Výborný blog na lidovkách, kopíruju sem protože si myslím že se na hlavní stránce objevil "nedopatřením" a moc dlouho tam nebude.
Volám o pomoc, slyší mě někdo, kurva!?
dnes 09:21
Video s uječenou ženskou z metra jsem neviděl, tak špatně ještě na tom naštěstí nejsem. Přesto ještě navazuji na články zde na toto téma publikované. Dá se dnes o pomoc volat jinak než vulgárně?
?Spočítejte mi to,? řekl jsem číšnici v jednom zaplivaném, zcela prázdném pajzlu, tuše blížící se katastrofu.
Tělnatá, ale i na můj vkus již poněkud příliš, číšnice dala se do počítání: ?To máme čtyři pirohy, pět čajů, celkem to dělá sto devadesát pět korun.?
Vytáhl jsem z kapsy pětatřicetikorunovou stravenku, kterou objevil jsem zcela náhodou dnes ráno zapadlou do škvíry mezi matrací a pelestí postele, a podal ji s provinilým výrazem číšnici: ?Víc nemám, opravdu ne, můžete mě klidně prohledat.?
Číšnice zbrunátněla, což právě u tělnatých lidí vypadá obzvláště působivě.
?To si děláte kozy!? vyštěkla na mě.
?Ne, nedělám,? řekl jsem a pokusil se úsměv, jenž by snad, jak jsem doufal, mohl číšnici obměkčit.
Leč moje naděje byla zcela planá.
?Ty kurvo, ty se mi budeš ještě vysmívat?!? zaječela číšnice a pustila se do mě svými pěstmi, častujíc mě těmi nejvulgárnějšími výrazy, které nám poskytuje rodná řeč právě pro takovéto příležitosti, ?ty zmrde, čuráku jeden zpičený, šuline zajebaný, ty si budeš žrát pirohy, chlastat čaj a přitom si myslet, však to ta piča stejně zaplatí ze svého?
Co si o sobě myslíš, jdi do piče, slyšíš, jdi do piče, už mám dost všech těch čuráků, jako jsi ty, kurvo jedno zasraná!?
Nápor úderů byl natolik silný, že mne povalil na zem, bylo ovšem nemožné vzdorovat přívalu tohoto násilí, už jen vzhledem k rozdílu v tělesné hmotnosti mezi účastníky tohoto incidentu, to jest, mě a oné ženy.
Když ocitl jsem se na zemi, byly údery pěstmi vystřídány neméně úspěšnými kopanci.
?Čuráku, kokote, zmrde, pičo, šuline, kurvo,? střídaly se v pravidelném rytmu vulgární výrazy, když jsem si odmyslel jejich obsah, zněly jako šumění podzimního deště, před kterým, a taky před lidmi a ruchem v ulicích, jsem se schoval do této putyky, maje v kapse toliko onu stravenku, avšak doufaje, že to nějak dopadne, vždyť jsem tím volal jen o pomoc.
Každý dnes totiž volá o pomoc, všichni lidé volají o pomoc, třeba i silniční piráti, kteří hovadskou jízdou ohrožují jiné účastníky silničního provozu, i ti takto volají o pomoc, konec konců i ten Zeman, tím co dělá, jak se chová, volá o pomoc.
Všichni volají o pomoc, protože jsou v řiti.
A i ta tělnatá číšnice volala o pomoc, nepřestávajíc do mě kopat: ?Čuráku, kokote, zmrde, pičo, šuline, kurvo!?
?To vypadá na dlouho,? řekl jsem si a schoulil se do klubíčka, abych lépe čelil kopancům, bránit se jinak než takto pasivně nebylo jak, protože jak se chcete bránit volání o pomoc?
Sotva jsem tak učinil, kopance najednou ustaly, takto skrčený připomínal jsem totiž lidský plod v děloze a nejspíše pud vlastní ženám, přiměl číšnici, aby toho kopání nechala.
Ztěžka dosedla na židli a rozplakala zemitým pláčem.
Plakala celých pět minut, než se mi podařilo vstát, ústa jsem měl rozbitá, crčela mi z nich krev, dost možná to odneslo i některé žebro.
Avšak nevyslyšet volání o pomoc té ženy bylo by tím nejtěžším zločinem.
Vzal jsem židli, postavil ji vedle číšnice, sedl si a chytil tu ženu za ruku.
?Co je vám?? zeptal jsem se.
?Nevím, je mi tak těžko,? zavzlykala žena a pokračovala v pláči.
Chvíli jsem mlčel a pak se zeptal: ?Nejela jste teď někdy metrem??
Ta otázka se zdála být nesmyslná, protože tady u nás žádné metro není, ale kupodivu jsem uhádl.
?Ano,? přikývla žena, ?před měsícem. Byla jsem navštívit dceru v Praze. Pracuje tam jako luxusní společnice.?
Tím se ovšem vše vysvětlilo.
?Jste frustrovaná, kdo by taky nebyl?
Vždyť metro, to je esence, čistý, stoprocentní koncentrát nesmyslnosti života ve velkoměstech. Davy lidi zavřených do plechových krabic, jež valí se tubusy tunelů, eskalátory jezdící nahoru dolů jako ve skutečném pekle, psychickém infernu, narvané vlaky, hotový babylon, beztvaré obličeje lidí, všechny jste už někde viděli, všechny už odněkud znáte, ze svých hrůzostrašných snů.
Jste vlečeni jakousi neznámou sílou, neviditelnou a přitom hmatatelnou, její mechanické ruky vás uchopily, jakýkoliv odpor je marný, všichni lidé kolem někam jedou a vyjedete s nimi, na konečné se nic nekončí, ale pokračuje dál, to je ten největší průser.
Všichni volají o pomoc, chtějí odtud pryč, ale nejde to, nakonec voláte o pomoc taky, voláte ze všech sil, abyste překřičeli všechny ostatní, kteří volají taky o pomoc, protože máte strach, že to vaše volání o pomoc zanikne v tom jejich volání, že ty ostatní někdo zachrání na váš úkor, že na vás se už pomoc a milosrdenství nedostane,? vysvětloval jsem číšnici.
?Myslíte?? zeptala se mě žena.
?Samozřejmě,? přitakal jsem, náhle pocítivší potřebu vysypat ze sebe všechno svoje smetí, ?podívejte se na mě. Prší, nebo ještě aspoň ráno pršelo, a co může být smutnějšího než déšť, takhle zkraje podzimu. Jdete po ulici, všichni mají gumáky, jejich chodidla jsou obaleny neprodyšnou gumou.
To už je lepší zapadnout do hospody, třeba i bez peněz.
´Třeba se tam najdou dobří lidé, kteří pochopí, že volám o pomoc´ říkáte, musíte si říkat, protože kdybyste věřili, že dobrý člověk už neexistuje, bylo by už všechno rázem v naprosté řiti.
Víte, já totiž taky volám o pomoc. Totiž, abych vám to vysvětlil, se značným znepokojením sleduji, jak češtinu rozežírají anglické výrazy, jak čeština pomalu umírá.
Nevěříte?
Věřte tomu, že čeština jde do hajzlu!
Nedávno jsem třeba četl rozhovor se zpěvačkou Leny, ano, je dcerou Lenky Filipové, jablko, už jen díky konexím, dost často nepadá daleko od stromu.
Ale nešť.
Rovnou se přiznala, že píše texty v angličtině, protože je to jednodušší než v češtině.
Chápete?
To je přece projev degenerace, naprosté a absolutní, lidem už se nechce přemýšlet, čeština se pro ně stává složitou, malé děti se už učí ve školce anglicky, dokonce padají úvahy o tom, že by se mělo zavést jen jedno i, aby lidé nemuseli moc přemýšlet!
A včera jsem četl další článek, asi bych ty noviny neměl číst, vždy se mě přitom zmocní pocit absolutního vykořenění.
Byl o pouličním hraní v Praze. Jeho autorka už rovnou psala o pouličních zpěvácích jako o buskerech a pouličním hraní jako o buskerství.
Doslova napsala: ´Buskerství má jistě více jak tisíciletou tradici..´
Jak může mít buskerství tisícíletou tradici, když je to slovo jen anglické svinstvo zavlečené sem nějakými zkurvenci, co viděli jakýsi kokotský muzikál, který dostal jakéhosi zkurveného Oscara a nějaká novinářská piča to hned použije, místo aby pěstovala češtinu, pečovala o ni, když už vystudovala tu pičovskou žurnalistiku na ještě pičovštější UK!
Vůbec noviny, a hlavně Lidovky, to je přímo semeniště všech těch zkurvených anglických výrazů.
To ti čuráci novináři nechápou, že mají taky nějakou zodpovědnost za jazyk?
Jestli ne, tak ať táhnou do Londýna nebo do Limericku, nebo do Ameriky a tam ať se z té angličtiny poserou, tam ať si ti zmrdi myslí, jak nejsou světoví.
Takový mě včera přepadl smutek kvůli jedné piči, co píše novin!
Kurva jedna, kunda vyholená!? přetekl můj smutek natolik, že jsem začal mlátit nebohou číšnici, doufaje, že mě někdo zachrání, vyslechnuvší moje volání o pomoc.
Nakonec musela ta chuděra zavolat městskou policii.
Strážníci mě pomocí několika rychlých chvatů zpacifikovali a odvezli k sobě na služebnu, kde byl sepsán i protokol.
Můj případ se bude řešit jako přestupek proti veřejnému pořádku, na nezaplacenou útratu za čtyři pirohy a pět čajů se však přitom nějak zapomnělo, tu pětatřicetikorunovou stravenku mám pořád ještě u sebe, platí do konce tohoto roku.
Karel Trčálek
Volám o pomoc, slyší mě někdo, kurva!?
dnes 09:21
Video s uječenou ženskou z metra jsem neviděl, tak špatně ještě na tom naštěstí nejsem. Přesto ještě navazuji na články zde na toto téma publikované. Dá se dnes o pomoc volat jinak než vulgárně?
?Spočítejte mi to,? řekl jsem číšnici v jednom zaplivaném, zcela prázdném pajzlu, tuše blížící se katastrofu.
Tělnatá, ale i na můj vkus již poněkud příliš, číšnice dala se do počítání: ?To máme čtyři pirohy, pět čajů, celkem to dělá sto devadesát pět korun.?
Vytáhl jsem z kapsy pětatřicetikorunovou stravenku, kterou objevil jsem zcela náhodou dnes ráno zapadlou do škvíry mezi matrací a pelestí postele, a podal ji s provinilým výrazem číšnici: ?Víc nemám, opravdu ne, můžete mě klidně prohledat.?
Číšnice zbrunátněla, což právě u tělnatých lidí vypadá obzvláště působivě.
?To si děláte kozy!? vyštěkla na mě.
?Ne, nedělám,? řekl jsem a pokusil se úsměv, jenž by snad, jak jsem doufal, mohl číšnici obměkčit.
Leč moje naděje byla zcela planá.
?Ty kurvo, ty se mi budeš ještě vysmívat?!? zaječela číšnice a pustila se do mě svými pěstmi, častujíc mě těmi nejvulgárnějšími výrazy, které nám poskytuje rodná řeč právě pro takovéto příležitosti, ?ty zmrde, čuráku jeden zpičený, šuline zajebaný, ty si budeš žrát pirohy, chlastat čaj a přitom si myslet, však to ta piča stejně zaplatí ze svého?
Co si o sobě myslíš, jdi do piče, slyšíš, jdi do piče, už mám dost všech těch čuráků, jako jsi ty, kurvo jedno zasraná!?
Nápor úderů byl natolik silný, že mne povalil na zem, bylo ovšem nemožné vzdorovat přívalu tohoto násilí, už jen vzhledem k rozdílu v tělesné hmotnosti mezi účastníky tohoto incidentu, to jest, mě a oné ženy.
Když ocitl jsem se na zemi, byly údery pěstmi vystřídány neméně úspěšnými kopanci.
?Čuráku, kokote, zmrde, pičo, šuline, kurvo,? střídaly se v pravidelném rytmu vulgární výrazy, když jsem si odmyslel jejich obsah, zněly jako šumění podzimního deště, před kterým, a taky před lidmi a ruchem v ulicích, jsem se schoval do této putyky, maje v kapse toliko onu stravenku, avšak doufaje, že to nějak dopadne, vždyť jsem tím volal jen o pomoc.
Každý dnes totiž volá o pomoc, všichni lidé volají o pomoc, třeba i silniční piráti, kteří hovadskou jízdou ohrožují jiné účastníky silničního provozu, i ti takto volají o pomoc, konec konců i ten Zeman, tím co dělá, jak se chová, volá o pomoc.
Všichni volají o pomoc, protože jsou v řiti.
A i ta tělnatá číšnice volala o pomoc, nepřestávajíc do mě kopat: ?Čuráku, kokote, zmrde, pičo, šuline, kurvo!?
?To vypadá na dlouho,? řekl jsem si a schoulil se do klubíčka, abych lépe čelil kopancům, bránit se jinak než takto pasivně nebylo jak, protože jak se chcete bránit volání o pomoc?
Sotva jsem tak učinil, kopance najednou ustaly, takto skrčený připomínal jsem totiž lidský plod v děloze a nejspíše pud vlastní ženám, přiměl číšnici, aby toho kopání nechala.
Ztěžka dosedla na židli a rozplakala zemitým pláčem.
Plakala celých pět minut, než se mi podařilo vstát, ústa jsem měl rozbitá, crčela mi z nich krev, dost možná to odneslo i některé žebro.
Avšak nevyslyšet volání o pomoc té ženy bylo by tím nejtěžším zločinem.
Vzal jsem židli, postavil ji vedle číšnice, sedl si a chytil tu ženu za ruku.
?Co je vám?? zeptal jsem se.
?Nevím, je mi tak těžko,? zavzlykala žena a pokračovala v pláči.
Chvíli jsem mlčel a pak se zeptal: ?Nejela jste teď někdy metrem??
Ta otázka se zdála být nesmyslná, protože tady u nás žádné metro není, ale kupodivu jsem uhádl.
?Ano,? přikývla žena, ?před měsícem. Byla jsem navštívit dceru v Praze. Pracuje tam jako luxusní společnice.?
Tím se ovšem vše vysvětlilo.
?Jste frustrovaná, kdo by taky nebyl?
Vždyť metro, to je esence, čistý, stoprocentní koncentrát nesmyslnosti života ve velkoměstech. Davy lidi zavřených do plechových krabic, jež valí se tubusy tunelů, eskalátory jezdící nahoru dolů jako ve skutečném pekle, psychickém infernu, narvané vlaky, hotový babylon, beztvaré obličeje lidí, všechny jste už někde viděli, všechny už odněkud znáte, ze svých hrůzostrašných snů.
Jste vlečeni jakousi neznámou sílou, neviditelnou a přitom hmatatelnou, její mechanické ruky vás uchopily, jakýkoliv odpor je marný, všichni lidé kolem někam jedou a vyjedete s nimi, na konečné se nic nekončí, ale pokračuje dál, to je ten největší průser.
Všichni volají o pomoc, chtějí odtud pryč, ale nejde to, nakonec voláte o pomoc taky, voláte ze všech sil, abyste překřičeli všechny ostatní, kteří volají taky o pomoc, protože máte strach, že to vaše volání o pomoc zanikne v tom jejich volání, že ty ostatní někdo zachrání na váš úkor, že na vás se už pomoc a milosrdenství nedostane,? vysvětloval jsem číšnici.
?Myslíte?? zeptala se mě žena.
?Samozřejmě,? přitakal jsem, náhle pocítivší potřebu vysypat ze sebe všechno svoje smetí, ?podívejte se na mě. Prší, nebo ještě aspoň ráno pršelo, a co může být smutnějšího než déšť, takhle zkraje podzimu. Jdete po ulici, všichni mají gumáky, jejich chodidla jsou obaleny neprodyšnou gumou.
To už je lepší zapadnout do hospody, třeba i bez peněz.
´Třeba se tam najdou dobří lidé, kteří pochopí, že volám o pomoc´ říkáte, musíte si říkat, protože kdybyste věřili, že dobrý člověk už neexistuje, bylo by už všechno rázem v naprosté řiti.
Víte, já totiž taky volám o pomoc. Totiž, abych vám to vysvětlil, se značným znepokojením sleduji, jak češtinu rozežírají anglické výrazy, jak čeština pomalu umírá.
Nevěříte?
Věřte tomu, že čeština jde do hajzlu!
Nedávno jsem třeba četl rozhovor se zpěvačkou Leny, ano, je dcerou Lenky Filipové, jablko, už jen díky konexím, dost často nepadá daleko od stromu.
Ale nešť.
Rovnou se přiznala, že píše texty v angličtině, protože je to jednodušší než v češtině.
Chápete?
To je přece projev degenerace, naprosté a absolutní, lidem už se nechce přemýšlet, čeština se pro ně stává složitou, malé děti se už učí ve školce anglicky, dokonce padají úvahy o tom, že by se mělo zavést jen jedno i, aby lidé nemuseli moc přemýšlet!
A včera jsem četl další článek, asi bych ty noviny neměl číst, vždy se mě přitom zmocní pocit absolutního vykořenění.
Byl o pouličním hraní v Praze. Jeho autorka už rovnou psala o pouličních zpěvácích jako o buskerech a pouličním hraní jako o buskerství.
Doslova napsala: ´Buskerství má jistě více jak tisíciletou tradici..´
Jak může mít buskerství tisícíletou tradici, když je to slovo jen anglické svinstvo zavlečené sem nějakými zkurvenci, co viděli jakýsi kokotský muzikál, který dostal jakéhosi zkurveného Oscara a nějaká novinářská piča to hned použije, místo aby pěstovala češtinu, pečovala o ni, když už vystudovala tu pičovskou žurnalistiku na ještě pičovštější UK!
Vůbec noviny, a hlavně Lidovky, to je přímo semeniště všech těch zkurvených anglických výrazů.
To ti čuráci novináři nechápou, že mají taky nějakou zodpovědnost za jazyk?
Jestli ne, tak ať táhnou do Londýna nebo do Limericku, nebo do Ameriky a tam ať se z té angličtiny poserou, tam ať si ti zmrdi myslí, jak nejsou světoví.
Takový mě včera přepadl smutek kvůli jedné piči, co píše novin!
Kurva jedna, kunda vyholená!? přetekl můj smutek natolik, že jsem začal mlátit nebohou číšnici, doufaje, že mě někdo zachrání, vyslechnuvší moje volání o pomoc.
Nakonec musela ta chuděra zavolat městskou policii.
Strážníci mě pomocí několika rychlých chvatů zpacifikovali a odvezli k sobě na služebnu, kde byl sepsán i protokol.
Můj případ se bude řešit jako přestupek proti veřejnému pořádku, na nezaplacenou útratu za čtyři pirohy a pět čajů se však přitom nějak zapomnělo, tu pětatřicetikorunovou stravenku mám pořád ještě u sebe, platí do konce tohoto roku.
Karel Trčálek