Afera "Bonzak"
A tak jsem se v tom vedru snažil usnout. Musel jsem opustit společné lože s funícím a zpoceným Bručmídkem a lehl jsem si na ?Lidl? matraci na zem, do obyváku, k dokořán otevřeným dveřím balkónu. Venku o deset stupňů nižší teplota znamenala, že v okolí dveří bylo aspoň trošku snesitelných 26°C, na rozdíl od postele, kde byla teplota dost přes třicet.
Ležení na zemi poblíž balkónu mělo ovšem i své nevýhody. První problém nastal, když se začalo rychlostí 4,5km v hodině blížit auto technických služeb, které z cesty vymetalo polámané větve a listí po nedávné větrné bouři. "Metací" auto totiž kromě zametání, což je jeho druhotná funkce, hlavně hlučí a to naprosto zásadně, což člověku ležícího jen pár metrů od něj naprosto zásadně zabraňuje ve spánku. Když zhruba za půl hodiny auto konečně zahnulo za roh a vypadalo to na usnutí, vynořili se opilci.
Dva smradi a jedna buchta. Řvali, chlámali se a řvali. Začal jsem potichu zuřit, ručičky na digitálních hodinkách psaly čísla 02:30, ale říkal jsem si, že jsem nebyl o nic lepší. Vlastně doposud nejsem. Pak se začalo ozývat rozbíjení skla. Někomu z nich "vypadl" skleněný půllitr z ruky. To mě nakoplo. Vstal jsem a jal jsem se je začít pozorovat, co to sakra práce dělají.
Po chvíli se buchta i ti dva smradi přitočili k NAŠEMU kontejneru a začali do něj kopat, pročež jej po chvíli převrátili, neboť byl prázdný. Nejlegračnější bylo děvče, jak se ve stylu karate snažilo popelnici ublížit. Nasralo mě to hodně. Můj léty z fotbalu nacvičený hlas rozřízl teplý vzduch: ?Okamžitě KURVA postavte ten kontejner, nebo KURVA...? ??nebo zavoláš policajty? Tak jim ještě řekni, že taky rušíme noční klid, blbečku!? Začal na mě povykovat výrostek. Co se stalo potom, to jsem vůbec nečekal. Smradi i buchta se začali pitvořit a dělali "Etě tě tě, tak si je zavolej, blbečku! Schválně, jestli nás tady ještě chytnou, eťě těťe..." ?To je blbec, prý poicajtí, hehehe, eťe tě!? a tancovali se zdviženými prostředníčky a paroháči. Čuměl jsem na ně, úplně vyvedený z míry, navzdory tomu říkám už úplně klidně: "Tak já teda volám!" a oni: "Eťe tě, vólej, blbečku, eťě, klidně je zavolej! Eťe ťe, blbče!"
Tak jsem vlezl dovnitř a zavolal na číslo 158, představil jsem se, a všechno jsem vyzvonil, i s tím, že se ti "výtržníci" posmívali, že je stejně policajti nikdy nechytí. Pak jsem si lehl a už jsem jen slyšel, jak se smích a zpěv pomalu vzdaluje. Aspoň je to donutilo odejít jinam, říkal jsem si v duchu. Za tři minuty jsem uslyšel, jak kolem prosvištělo auto, přibrzdilo a zase se rychle rozjelo. Za další dvě minuty mi začalo volat neznámé číslo. ?Dobrý den, PČR, jste pan,? ?mohl byste nám dát jednoduchý popis, jak ti výtržníci vypadali?? ?Dva smardi a jedna holka v bílé sukni.? ?Děkujeme, to jsou oni, takže jsme je chytli, dobrou noc.? Tak, a je to, říkal jsem si.
Už, už jsem začal za dalších asi 20min usínat, když slyším, jak se bujarý smích vrací pomalu před náš dům. Trojice smradů šla neméně hlučně po ulici zpět. Když dorazili k našemu doma, tak stejně hlasitě, jak popelnici vyvraceli, začali ji stavět zpět a křičeli ?Hej, blbečku, máš radost?! Eťe tě!? ?To je blbeček, prý policajti, eťe ťe!? a chlámali se a chlámali,?
Já jsem usnul asi až za hodinu, když už smích a řev na ulici dávno přestal. Ale co jsem si z celé aféry odnesl je, že jestli chceš, aby fízl aspoň trošku zafungoval, musíš mu říct, že se mu někdo posmíval?.
A tak jsem se v tom vedru snažil usnout. Musel jsem opustit společné lože s funícím a zpoceným Bručmídkem a lehl jsem si na ?Lidl? matraci na zem, do obyváku, k dokořán otevřeným dveřím balkónu. Venku o deset stupňů nižší teplota znamenala, že v okolí dveří bylo aspoň trošku snesitelných 26°C, na rozdíl od postele, kde byla teplota dost přes třicet.
Ležení na zemi poblíž balkónu mělo ovšem i své nevýhody. První problém nastal, když se začalo rychlostí 4,5km v hodině blížit auto technických služeb, které z cesty vymetalo polámané větve a listí po nedávné větrné bouři. "Metací" auto totiž kromě zametání, což je jeho druhotná funkce, hlavně hlučí a to naprosto zásadně, což člověku ležícího jen pár metrů od něj naprosto zásadně zabraňuje ve spánku. Když zhruba za půl hodiny auto konečně zahnulo za roh a vypadalo to na usnutí, vynořili se opilci.
Dva smradi a jedna buchta. Řvali, chlámali se a řvali. Začal jsem potichu zuřit, ručičky na digitálních hodinkách psaly čísla 02:30, ale říkal jsem si, že jsem nebyl o nic lepší. Vlastně doposud nejsem. Pak se začalo ozývat rozbíjení skla. Někomu z nich "vypadl" skleněný půllitr z ruky. To mě nakoplo. Vstal jsem a jal jsem se je začít pozorovat, co to sakra práce dělají.
Po chvíli se buchta i ti dva smradi přitočili k NAŠEMU kontejneru a začali do něj kopat, pročež jej po chvíli převrátili, neboť byl prázdný. Nejlegračnější bylo děvče, jak se ve stylu karate snažilo popelnici ublížit. Nasralo mě to hodně. Můj léty z fotbalu nacvičený hlas rozřízl teplý vzduch: ?Okamžitě KURVA postavte ten kontejner, nebo KURVA...? ??nebo zavoláš policajty? Tak jim ještě řekni, že taky rušíme noční klid, blbečku!? Začal na mě povykovat výrostek. Co se stalo potom, to jsem vůbec nečekal. Smradi i buchta se začali pitvořit a dělali "Etě tě tě, tak si je zavolej, blbečku! Schválně, jestli nás tady ještě chytnou, eťě těťe..." ?To je blbec, prý poicajtí, hehehe, eťe tě!? a tancovali se zdviženými prostředníčky a paroháči. Čuměl jsem na ně, úplně vyvedený z míry, navzdory tomu říkám už úplně klidně: "Tak já teda volám!" a oni: "Eťe tě, vólej, blbečku, eťě, klidně je zavolej! Eťe ťe, blbče!"
Tak jsem vlezl dovnitř a zavolal na číslo 158, představil jsem se, a všechno jsem vyzvonil, i s tím, že se ti "výtržníci" posmívali, že je stejně policajti nikdy nechytí. Pak jsem si lehl a už jsem jen slyšel, jak se smích a zpěv pomalu vzdaluje. Aspoň je to donutilo odejít jinam, říkal jsem si v duchu. Za tři minuty jsem uslyšel, jak kolem prosvištělo auto, přibrzdilo a zase se rychle rozjelo. Za další dvě minuty mi začalo volat neznámé číslo. ?Dobrý den, PČR, jste pan,? ?mohl byste nám dát jednoduchý popis, jak ti výtržníci vypadali?? ?Dva smardi a jedna holka v bílé sukni.? ?Děkujeme, to jsou oni, takže jsme je chytli, dobrou noc.? Tak, a je to, říkal jsem si.
Už, už jsem začal za dalších asi 20min usínat, když slyším, jak se bujarý smích vrací pomalu před náš dům. Trojice smradů šla neméně hlučně po ulici zpět. Když dorazili k našemu doma, tak stejně hlasitě, jak popelnici vyvraceli, začali ji stavět zpět a křičeli ?Hej, blbečku, máš radost?! Eťe tě!? ?To je blbeček, prý policajti, eťe ťe!? a chlámali se a chlámali,?
Já jsem usnul asi až za hodinu, když už smích a řev na ulici dávno přestal. Ale co jsem si z celé aféry odnesl je, že jestli chceš, aby fízl aspoň trošku zafungoval, musíš mu říct, že se mu někdo posmíval?.