Ráno se mi zle vstávalo. Důvodem bylo včerejší upravování pracovního stolu. Úprava spočívala v navrtání několika děr do desky, abych tyto mohl využít k prostrčení jinak volně ležících kabelů, které propojují můj notebook s periferními zařízeními. Doposud jsem žil v přesvědčení, že jedinou funkcí kabelu je něco napájet, případně umožnit datový tok. Není tomu tak. Primární funkcí všech kabelů je zavazení, znemožňování pracování s myší a hlavně odporné kroucení se až se člověk nasere.

Protože není radno pracovat s ruční vrtačkou Bosch a hlavně ostrým vrtákem nasraný, musel jsem si k práci otevřít lahvinku červeného. Využil jsem situace, že Medvědička byla na rande s kamarádkou a z lahve rychle ubývalo. Čím více jsem vrtal, tím méně bylo v láhvi a tím méně jsem byl nasraný. Nakonec jsem se překlopil do režimu veselí, ale to už byla vrtačka dávno schovaná, stůl dokonale rozvrtán, kabely visící pod stolem (a motající se do nohou) a vína ani kapka. Jal jsem se otevřít plechovku Bránika, kterou jsem objevil v lednici,...

Ráno v pět jsem se probudil s měchýřem jak pelikánův vak. Přelezl jsem opatrně Marketič, ne abych jí snad neublížil, ale aby mi břicho neroztrhl obrovský přetlak. Pomalu a obezřetně s ukrutnými bolestmi jako těhotná žena těsně před porodem jsem se dobelhal na záchod. Oporou mi při tom byly obě stěny chodby, mezi které se mi podařilo vzpříčit rukama a posuvnými kroky se pomalu pohybovat směrem k vytoužené míse. Ani jsem se nepokoušel o frajerské močení ve stoje, ale upadl jsem na mísu a potupně jako baba jsem močil v hlubokém předklonu. Rychlost proudění po počátečním prudkém nárůstu byla následujících snad deset minut konstantní. Úleva zpočátku nepřicházela, ale nakonec se mi přeci jen povedlo alespoň normálně dýchat. Nakonec se mi podařilo domočit bez upadnutí do bezvědomí. S odkrvenou hlavou jsem se opět dostal do postele. Paradoxně jsem se celou dobu na záchodě trpěl hrozivým sušákem. Proto jsem svůj okamžitý stav tekutin ještě narychlo doplnil džusem.

Ráno jsme tradičně zaspali. Blíže nespecifikované problémy s vozem nás odsoudily k jízdě do práce bez zakoupení jídla na snídani. V práci od rána hlad jako komediant na počátku minulého století. Kolem desáté jsem si tedy uvařil ze šuplíku poslední záchrany instantní ?čínu? Vitana. Bohužel od té doby nebyla další příležitost se přiblížit k nějakému jídlu. Palčivá žízeň mne donutila někomu ukrást z lednice Coca Colu. Vzhledem k tomu, že tam leží už asi čtrnáct dnů, myslím si, že ji už nikdo shánět nebude. Teď tu sedím u PC a je mi blbě. Pokud to takhle budu řešit častěji, je mi jasné, že do roka a do dne budu mít místo varlat duhové kuličky. Chci domů, ale ještě je brzo, navíc mne čeká přeplněná třicet devítka a přestup na Sviňakach. Dá se tohle vůbec přežít? A pokud ano, je to stále život???