Ostrava dělí lidi do dvou táborů. Místní patrioti nenechají na město rozpůlené do dvou historických zemí, Slezska a Moravy dopustit. Pro jiné je Ostrava pouze jakýsi slepenec dědinek, městeček a měst pospojovaných čtyřproudovými cestami. Ve výplních mezi obytnou zástavbou jsou namačkány průmyslové budovy, vysoké pece Vítkovic a Nové Huti, aglomerace, komíny, koksovací baterie, chemičky, spalovny a jemy na vysokopecní plyn, parní potrubí, koleje, a pásové dopravníky. Kolony, hořáky s devítimetrovými plameny, zásobníky dehtu, výrobny anilínu. Pozůstatky důlní činnosti, těžní věže, těžní stroje, povrchová zázemí dolů, ale také parky a mnoho lesů. Málo kdo ví, že Ostrava je nejzelenějším městem v republice.
Zhruba před měsícem jsem přijížděl po nové dálnici od Klimkovic. Svítilo slunce a pohled, který se mi naskytl mi vyvolával úsměv na tváři. Z pravé strany se začaly rýsovat Výškovice, panelové město mezi stromy vypadalo z dálky jako různobarevné krabičky od zápalek pečlivě poskládané do mechového porostu. V dálce za Výškovicemi stojí vysoký vysoký komín, Vítkovická Energetika. Kousek vlevo na Hulváckém kopci dřepí velký sud, jem na vysokopecní plyn, přebytky jsou spalovány vysokým oranžovým plamenem. Na druhé straně na mírném kopci vyrůstá pátý porubský okrsek a za ním socialisticko realistická, téměř gotická stará Poruba s dělnickou výzdobou, plnou oblouků a kladívek. Rychle míjíme Svinovské nádraží i s parkujícím Pendolinem a už před námi stojí Třebovický Titanik, tepelná elektrárna, která se svými třemi komíny téměř vplouvá do vody u soutoku dvou řek, Opavy a Odry. Rotační hyperboloidy chladících věží chrlí do okolí množství vodní páry a všudypřítomné dráty velmivysokého napětí přísně krájí oblohu na různě veliké trojůhelníky a jiné pravidelné geometrické obrazce. V předu na horizontu jsou vidět sluncem zalité Hošťálkovice a Lhotka. Vilky a domky se lesknou na zelených stráních jako pohozená barevná sklíčka v trávě a nad nimi se tyčí hošťálkovická jehla, televizní vysílač, který se zabodává do pár pokojně plujících beránků.
Jsem členem prvního tábora. Tábora patriotů našeho města. Mít to tu rád, to se nedá naučit. Někdo si na svůj pracovní stůl vybere těžítko z IKEA. Někdo jiný třeba starou Remingtonku, přes to, že smrdí olejem a tiskařskou černí. Moje prababička žila až do smrti v hospodě Na Salmě, u pily na Hranečníku. Můj děda byl z Radvanic a babička z Bartovic. Druhá půlka rodiny je z Petřvaldu. Já volím Remingtonku a Ostravu.