Včera před návštěvou našeho klubu jsem si namontoval na své nové kolo blatníky. Stály 299Kč a podle informace od prodavače jejich montáž není nic složitého. Podle mojí informace je to zapeklitý problém pro toho, jehož domácnost neoplývá pilkou na železo, určitým množstvím šroubků a podložek, ale hlavně důvtipem. K ?sadě? blatníků byl přibalen návod formátu A6, na kterém byly vyobrazeny blatníky, dva spojovací elementy a také tam bylo napsáno, že výrobek je TOP CZECH, což je pro montáž to nejpodstatnější. Sanťa instalací stejných blatníků na své kolo zabil téměř dvě hodiny. Protože mi radil, a protože jsem mnohonásobně méně zručný, ?jednoduchá? instalace chráničů před špatným počasím mi trvala taktéž dvě hodiny. Po upevnění obou blatníků jsem už věděl na sto procent jediné! Ze zítřejší cesty na kole do práce s Willym se už nevyzuji. A taky že nevyzul. Ráno, v 7:10 jsem svižně nasedl na kolo a radostně přišlapujíc z kopce, jsem se radoval z krásně čistého ranního Porubského ovzduší. U Willyho domu jsem nabral Willyho. Když jsme jeli po Lenince, spokojeně jsme si s Willym povídali. Bylo to příjemné, říkal jsem si, jak dobrý nápad jsem s Willym dostal. Při kličkované zástavbou starších rodinných vilek na Svinově, jsem si říkal: ?Kůůůrňa, ten Willy, ale valí!?. Docela jsem se zadýchal. Toužebně jsem očekával přejezd přes svinovské přednádraží, kde mi Willy sliboval minimálně deset minut přestávku u přejezdu, než přejede vlak. Přejezd neblikal a Willy mi radostně oznámil, že máme štěstí, že jsme žádný vlak nechytli. Bylo mi jasné, že rozdýchání je v prdeli. Přejeli jsme přejezd a já se stále snažil držet Willyho divokého tempa. Začal jsem pociťovat, jak můj obličej zvolna červená. Po necelém kilometru se před námi objevila Rudná. Nejjednodušší způsob, jak překročit řeku Odru. Před výjezdem na most je třeba překonat krátkou nájezdovou rampu. Rozhodl jsem se přehodit na lehčí převod. Přehazovačka zarachotila, já zabral. Prvních několik sekund se mi zdálo, že jsem prvotní krizi překonal. Za chvíli mne ovšem opět doběhla. Nájezd na most se přede mnou začal překlápět do vodorovné polohy a těsně před vrcholem se mi zdálo, že jedu kolmo vzhůru po stěně. Moje tvář silně zbrunátněla a zpod čepice se vyřinuly tenoučké pramínky slaného potu. Kyslíkový dluh zbytněl do takových rozměrů, že jsem se rozhodl své účty s mozkem vyrovnat až po dojetí do práce. Zbytek cesty si pamatuji velmi matně a rozmazaně. Jenom vím, že Willy každým ujetým metrem přestával být můj kámoš, ale ta svině vpředu, co je pořád menší a menší. Přijel jsem malinko po osmé. Oči mám vybulvené a žilky v nich rozpraskané. Jazyk se mi lepil na horní patro tak usilovně, že jsem nebyl schopen ani pozdravit spolupracovnice v sousední kanceláři. Někdo mi říkal, že při mozkové příhodě vidíš světlo a je ti dobře. Já viděl tmu a bylo mi zle, proto bych se asi typoval na infarkt. Jistě by mou domněnku potvrdila i velikost tepové frekvence, protože kdyby podle ní někdo vytvořil hudbu, jednalo by se o velice svižný TEKK. Horší je, že budu muset s Willym jet i zpět z práce domů, protože jsme se tak už domluvili. Sice tajně spřádám plány jak si nechat naložit od šéfa co nejvíce práce a zůstat tu co nejdéle, aby se Willymu nevyplatilo na mne čekat, ale asi to vzdám. Nejsem a nebudu srab. Pokud tedy přežiju cestu zpátky!