Sisa: tak tu máš další kousek "horůrku všedního dne" jak to Viktor Janiš nazval;-) Doporučuji si jeeště vyhledat "Learovu básničku o Sově a kočičce"
Michel Faber: Brokolicový úhoř, 3.pokračování
Bennyho otec měl instinktivní odpor ke všem zdravým zeleným věcem, k nimž měl odpor Benny, a nezdráhal se to dát najevo. Možná ho těšilo, že má záminku pohádat se s Bennyho matkou, ale možná doopravdy chtěl (jak často hlasitě tvrdil), aby měl jeho kluk na vybranou. Život je příliš krátký, prohlásil, než aby ho člověk marnil hádkami nad zeleninou.
Život byl však naopak dost dlouhý na to, aby ho člověk marnil hádkami o peníze nebo pořádku v domě nebo o matčině vzhledu nebo o tom, jak vypadají jiné ženy. Tato a mnohá jiná témata pravidelně vedla k ranám a ty rány vždycky dopadaly na tvář Bennyho matky.
?Proč od něj neutečeš, mami?? zeptal se jí Benny jednou v noci, když si našla útočiště u něho v dětské posteli.
Zahihňala se, až mu projel mráz až do míst, kde se nacházel brokolicový úhoř.
?Nemám řidičák,? zakřenila se a mu zběžně prohrábla vlasy, jako by chtěla říct: Jsi dítě a ničemu nerozumíš.
Kdykoli se uchýlila k němu do postele, recitovala mu Learovu básničku o Sově a kočičce, pořád dokola, dokud neusnul. Už dávno se přestal vyptávat, jak vypadá kompotová vidlička, co je to kdoule či jestli to mleté maso bylo syrové nebo upečené.
?Pššt ? neptej se,? říkávala mu matka. ?Jenom to zkazíš.?
A tak jen sklouzl do dlouhé rokle spánku a slůvka ?koč-ka, koč-ka? mu zněla v uších jako siréna sanitky.
Ráno poté Benny vždycky ležel v posteli a sledoval, jak matka vykráčela od něj z pokoje a zamířila do ložnice, jako kdyby byla zhypnotizovaná, jako by ji neodolatelně přitahovalo manželovo chrápání. Někdy se Bennyho rodiče rozhádali nanovo; častěji padlo šeptem několik unavených vět a Bennyho matka šla usmažit pár vajíček na slanině. Benny žádná nedostal. V kuchyni byly vločky, ideální jídlo pro kluka ve vývinu.
Když Benny před odchodem do školy náhodou narazil na otce, zrudl a jeho otec se koukal skrz něho, jako kdyby neexistoval. To Benny vždycky přemýšlel, jestli jím jeho táta opovrhuje víc než jiní otcové svými dětmi.
Důkazy nebyly úplně přesvědčivé. Když to vezme z té horší stránky, otec se nikdy nezajímal, co Benny dělá ve škole nebo jak tráví čas doma. Ale je fakt, že on se příznivě nevyjadřoval o ničem krom chuti čerstvě otevřené lihoviny. Jo, a občas někdo řekl něco v televizi a Bennyho otec ucedil: ?Přesně.?
Když se to vezme z té lepší stránky, není to tak dávno, co brával Bennyho do města, anebo alespoň do místního krámu na nákup, a to spolu vycházeli dobře. Loni nebo předloni o prázdninách koupil otec Bennymu celý sáček buráků v čokoládě, aby si je všechny snědl sám: ?Neříkej to mámě.?
A jindy zase, když měl Benny zakázáno odejít od kuchyňského stolu, dokud nesní tři odporné růžičkové kapusty, jeho otec zničehonic zašeptal: ?Dívej? a mohutným palcem a ukazováčkem ty tři zelené kuličky odcvrnkl z talíře, jednu po druhé. Zakutálely se pod gauč. Bennyho táta se zazubil a Benny mu úsměv ostýchavě opětoval, v naději, že mu tuhle šťastnou chvíli nic jiného nezkazí.
Nešlo o nějaké jalové vzpomínky, které si vybavil z čistě sentimentálních důvodů. Byly to životně důležité údaje. Otázka, jestli s otcem dokáže žít v jednom prostoru, muž a chlapec, začínala být pro Bennyho velice důležitá.
Jednoho dne, zatímco byl Benny ve škole, si totiž jeho rodiče vyjeli na projížďku a jejich auto nabouralo do jiného auta a Bennyho otec se vrátil domů pozdě v noci, celý odřený a polepený náplastmi, bez Bennyho matky. Prý ji to rozmáčklo na místě pro spolujezdce.
?Rozmáčklo?? To slovo mělo na Bennyho jazyku zvláštní příchuť.
?Rozmáčklo,? zopakoval otec. Znělo to, jako by si odkašlal a jako by to bylo naposledy, co je to ochoten ze sebe vysoukat.
Michel Faber: Brokolicový úhoř, 3.pokračování
Bennyho otec měl instinktivní odpor ke všem zdravým zeleným věcem, k nimž měl odpor Benny, a nezdráhal se to dát najevo. Možná ho těšilo, že má záminku pohádat se s Bennyho matkou, ale možná doopravdy chtěl (jak často hlasitě tvrdil), aby měl jeho kluk na vybranou. Život je příliš krátký, prohlásil, než aby ho člověk marnil hádkami nad zeleninou.
Život byl však naopak dost dlouhý na to, aby ho člověk marnil hádkami o peníze nebo pořádku v domě nebo o matčině vzhledu nebo o tom, jak vypadají jiné ženy. Tato a mnohá jiná témata pravidelně vedla k ranám a ty rány vždycky dopadaly na tvář Bennyho matky.
?Proč od něj neutečeš, mami?? zeptal se jí Benny jednou v noci, když si našla útočiště u něho v dětské posteli.
Zahihňala se, až mu projel mráz až do míst, kde se nacházel brokolicový úhoř.
?Nemám řidičák,? zakřenila se a mu zběžně prohrábla vlasy, jako by chtěla říct: Jsi dítě a ničemu nerozumíš.
Kdykoli se uchýlila k němu do postele, recitovala mu Learovu básničku o Sově a kočičce, pořád dokola, dokud neusnul. Už dávno se přestal vyptávat, jak vypadá kompotová vidlička, co je to kdoule či jestli to mleté maso bylo syrové nebo upečené.
?Pššt ? neptej se,? říkávala mu matka. ?Jenom to zkazíš.?
A tak jen sklouzl do dlouhé rokle spánku a slůvka ?koč-ka, koč-ka? mu zněla v uších jako siréna sanitky.
Ráno poté Benny vždycky ležel v posteli a sledoval, jak matka vykráčela od něj z pokoje a zamířila do ložnice, jako kdyby byla zhypnotizovaná, jako by ji neodolatelně přitahovalo manželovo chrápání. Někdy se Bennyho rodiče rozhádali nanovo; častěji padlo šeptem několik unavených vět a Bennyho matka šla usmažit pár vajíček na slanině. Benny žádná nedostal. V kuchyni byly vločky, ideální jídlo pro kluka ve vývinu.
Když Benny před odchodem do školy náhodou narazil na otce, zrudl a jeho otec se koukal skrz něho, jako kdyby neexistoval. To Benny vždycky přemýšlel, jestli jím jeho táta opovrhuje víc než jiní otcové svými dětmi.
Důkazy nebyly úplně přesvědčivé. Když to vezme z té horší stránky, otec se nikdy nezajímal, co Benny dělá ve škole nebo jak tráví čas doma. Ale je fakt, že on se příznivě nevyjadřoval o ničem krom chuti čerstvě otevřené lihoviny. Jo, a občas někdo řekl něco v televizi a Bennyho otec ucedil: ?Přesně.?
Když se to vezme z té lepší stránky, není to tak dávno, co brával Bennyho do města, anebo alespoň do místního krámu na nákup, a to spolu vycházeli dobře. Loni nebo předloni o prázdninách koupil otec Bennymu celý sáček buráků v čokoládě, aby si je všechny snědl sám: ?Neříkej to mámě.?
A jindy zase, když měl Benny zakázáno odejít od kuchyňského stolu, dokud nesní tři odporné růžičkové kapusty, jeho otec zničehonic zašeptal: ?Dívej? a mohutným palcem a ukazováčkem ty tři zelené kuličky odcvrnkl z talíře, jednu po druhé. Zakutálely se pod gauč. Bennyho táta se zazubil a Benny mu úsměv ostýchavě opětoval, v naději, že mu tuhle šťastnou chvíli nic jiného nezkazí.
Nešlo o nějaké jalové vzpomínky, které si vybavil z čistě sentimentálních důvodů. Byly to životně důležité údaje. Otázka, jestli s otcem dokáže žít v jednom prostoru, muž a chlapec, začínala být pro Bennyho velice důležitá.
Jednoho dne, zatímco byl Benny ve škole, si totiž jeho rodiče vyjeli na projížďku a jejich auto nabouralo do jiného auta a Bennyho otec se vrátil domů pozdě v noci, celý odřený a polepený náplastmi, bez Bennyho matky. Prý ji to rozmáčklo na místě pro spolujezdce.
?Rozmáčklo?? To slovo mělo na Bennyho jazyku zvláštní příchuť.
?Rozmáčklo,? zopakoval otec. Znělo to, jako by si odkašlal a jako by to bylo naposledy, co je to ochoten ze sebe vysoukat.