Minulý týden v pátek se chystala veliká událost. Bylo nutné z našeho středu vybrat jednoho odvážlivce, který půjde za inženýrem K.Č. na koxovnu podepsat dlouholeté smlouvy týkající se služeb pro provoz koxovny. Kvůli podpisovým právům v užším výběru zůstal jen můj šéf a ředitel. Kámen, nůžky papír. Ředitel prohrál, vyzbrojil se sedmičkou Jamesona a vyrazil v ústrety přímé konfrontaci s hlavním ekologem koxovny. Strach nebyl bezdůvodný. K. Č. je totiž nestřídmý alkoholik. Pije každý den. Někdy méně, někdy moc. Pije ale pořád. Jen v pátek pije pouze dopoledne, protože je autem a odpoledne jede pít na chalupu. Pokud jedete za ing K. Č. podepsat nějaký papír, vězte, že do vás půlku nalije. Jinak nic nepodepíše. Náš ředitel se na nás ve dveřích naposledy podíval, přitiskl šanon smluv pevně pod ruku a s výrazem prasete jdoucího na porážku nastoupil do auta.

Za dvě hodinky se rozezvonil telefon. ?Ondro, prosím vás, za 10 minut pro mne vyrazte, ano!?? zaznělo direktivně a snad až příliš střízlivě. Za deset minut jsem usedl do ředitelské oktávky a vyjel směr koxovna. U vrátnice mě čekalo milé překvapení. Náš ředitel vyšel z budovy přesně, když jsem dojel. Pozoroval jsem jeho chůzi, ale neviděl jsem nic podezřelého. Že je zle jsem pochopil, až když si náš boss usedl do vozu. Otočil svou brunátnou tvář ke mně a velmi spěšně se mne zeptal ?Ondro? Už jste někdy vypil sedmičku za deset minut?? Na mou negativní odpověď zaznělo: ?To sé mááááššš hodně co učit, jedem?? Za celou dvacetiminutovou cestu z koxovny na firmu už nepadlo ani jedno slovo. Zvuk motoru přerušovaly pouze hluboké nádechy a ještě hlubší výdechy. Před firmou jsme se dohodli na tom, že zůstane v autě a počká, než jej se šéfem odvezeme domů. Co by přece činil v takovém stavu v práci. Bohužel množství alkoholu v krvi ještě zdaleka nekulminovalo. Ihned po naší dohodě se říďa vyřítil z auta ke zazděným dveřím a začal z neexistujícího kabátu vytahovat klíče. Polapil jsem jej, ale do vozu zpět jsem ho už nenacpal. Přivolal jsem si na pomoc kolegy. Společnými silami jsme vzpouru zažehnali a ředitele nacpali zpět do auta. Druhá vzpoura byla nezažehnatelná. Mocí svou ředitelskou zavelel a jeli jsme povinně na jídlo do naší oblíbené hospody. Ihned po vstupu do restaurace se náš ?narvanec? rozběhl ke stolu v rohu u okna. Bohužel po cestě strhnul ubrus, rozlil 3 piva a málem shodil na zem jednoho štamgasta, který se strašně naštval. Umlčelo ho až kolegovo pětikilo. V hospodě začalo počínání našeho řídícího připomínat slavného Otto Katze, polního kuráta z Haškova Švejka. Začal krákorat na celou hospodu na číšnici: ?Mil-míííl, míílušššško!? Přirozeně číšnice se jmenuje Jana. V zápětí začal na mobilu vytáčet zákazníky v čem jsme se mu snažili zabránit. Strašně jej bavilo nám vždy s poťouchlým výrazem uhnout, když jsme mu chtěli telefon odebrat. Nakonec se dovolal příteli Leszkovi do Polska. Načež do telefonu prohlásil: ?Počekaj chvilečke ty cype!? položil telefon na stůl a začal do něj pěstí mlátit. Tím převrhl polévku, kterou nám zrovna přinesli. Od té doby hladina chlastu v jeho krvi dostoupila na vrchol a náš ředitel začal krotnout. Mumlal čím dál tím méně hlasitě. Pochopili jsme svou příležitost, rychle zaplatili, chytli jsme jej každý z jedné strany pod paži a zmizeli. Po cestě proběhla ještě nejedna vzpoura, ale zhruba za hodinu byl předán nabroušené manželce v Českém Těšíně.

V pátek jsem v práci už nic neudělal?. S ředitelem jsme se potkali až v neděli při cestě do Prahy. Vhodně volenými dotazy jsem zjistil, že ona sedmička za deset minut byl jenom rychlý strart. Za dvě hodiny vypili každý litr 40% kořalky. K mému údivu jsem zjistil, že zhruba za tři hodiny borec vstal a jel ke svému známému na kolaudaci rodinného domu. Musela to být paráda!