Klíče

Zdenek si u nás pěstuje ?rajčátko?. Malinké ?rajčátko? jen tak pro radost. Máme totiž balkón na sluneční straně, stejně jako celý byt. Slunce ?rajčátku? vyhovuje.

Před pár týdny nastala situace, kdy jsme nebyli ani já, ani Marketička doma. Já tvrdě dřel v libereckém ?medvědáriu? a Marketička užívala zasloužené a deštivé dovolené u sestry v Německu. Protože by se neměl v době naší nepřítomnosti kdo o ?rajčátko? starat, domluvil jsme se se Zďenkem, že mu zapůjčím klíče. Nechtěl jsem pověřit zaléváním delikátní kytičky Marketiččinu mamku přesto, že by to očividně zvládla.

Průšvih se začal pomalu rýsovat v neděli, když byla Marki už dávno v Bavorsku a já měl pouze jedny klíče od bytu. Večer na Baníku bylo jasné, že Zdenek musí po fotbale se mnou k nám, abych si mohl odemknout, klíče dát Zdenkovi a ráno abych pouze, nemaje klíče, zabouchl dveře. Tak se i stalo. Bohužel jsem se nestihl sbalit na čtrnáctidenní pobyt v Liberci a musel jsem ještě před odjezdem z ostravské firemní centrály navštívit náš byt a rychle dopakovat zbývající věci, zejména notebook a trenky. Zkrátka věci bez kterých se chlap jen stěží obejde čtrnáct dní na hotelu v cizím městě. Jenomže jsem neměl ty klíče, že,... Sdělil jsem svůj plán šéfovi. Když se dozvěděl, že nejsem spakován a navíc musím jet pro klíče za Zdenkem do centra Ostravy, nesl to značně nelibě a prohlásil, ať už jedu, ať pak nezdržuji. Vyrazil jsem tedy za Zdenkem do jeho práce. Přijel jsem před Zdenkovo zaměstnání a Zdenda vyběhl ven. Hlavu v dlaních, nadávaje si do všeho možného. Prý zapomněl mé klíče doma. Domluvili jsme se tedy, že zajedeme dvěma vozy ke Zdenkovi domů do Poruby. Tam mi mé klíče vrátí. Po sléze mne napadlo, že je rozdělím na polovinu. Dva klíče, od zadního vchodu a od bytu si nechám a klíče od předního vchodu a od schránky nechám Zdenkovi. Jakmile opustím byt, zamknu a svou polovinu klíčů strčím do schránky, odkud si je Zdenek bez problémů odpoledne vyzvedne. Jasné jako facka. Byl jsem hrdý na to, jak jsem chytrý, jak jsem to krásně vymyslel. Nastoupili jsem do aut a naše cesty se rozdělily.

Po příchodu domů jsem se začal zběsile balit. Když jsem nebyl ani v polovině, naše kočičky převrhly květináč. Začal jsem rychle vracet hlínu do květináče a zároveň jej chaoticky stavět zpět na parapet. V tom zazvonil telefon. Šéf už mne přijel vyzvednout. Tempo mého balení se zněkolikanásobilo, přičemž jeho efektivita šla dolů přímou úměrou k jeho rychlosti. Zkrátka jsem pobíhal po bytě sem a tam a za zhruba patnáct minut jsem se polo-sbalený hotovil k odchodu. V tom kočky převrhly květináč znovu. Rozhodl jsem, že k incidentu došlo de facto až po mém odchodu a nejsem tedy schopen sjednat okamžitou nápravu. Nejdříve až se vrátím z Liberce. Dveře za mnou zaklaply, uzamknul jsem a letěl jsem po schodech z pátého patra dolů. Vyběhl jsem ven před dům. Na rohu už stála nastartovaná oktávka a v ní nasupený řidič. Snažil jsem se klíče strčit dle dohody do schránky, ale když jsem se ohnul, pleskl mě batoh do hlavy a z ramen mi pořád padala brašna s noťasem a veliká sportovní kabela. Sundal jsem tedy obtěžující zavazadla, poklekl jsem a konečně vhodil do štěrbiny klíče. Klíče se zastavily hned u škvíry. No to snad ne! Takhle je přece každý vytáhne! Začal jsem zuřivě hledat něco, čím bych je poposunul mimo dosah cizích nemytých rukou. Našel jsem v batohu propisku. Šťouchl jsem do klíčů jako kulečníkový král, až jsem uslyšel uspokojivé cinknutí o zadní stranu schránky. Ty nikdo jen tak nevytáhne, pomyslel jsem si. A přečetl jsem si nápis na schránce: POLÁKOVI!

Beze slov jsem usedl do auta vedle naštvaného šéfa. Ignoroval jsem jeho nasupený výraz a přestal jsem být ve stresu. Přemýšlel jsem co se situací. Ne že bych našemu romskému sousedu Polákovi nevěřil, ale vložit mu klíče od bytu do schránky, to už mi připadalo opravdu jako zbytečné hrdinství. U klimkovického tunelu mě to napadlo. Zavolal jsem mamince od Markéty. Bydlí nedaleko, všechny v domě zná a má od nás klíče. Marketinčina maminka nezklamala. Zvedla telefon a byla doma. Nechala si odvyprávět celou klíčovou anabázi a klidným hlasem mi řekla, ať tu schránku v pohodě otevřu, že ji má náš soused pořád odemčenou!
Neomdlel jsem jen o fous?

Markétina mamka vše zařídila. Vyzvedla klíče z romské pasti a vhodila je do schránky naší, kde je Zdenek později nalezl. A já jsem zjistil, že i pitomé situace moho mít různě pitomá řešení,?