal už jen naprosto náhodný známý, kterého pozdravím, ale nemusím se s ním už v životě bavit, což je skvělé. Místo něj jsme přijali kluka trošku mladšího, s mírně nižším stupněm vzdělání, ovšem podstatně inteligentnějšího, sebevědomého, ovšem s egem nepřebujelým nad reálné schopnosti a podle referencí vědeckých pracovníků VŠCHT Praha snad i manuálně zručného.
V našem kolektivu zavládla dobrá nálada a musím otevřeně přiznat, že se mi do práce nechodí špatně. Samozřejmě heslo: ?Nás peníze nezajímají, my se raději nadřeme!? stále platí, ale určitě bych neměnil pozici lépe placenou s bonusem stresu, ústícího v žaludeční vřed. Mám svých specifických zdravotních obtíží až nad hlavu.
Nový kolega se v Ostravě teprve zabydluje a po uplynutí zkušební doby, když nebyl vyhozen pro neosvědčení se, přistoupil k velkému kroku a našel si ve Výškovicích podnájem. Je to sportovec. Základní výbavou bytu každého sportovce je hrazda! Kolega zvolil typ hrazdy, který má držáky přímo ve stěně, nikoli rozpěrný typ, mezi futra. To byla první chyba. Rozhodl se tedy, že si hrazdu do zdi připevní svépomocí. To byla ta druhá, zásadnější.
Druhý den ráno přišel mladý chlapec do práce s gázovým čtverečkem pečlivě nalepeným doprostřed čela. Udivilo mě, co to má za módní doplněk, napadlo mě nějaké odstranění bradavice, znaménka, ale na žádný podobný útvar na jeho obličeji jsem si nepamatoval. Zeptal jsem se tedy: ?Co to máte na čele!? A hošík se rozpovídal?
Že chtěl přidělat tu hrazdu. No a jak vrtal a vrtal a vrtal do toho panelu, že se mu asi nažhavil nekvalitní vrták a že se mu ohnul do tvaru písmene ?L? a když byl vrták z díry kvůli deformaci ?vykopnut?, chytal balanc, neboť jednou nohou stál na kuchyňské lince a druhou na otočné barové židličce, toho času jediném kusu nábytku v bytě. Rotující vrták ve tvaru písmene ?L? díky momentům setrvačností, odstředivým silám, Coriolisovým zrychlením a bůh ví, čemu všemu ještě mu vrčící stroj v rukou otočil o 180°. Vyosený nástroj rotující proti hlavě ?montéra? hrozil vytvořením z našeho kolegy golema s jamkou pro ?šémhámforáž? uprostřed čela. Naštěstí se kolega ulekl, vrtačku instinktivně zahodil a z otočné židle a linky tak tak, ale nespadl. Přesto se jeho čelo nevyhnulo rozseknutí rozžhaveným vrtákem.
Kolega, oči plné krve, seděl v mdlobách na turka na zemi a telefonoval na číslo 111. Tam se ho prý zeptali, jestli si to čelo náhodou nemůže zalepit sám. ?Můžu? zněla odpověď. ?Tak si to zalepte?. A on si ho zalepil. No a druhý den přišel do práce s oblepeným čelem a všechno nám upřímně a důvěřivě řekl, v domnění, že si tuhle historku neuložím do paměti a že ji nevytáhnu, kdykoli si někdo vzpomene na vrtačku,?
Druhý pokus o sebedestrukci neproběhl. Zafungovala sebereflexe a kolega se domluvil s jedním šikovným svářečem, který pro nás dělá, aby mu příslušné díry do panelu vyvrtal...
A co z toho plyne? Z příběhu plyne to, že se vědeckým pracovníkům v mnoha ohledech nedá vůbec věřit. To, že se z jejich perspektivy může někdo jevit jako ne příliš inteligentní, nemusí znamenat, že je opravdu hloupý. Když ovšem o někom prohlásí, že je zručný, je jen zručnější než oni. Nic víc.
V přiloženém obrázku najdete onen předmět doličný, vražedný vrták.