Dnes se mi v práci přihodila veselá příhoda z práce. Klukům došel materiál, byl jsem tedy jako rychlá spojka vyslán na nákupy. Koupil jsem pár vinklů a nějaké další profily a řítil jsem se s nimi k výtahu, abych je mohl dopravit na místo určení, na střechu. Nevědomky jsem předběhl tlustou paní, která to nenesla libě. Normálně bychom jeli spolu, ale ocel zabrala ve výtahové kabině spoustu místa a paní byla opravdu rozměrná. Když jsem zmáčkl tlačítko č .4 označující nejvyšší patro, začaly se zavírat dveře. Bohužel mi jeden profil zůstal trčet ven a dveře se do něj hladově zakously. Výtah tedy neodjel. Stoupající nervozita se zračila za tlustými skly brýlí tlusté paní. Musel jsem dveře násilím ručně otevřít a opětovným zmáčknutím tlačítka č. 4 jsem dveře donutil se zavřít. Výtah se ovšem nerozjel. Po pár vteřinách jsem zmáčknul tlačítko P. Překvapivě se okamžitě ozval zvuk asynchronního motoru a výtah začal stoupat. Za chvíli byl konečně ve čtvrtém patře a dveře se otevřely. Bohužel, než jsem stihl ocelové profily posbírat ze země, dveře se opět uzavřely a já se řítil dolů do přízemí, jak jsem si přeci sám navolil. Když výtah sjel dolů, viděl jsem tlustou paní se sklopenou hlavou vyrazit v ústrety výtahové kabině. Jak hlavu zvedla a uviděla opět mne obloženého železem, zalapala po dechu a na chvilku se zatvářila jako J.P. Belmondo, když v jednom ze svých filmů žádal o sociální dávky. Rozpačitě jsem pokrčil rameny a opět vyrazil nahoru. Napodruhé se mi už vystoupit podařilo?