Ten šón bejkr je už asi piča.
Měl kdysi jednu dobrou skladbu ve které se zpívalo: " Bakerman is baking bread,
Bakerman is baking bread,..."
Neslavíme VŘSR, máme Haloween a Santu,obojí je stejně odpudivé.
Není RVHP, jen diktát úředníků EU.
Národní hrdosti se ted říká zpátečnické čecháčkovství.
Peníze není třeba podložit prací, buď dá sociálka, nebo banka.
Řemeslníci zmizeli, každý je manažer.
Socialismus je pro naše děti dlouhá fronta na banány a nic jiného.
Kniha faktů stojí pětikilo, tak proč ji kupovat, Blesk a Aha Vás připraví na maturitu levněji.
Za zábavou se chodí do obchodních center.
Historici nepracují, sporné věci řeší vynucené zákony.
Znalcům je dvacet pět, zkušenost je zbytečná, zodpovědnost rovněž.
Člověk po padesátce přestává existovat.
Nepřizpůsobivost a agresivita jsou pryč, máme kulturní odlišnost.
Spravedlnost nahradil výklad práva lépe placeného právníka.
Podvody nejsou, existují jen nevydařené podnikatelské záměry.
Největší žijící orel ve volné přírodě se jmenuje Mattoni.
Není vláda jedné strany, pravdu má ten, kdo je u koryta.
No není to k posrání?
Ještě než bratr odjel pryč, dívali jsme se spolu na hudební stanoci ?O?. Mezi nejrůznějšími interprety se objevila zpěvačka, jejíž jméno jsem zapomněl. Pravděpodobně to byla Belgičanka. Národnost jsme si tipli podle vlámského přízvuku anglicky zpívaného refrénu interpretované skladby: ?Could you, should you, would you?. Pozorně jsme se s bratrem zaposlouchali do melodie kterou doprovázel zběsilý ?špukavý? buben. K našemu společnému zděšení jsme zjistili, že se jedná o melodii skladby, kterou složil Karel Svoboda a která mistrně dokreslovala zimní pohádkovou atmosféru pohádky ?Tři oříšky pro Popelku? s mladičkou Libuškou Šafránkovou a rozverným Pavlem Trávníčkem v hlavní roli. Dokonce jsme si vzpomněli, že skladba byla otextována v češtině a v poměrně kultivované formě nabídnuta středoproudému pop-posluchačstvu v podání Ivety Bartošové. Nejednalo se samozřejmě o žádný zázrak, ale to co jsme viděli na Óčku nás normálně urazilo. Tahle zkušenost mne donutila malinko se zamyslel nad hudebním průmyslem. Došel jsem k názoru, že funguje jako nejlepší recyklační zařízení co člověk vymyslel. Původní konstrukce úspěšné, ale již ohrané, nebo zapomenuté skladby je rozřezána na základní ocelové profily a očesána o nepotřebné texty a aranžmá. Potom nastoupí svařovací řemeslníci a pomyslné ?vinkle, íčka a účka? svaří do podivných hudebních patvarů. Dílenské zpracování je mnohdy tragické, navíc jsou konstrukce ?vylepšeny? návarky v podobě pitomých bicích, kýčovitých přechodů, stupidních kudrlinek. Nakonec celý hudební svařenec zabalí do idiotského textu a jako bonus přihodí naprosto nepatřičnou, zato moderní rapovou pasáž. Takto vznikají písňové paskvily, kterými se hrdě prezentují nejen zahraniční interpreti, ale také například Lucka Vodndráčková, jejíž repertoár je tvořen těmito výtvory až z 90%. Jistě alespoň někdo z vás zaslechl někde v rádiu její skladbu ?Vítrrrrrrrr?. Mě osobně při této příležitosti běhal mráz po zádech.
"Dědo, vážně musíte přestat onanovat!"
"Proč?"
"Potřebuju vám změřit tlak."
btw: jak se ti libi kniha poezie, kterou jsi byl dodatecne obdaroval k narozeninam?
To jsou Body building muscle fitness wireful games with pain and bluespots on great apple ass!
nebo BDSM ?
FAKT!
Už to tam ale nechám,...
...jeden řád sem jeden řád tam!
btw: s tema kiylowatama ses seknul v 0
Van Gogh
Vstávali jsme ráno. Velmi ráno, a moc brzo. Raději ani nevím v kolik. Než přijela bratrova přítelkyně s rodiči tak do mne má matka natlačila pod nejrůznějšími pohrůžkami dvě nožky párků, lžičku hořčice, čaj a dva krajíce chleba. Před odjezdem jsme se spočítali. Bylo nás devět. Přesně jako na vytištěné hromadné vstupence z internetu. Kromě rodičů N?gu yen bráchy, N?gu jeli ještě mí rodiče, teta, bratranec Frank a hlavně tedy já. Vzhledem k početnosti naší skupiny jsme jeli dvěma vozy. 1. Skupina, tedy naše jela Fiatem Dobló 1.6i, druhá, skupina B, jela Škodou Octavia 1.9 TDi. Za volanty usedli hlavy rodin, tedy otcové. Družstvo vedl náš vůz. Bratrem darovaná americká GPS mému otci ukazoval jízdní dobu do Vídně něco kolem tří hodin. Lhala. Američtí inženýři opomněli do výpočtu zahrnout déšť, kvalitu silnic a otcovo tvrdohlavé odmítání nápovědy od GPS. Cesta tedy trvala o hodinu více. Po pro naši rodinu signifikantním hledání parkoviště, kde se platí málo, případně vůbec, jsme se vydali centrem Vídně k výstavnímu paláci Albertina. K Vídni mám podobný vztah asi jako k Brnu, které má tu výhodu, že leží aspoň na Moravě. Proto jsem se jako jeden z mála členů naší výpravy z procházky nikterak netěšil. Prošli jsme pár uličkami a už jsme stáli před Albertinou. Ke vstupu vedly schody po kterých se vyšlo do dlouhého stanu. Ve stanu si zájemci mohli koupit kafe, džus, vodu nebo propisku s obrázkem malíře Vincenta. Hlavní funkcí ovšem byla předsunutá šatna. Boční jezdící i normální schody byly páskou zataraseny a jednoznačným nápisem NO ENTRANCE se organizátoři snažili sdělit návštěvníkům, že opravdu musí projít stanem. Mnohohlavá fronta, které dolní část trčela ze stanu až na schody nás poněkud zmátla. Vydali jsme se tedy s bratrem na průzkum, za hlasitého protestování všech čekajících jsme celou frontu předběhli a našli pořadatele. Tedy pořadatelku, snad jedinou pěknou rakušačku, kterou jsem viděl. Tato nám řekla, že jí vůbec nevadí, že už máme lístky. Musíme vystát frontu tak jako ostatní. Potom odevzdat přebytečné ošacení a batohy v provizorní šatně. Na můj vtipný dotaz, zde je nutné taky odevzdat spreje a nože raději nereagovala. Zařadili jsme se tedy na konec fronty a asi po hodině jsme se dostali téměř k šatnám. Bohužel v této chvíli se konec fronty za námi dostal až k nápisu NO ENTRANCE a čeští, ale také rakouští občané si řekli, že nebudou tak blbí, jako my. Rozhodli se jednat a před zraky neschopných pořadatelů začali podlézat pásku a cpát se do vchodu i s batohy a oblečením. V naší frontě to začalo vřít. V některých spolustojících toto činění předbíhavců vyvolávalo znechucení, v jiných závist. Nakonec se nám přece jen podařilo proniknout dovnitř. Uvnitř Albertiny nás vedly velké cedule Van Gogh, takže expozici nebylo těžké najít. Při vstupu do první místnosti jsem ihned pocítil nedostatek kyslíku a neskutečné vedro. Při tepelném výkonu jednoho lidského těla, který je zhruba sto wattů jsem jednoduchým výpočtem došel k tomu, že celkový tepelný výkon v místnosti o rozloze padesát metrů čtverečních je něco přes dvě stě kilowatt. Obrazy byly jen těžko ke spatření. Pořadatelé totiž vtipně nenatáhli provázky ve vzdálenosti zhruba metr od stěn, aby se všichni návštěvníci natlačili těsně před obrazy. Systém mé prohlídka fungoval tak, že jsem si stoupl zhruba tři metry od zdi a jak se udělalo místo, rychle jsem si obraz prohlédl. Při přesunu do druhé místnosti jsem si myslel, že se situace zlepší. Naopak. Otec se ke mě naklonil a řekl mi, že kdyby začal kolabovat, nemám jej tam nechat ležet, ale ať ho odtáhnu na vzduch. Když jsem se usmál, řekl, že si nedělá legraci. V zápětí mi to samé sdělila matka. Oba totiž trpěli vysokohorskou nemocí, která se projevuje od 5000 m nad mořem a je způsobena řídkým vzduchem a nedostatkem kyslíku. Nakonec nikdo nezkolaboval, což mé obavy o úspěch celé akce poněkud rozptýlilo. Využíval jsem každou skulinku a štěrbinku abych se mohl pokochat přenádhernými obrazy a střídavě úspěšně se mi to i dařilo. Mezi tím jsem uváděl do rozpaků celo naši skupinku velmi vtipnými, ale hlavně hlasitými dotazy typu, kdy už tu konečně budou ty tahiťanky? Pěkný obraz pole, může se tu kuřit? nebo Mami, ten gogén je ale mistr, že? A podobně. Jednu chvíli jsem pozoroval lidi. Někteří ?odborníci? chodili kolem obrazů a ze znaleckým pokyvováním hlavou si cosi dramaticky zapisovali do sešitků. Další páreček, zřejmě z Prahy hodnotil nejimpresionističtější, silně pastózní malbu mistra Vincenta z jeho pozdní tvorby slovy: ?Hele, to je neuvěřitelnýýýý! To vypadá úplně jako fotka, viď!? Pravděpodobně museli myslet fotografii tohoto konkrétního obrazu, protože jinak se to vysvětlit nedá. Malíř při tvorbě obrazu zcela jistě téměř nepoužil štětec, barvy mačkal na plátno přímo z tub a tvořil z nich několikacentimetrové vrstvy. Upřímně bych chtěl vidět fotoaparát, který by něco podobného dokázal. I když kdo ví, například Japonci jsou v těchto věcech těžko vyzpytatelní. Přes všechny organizační nedostatky a obludně obrovské množství lidí se mi výstava moc líbila a opravdu stojí za to. Na odchodu jsme se stihli ještě pohádat u šatny při výdeji ošacení a zavazadel a už jsme zase pospíchali zpět k autu na obligátní ?řizku s ogurou?. Při této příležitosti jsme si zavzpomínali na počátek devadesátých let, kdy jsme přesně takto svačívali u kolenou sochy Marie Terezie. Cestu zpět za silného deště jsme absolvovali bez nehod.
Na závěr zdravím Radima s přítelkyní, které jsem měl tu příležitost opakovaně na výstavě potkat.
+31 657097140
carlos.kasnik@gmail.com
Po | Ut | St | Ct | Pa | So | Ne |
---|---|---|---|---|---|---|
26 | 27 | 28 | 29 | 01 | 02 | 03 |
04 | 05 | 06 | 07 | 08 | 09 | 10 |
11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 |
18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 |
25 | 26 | 27 | 28 | 29 | 30 | 31 |