Kopřivnický Drtič ? Mrdač 2014

Všechno začalo tím, že nás Wilda zapsal na ?pohodovou vyjížďku?. Prostor na trénink sice byl, ale do Beskyd jsme se na část trasy zajeli podívat jen jednou, ujeli jsme po kopcach asi 40km a spráskaní jsme se vraceli do Ostravice na vlak. Říkal jsem si ?no paráda?, když jsem čučel do mapy na oficiálních stránkách amatérského polo orientačního maratonu. Neujeli jsme ani třetinu a už jsme celkem rozmrdaní, to nebude Drtič, ale Mrdač. A taky že jo.

V pátek před odjezdem jsem se ještě snažil strašně opravit kolo, móc pičo móc mi vrzaly ložiska osy klik. Nevím která píča v honkongu vymyslela kliky RaceFace Evolve. Jsou sice krásné, černé a poseté stylovými nápisy, ale neexistuje normální způsob, jak to kurevstvo shodit, kromě šlifnutí flexou, nebo umlácení kladivem. Vzhledem k tomu, že mě druhý den čekalo 126km v kopcach, nechal jsem středy raději škvrčet, než něco nevratně neopravit. Jenomže v době, kdy jsem to s Gappákem vzdal, bylo už po půlnoci, Španěl už dávno bečel, poražen Holanderem a my s Gappákem prohráli taky. Ráno nás čekal budíček o čtvrt na šest. Kurvááá!

Okolo sedmé jsme dojeli Mondeem do Kopřivky. Nedaleko vchodu nás už čekal Wilda s vyzvednutými mapami, čísly a musli tyčinkou, vše zdarma, tedy uhrazeno startovným. Přesunuli jsme se na atletickou dráhu na stadioně, kde byl start. Stoupli jsme si do rohu kulatého stadionu a sledovali, jak se dráha rychle plní. Nad stadionem létal 6ti vrtulník s kamerou GoPro3 super hero extrem air tech tomahawk persching laser ultimative race turbo max shit bitch fuck technology, a všechno natáčel (takže někde na trubce se jistě zjeví video). Lidi se začali celkem tlačit a já se málem posral. Ty ranní vločky co mi mixnul Gappák s mlíkem se projevily, jako brutální kombinace. Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem zaběhl do útrob stadionu udělat to, co jsem musel. Našel jsem předehřáté prkénko a trochu neposranou mísu. WC dokonce obsahovalo papír, takže jsem obdržené kapesníky mohl nechat pro jejich pravý účel, utírání krve a potu.

Na WC jsem dosáhl svého prvního vítězství toho dne, a to že jsem se neposral cestou. Když jsem se vrátil za klukama, najednou se objevil Dúz s Banánem. Pozdravili jsme se a vyslechli několik sarkastických impertinencí, jako například: ?Ahoj odpoledne? a podobně. Bylo nám jasné, že dříve, než pozdě nemůžeme nikdy dojet. Dúz s Banym se jeli vmáčknout mezi ?závodníky? a my pokojně čekali vzadu na druhý start. Prásk, výstřel z poplašňáku a pole cyklistů se rozjelo. Stálo nás jen několik desítek, všichni ostatní šlapali do pedálů.

Na druhém startu jsme stáli už pěkně profiltrovaní, žádné klasické cyklobuzny (až na pár ?oblečkářů? ? ale ti byli asi taky v pohodě?). Druhý start a pěkně, lážo i s plážem jsme vyrazili do kopce za stadionem. Krátký stoupáček, horizůntek a z kopce dolů. Hned při prvním sjezdu jsme z kraje lesa míjeli zkrvaveného chlápka, který se zřejmě poněkud rozvášnil a pustil to z kopce pěkně ?z ostra?. ?Pomáhalo? mu už beztak hodně čumilů, tak jsme jej pouze minuli a sjížděli dál. Předjíždět se nedalo, bo se jelo ve dvuch lajnach. Takže jsem musel vytrpět celý sjezdík za nějakým klučinou, co se asi příšerně bál a o dušu brzdil. Mě to zase na oplátku nebrzdilo vůbec, protože jsem si ? chujoplet kravský ? omylem postříkal kotouče silikonovým sprejem, když jsem ?ošetřoval? tlumič a vidlu.

Po sjezdu následovala rovinka polem a lukama, asfalt, a šotolina. Stále se jelo v kurevském davu. Trošku jsme si s klukama zapředjížděli, protože tempo nebylo nic moc i na nás výletníky. Najednou se to začalo trošku zvedat, všem rachotili ?hazky? (bikerský termín pro přehazovačku, pánové!) a ?smykače? (tak to nevím, jestli se tenhle termín pro přesmykač chytne) a jelo se do kopce. Vlastně do prvního trošku opravdového kopce. Širokou zatáčkou přes pole. První tlačiči začali tlačit a kluci si museli dát tyčinku, já jsem měl napocené v očich a nechtělo se mi stavit, tak jsem jel dál. Za loukou se kopec umravnil a už se jelo po asfaltu až na Solárku. Tady mělo být první razítko, avšak nebylo. Dle skazek okolních cyklistů se baba večer ožrala a ráno neotevřela, takže razítko není. Existovaly i jiné zprávy, ale je mi jedno, jak to bylo doopravdy, tahle verze se mi líbí, takže to bude pravda.

Po úspěšném neoražení mapy potřebným razítkem jsme se rozhodli nečekat a raději, kvůli bezpečnosti (stále mi nebrzdily ty brzdy) jsme sjeli Ondřejník po cestě. No i tak to byl celkem rachot a v konečném výsledku se mi podařilo silikonový olej jemným přibrzďováním vypařit, takže dole pod kopcem jsem skoro bezpečně před podchodem zabrzdil. Vůbec jsem se nebál schody sjet, samozřejmě, ale zvítězila ve mně ohleduplnost, takže jsem kolo i s Gappákem a Wildou do podchodu snesl, jako slušný člověk.

Ve Frýdlantu jsme potkali na drtičově webu avízované motorkáře, kteří projížděli kolmo na naši trasu a zatarasili celou křižovatku. Byl jsem extrémně vtipný, když jsem ve stojícím pelotonu cyklistů, který blokoval celou cestu z naší strany, vykřikoval: ?jak si to ti motorkáři můžou dovolit, blokovat celou cestu!?? Nakonec se nám podařilo kolem motorkářů nějak projet, šlápli jsme do pedálů a vydali se v ústrety Lysé, z Malenovické strany. Stratil se nám Wilda, který blbě přehodil do takového ?strku?. Tak jsme museli počkat před malým obchůdkem, kde prodávali lahváče a spoustu jiných zbytečností. Dojel Wilda, vypili jsme pivo a razili dále.

V zatáčce, před koncem asfaltové cesty stál stánek s pivem. Sponzorský dar. Pa-rá-da! Kluci se zastavili u nějakého pramenu, že prý voda, nebo co a já si dojel pro čepovaného Zubra. Nějaká sličná děva mi těpla na rám samolepku UAX. No asi si budu muset kupit konečně nějaké ty karované tepláky se záplatama na řiti a kolenech. Čekal jsem na hochy dost dlouho, malinko znervózněl a telefonoval na všechny strany. Po čtvrt hodince se objevili, vypili pivo a vyrazili jsme tlačit do prudkého marasu. Myslel jsem, že se to nedá vyjet, protože se před náma motalo spousty tlačičů, ale jedna buchta na černém devětadvacítkovém ?spešlovi? nás přesvědčila o opaku. Jen stačilo zvolat ?stopa? a tlačiči se sami rozestoupili. No i tak jsme se nechali zahanbit a kola poctivě tento úsek vytlačili.

Úplně jsem zapomněl na Willyho a jeho partyju, kterou jsme po cestě stále potkávali, nejdéle jsme asi byli spolu na Ivančeně. Od mohyly se jede taková vrstevnička s ?hupem?, jak to nazval Willy, a u závory a studánky u Zimného se pak s musli tyčkou čeká na hochy. Pak už jen prostřední placka vpředu, největší kolo vzadu, pot do očí, bo tak je to nejlepčí a jebat to nahoru po asfaltu. Jelo se překvapivě dobře, aji jsem si zapředjížděl. Bohužel mi idylku a sado-maso zážitek z mechanického šlapání malinko kazila hovada, která se už řítila obrovskou rychlostí z Lysé dolů a nárokovala si celou cestu jen pro sebe voláním: ?z leva, z leva, stopa, stopa, z prava!? Normální kokoti, vám řeknu. Navíc se tam motali i pěší, kteří jsou sice pro nás opravdové bikery nižší kasta, takový poddruh člověka, ale člověku přijde líto přejet i třeba zajíce. Těsně před vrcholem, u posledních serpentýnek mi začal hrát budík, že si jako mám vzít ty svoje klepky na krev. Ale zastavte, když jste zrovna rozjetí. Budík mi hrál až k vysílači, tam jsem teprve shodil batoh a telefon utlumil. Lidi to docela pobavilo.

Po dobití vrcholu jsem čapnul na lavku a očumoval místní krásy přírody. Mezitím se udělalo tmavo. Už když jsem rval do kopca, blázni dolů svištěli v pláštěnkách (nikdy si na sebe nevezmu něco, co se jmenuje ?pláštěnka?) a bundách. Divil jsem se tomu, ale když jsem vlezl do chatky pro piva a první razítka na naše mapky, začlo valit kyblama, takže jsme to pivo nuceně pili asi hodinu a půl, protože se nám do toho deště fakt nechtělo. Gappáka mezitím švihlo v zádech, že se nemohl ohnout. Říkal jsem si ? amen, konec, šlus.

Domluvili jsme se, že zkusíme aspoň ten pojebaný Bílý Kříž. Sedli jsme na kola, Gappáka překvapivě v sedící poloze na kole záda nebolela, nebo aspoň nebolela tak moc. Zhrčeli jsme z Lysé po asfaltu, po vydatném dešti nás ani nenapadlo experimentovat se sjezdem po sjezdovce, nebo podobné kraviny. Vysalaje, hup, strk, a dal jsem se na krátký únik na Bílý Kříž, abych v předstihu opět objednal pivo. Na Kříži Gappák konstatoval, že ty záda už nejsou take peklo, takže jsme cosik malého pojedli (já buřtguláš silně naředěný vodou za 50Kč) narazili druhé razítko a rozhodli se, že pojedeme aspoň na Bumbálku a pak se uvidí.

V našem jediném cvičném výletě na Drtiče jsme jeli část trasy až na Konečnou. Tehdy mi to připadalo jakesik kratší a lehčí. Československý masakr byl fakt masakr. Hup nahoru, jeb dolu, hup nahoru, plesk dolu, no maras, ale zábavné. Hlavně ty sjezdy byly ganz fajne. Cyklistů na trase výrazně ubylo, už i tím, že jsme nijak obzvláště nervali, ale i tím, že jsme na Křižu seděli aspoň hodinku. Willy a partyja vyjeli před nama a už jsme je nepotkali. Po trase jsme se furt sjížděli ty samé skupinky, pořád ti samí lidi. Pověsil jsem se na jedny celopružináře, a kus cesty jel s nima. A pak jsme potkali slováka s roztrženým řetězem. Gappák vytáhl nýtovačku a protože ho furt ještě držely ty záda, musel jsem si zanýtovat já. Doufám, že se mi to povedlo, jinak majster Slovák zemřel někde na Česko-slovenské hranici.

Z Konečné na Bumbálku je to asi 13km, no my se s tím mrdali neskutečně. Tahle část trasy byla asi nejvíce fyzicky náročná a slovy klasika Hujera: ?dokonce i já jsem dvakrát tlačil?! Sjezdy byly fakt parádní, ale vydrápat se na nejmenší placce a největším pastorem s převodovým poměrem menším než jedna přes kořeny a kameně, kurva to se fakt občas nedalo. Kolo se zdvihalo, nalepeny na řídítkách a rychlost 2,5km/h. Každý sjezd byl vykoupením a člověk se aspoň posunul o pár stovek metrů dopředu. Jedna baba mě strašně dostala, když jsem se za ní rval do kopce a dojížděl jsem jí, říkal jsem si, že zamachruju a elegantně ji předjedu, jenomže kopec se najednou zlomil, přehazka zarachotila a baba to pustila šusem dolů. Já se svojí naředěnou krví jsem raději přibrzdil a jenom jsem čuměl, jak mi pomalu mizí. Shodou okolností to byla ta samá ženská, co to rvala do kopce na Lysou v pasáži, kde všichni tlačili?

Zastavil jsem na Chatě Kmínek, ještě 4km od té hnusné zasrané Bumbálky. Bylo už kolem šesté. Objednal jsem jako tradičně tři piva, a čekal na kluky. Za chvilku už tu byli, narazili jsme třetí razidlo (alternativně za tu Bumbálku šla narazit ještě Masarykova chata) a hrnuli jsme to přes Bumbálku po asfaltce na chatu Třeštík. Krátký sjezd po travnaté sjezdovce na chatu Třeštík, bez piva, jen razítko a hurááá, spíš hu-r-a po žlu-té do ko-pca, pak na hlavní cestu, asfalt a pak do lesa, šotolina, pro mě asi nejnudnější pasáž. Naštěstí jsme v lese potkali naše nové nejlepší kamarády Jirku a Standu, jejichž jména jsem zjistil až z výsledkové listiny Drtiče. Měli jsme radost, v té době už to totiž vypadalo, že jsme v celých Beskydech úplně sami a najednou přes cestu popadané stromy, o stromy opřená kola, jeden borin močí a druhý mu říká něco o prostatě. No hned jsme si padli do oka a byli jsme vyfoceni při přelézání klád. Jo a nekupujte si banánovou Margotku, teď jsem jednu dojedl a není to dobré. Ale to sem nepatří, takže dál. Od té doby jsme jeli nejméně v pěti skoro až do cíle. Ještě chvilku jsme se jebali po lese a pak už jen asi kilák dlouhý sjezd na Martiňák, jedno dobré pivo, razítko a sláva, jedeme na Pustevny, poslední kontrolu. No co, už bylo taky kolem osmé.

Po cestě na Pustevny jsem se utrhl a s vidinou rychlého piva (používal jsem pivo místo energetických tyčin a nápojů a prakticky i místo jídla a fungovalo to geniálně, doporučuju). A jak jsem se utrhl a hrnul jsem to po lesní lehce stoupající asfaltce, utrhl se mi i řetěz. A bylo po úniku. Za chvíli mě všichni dojeli, mnozí i předjeli, jen Gappák a Wildou na mě počkali. Řetěz šel snýtovat podezřele dobře. Za chvíli jsem to opět hrnul dál. To hrnul, zní dost drsňácky, ale pravdou je, že mě to spíš hrnulo nějak samo, síly nebyly, jen strach ze tmy a smrti v lese. Nesnáším pomyšlení, že mou mrtvolu ohlodává nějaká zkurvená liška plná klíšťat.

Na Pustevny jsme dojeli už za šera. Na pivo nebyl čas, protože ten jsem ztratil při opravě řetězu. Tak aspoň sedmé razítko, instalace světel a čelovek jedeme konečně z kopce. Gappák půjčil našemu novému kámovi-bráchovi Standovi baterku, bo ten odvážlivec jeden si vyrazil bez světla. Dolů se jelo ne po ?knížecí?, ale po cestě o nějakých 100m výše. Za světla to musel být pěkný sjezdíček, ale za tmy jsme to moc nepouštěli, bo bylo překvpivě hovno vidět. Na sjezd se nás už sešel docela peloton, tma nějak lidi sdružuje, nebo co. V jednu chvíli, když jsem jel první a když jsem se otočil, vypadalo to, jako by mě pronásledovalo nějaké pojebané hadí U.F.O., které svítilo a kroutilo se ve tmě. Za chvilku jsme byli u lanovky v Trojanovicích. Už jsem se radoval, že trasa povede až do ?Frenu? (tak místní nazývají Frenštát pod Radhoštěm a někdy u toho zapomenou vytáhnout prst z nosu). No naneštěstí, ale i na štěstí trasa vedla po takovém ?trailu? kolem potoka/řeky. Přejezdy po mostkách, klikyháky kolem vody, celkem sranda, až na tu tmu. Gappák samozřejmě v jediném místě, kde byla ďura jak cyp do ní nezapomněl spadnout, ale nic se mu naštěstí nestalo.

Když jsme se vymotali z ?Frenu? (sleduj, prst v nose), najeli jsme v Tiché na původní trasu, jenže opačně. Čekal nás už jen poslední ?strk? a vtom, prásk, jeb-křup, v podstatě na rovině mi jebnul zase ten řetěz. No, holt nejsem řetězovým specialistou. Byla už tma, kurvafix, do cíle 3km, jebu to. Chvíli jsem běžel, chvíli šel, kluci mě nenechali na holičkách a možná si trošku oddychli, že si ten poslední kopeček, 1,5km kolo vytlačí a nemusí se s tím zlobit. Tlačil s nama i asi jeden z nejmladších ? ročník 95, pro mě hrdina, kluk ze Staré Vsi. Ujel to celé sám, fakt machr, akurát nevím, proč mu neuznali jedno razítko, jinak by byl na výsledkové listině s náma. No nakonec jsem kolo vytlačil, nahoře na něj sedl a to co jsme ráno po sedmé vyjeli, jsem si pře třiadvacátou bez řetězu sjel dolů. Na stadionu mi vlivem valivého odporu klesla rychlost a hrozilo mi zastavení, takže mě Wilda a mlaďoch se Staré Vsi doslova do cíle dotlačili.

No co dodat. Příjezd 23.04 sice není žádná hitparáda, ale v mých očích jsme machři, protože jsme si uložili cíl, na který jsme měli a ten jsme si splnili. Jako upe rozmradaný jsem nebyl, ani teď mě už nic nebolí, ale byl to fakt záhul, hlavně ta červená na Československé hranici. Navíc jsem to celé, asi jako jediný, jel bez cykloplínky, takže moje prdel dostala naloženo více, než řiť průměrně praktikujícího homosexualisty na výletě v Amsterodamu. Cíl pro příští rok je nákup vhodné cyklopleny do gatí a dojezd za světla.

A ten další rok už konečně ta bedna, když to není závod...

Jo a mimochodem, Dúz s Banym to dojeli kolem šesté, buzny.