kutac
*new*
04.05.2016 22:11:01 ( 92631 )
vim ze zde nemusim vysvetlovat, ale toto je velmi jednoduse popsane
Jiri Hlavenka pise:
Poučení z krizového vývoje v OKD.
----------------------------------------------------------------------------------------
Jelikož to má firma už v podstatě za sebou, je vhodné sepsat vzpomínkový elaborátek.
Na příběhu OKD je nejdivočejší jeho začátek, který se odehrával před necelými dvaceti lety. Podnik byl státní a částečně privatizovaný v kupónovce. Následně se odehrály tři opravdu děsivé úkazy. Prvním bylo prapodivné snížení základního jmění, vinou tohoto kroku pak stát (FNM, Fond národního majetku) ztratil majoritu a začal tahat za kratší konec provázku. Druhým pak byl způsob, jakým získali nad firmou kontrolu její manažeři: zjednodušeně řečeno si firmu koupili za její vlastní peníze. Třetím pak byl odprodej zbývajícího státního podílu (asi 45%) za částku, která byla zřejmě silně podhodnocená.
Další etapa za vlastnictví RPG, resp. NWR je rovněž velmi zajímavá, i když ne zase tak divoká. Vlastník odprodal či do jiných firem vyčlenil vše, co nesouviselo s těžbou. To bývá občas vyčítáno jako "zbavení se aktiv", ale dle mého je tato výčitka nesprávná. OKD byl totiž klasický postsocialistický konglomerát, který typicky "dělal všechno možné a nic pořádně"; soustředění na hlavní byznys a jeho následné posílení (např. koupí dalších těžebních lokací, investicí do moderního vybavení) dává smysl.
Další krok ale už byl sporný. Vlastníci "vytáhli" z firmy nemalou hotovost, kterou si rozdělili na dividendách; firmu kvůli tomu ale museli zadlužit - dá se říci, že už dnes rozdělili zisky, které měly přijít zítra. Tato taktika je jistě eticky sporná a je dobré poznamenat, že v některých zemích (např. Německo) jsou podobné metody, kdy si "vlastník půjčí pro sebe a dluh pak splácí firma" zakázané a protiprávní.
Vskutku povedený trik se pak povedl při vstupu na burzu. Firma využila příznivého ovzduší, kdy jednak pražská burza toužila po nových titulech, jednak byly ceny fosilních paliv vysoké a prognózy tvrdili, že budou ještě vyšší, dokázala se odprezentovat jako středoevropský těžařský gigant s více než růžovou budoucností a upsala (tj. prodala) akcie na burze za enormní hodnotu.
Tady je samozřejmě nutné říci "hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere". Představme si, že burzovní investoři - finanční společnosti, plné "analytiků finančních trhů", moudrých ekonomů, kteří na nás každý den promlouvají z televizních obrazovek a vykládají nám své teorie k pochopení všehomíra - uvěřili, že ta hluboce zadlužená společnost, která se jim nabízí ke koupi, ta samá společnost, jejíž polovina byla koupena od státu za 4 miliardy, následně zbavená lukrativních aktiv, následně zadlužená cca 40 miliardami, má najednou, čáry máry fuk, hodnotu dalších 40 miliard. Ukazuje to mimochodem, že burza není nic jiného než pokerové kasíno převlečené za solidní finanční instituci.
Následný sestup firmy až do dnešní insolvence je věc, která paradoxně "byla i nebyla" nevyhnutelná zároveň. Úspěch v těžebním průmyslu stojí a padá s cenami, za které prodáváte vytěženou surovinu; tyto ceny těžař neurčuje, jen je pasívně akceptuje. Tak prudký a dlouhotrvající pokles cen fosílií (nafta, plyn, uhlí) i následně energií nečekal nikdo a OKD není jediná firma, která tím byla postižena. Zkrachoval například největší americký uhelný těžař, kterého rozhodně nikdo nepodezírá ze sporných finančních transakcí; superbohaté ropné státy si najednou berou úvěry a vidíme, jak vinou poklesu cen fosilií chudne celé Rusko.
Nedá se ale říci, že by vlastníci OKD byli na tomto bez viny a vše způsobily, jak se s oblibou říká, "markets" čili trhy. Každý zkušený podnikatel ví, že těžkotonážní obory, jako je hutnictví, hornictví, těžký průmysl nebo energetika jsou cyklické s dlouhými a hlubokými cykly - to vyplývá z povahy tohoto podnikání, které je investičně náročné a setrvačné, nelze jej ze dne na den ani nastartovat ani vypnout. Firmy v těchto oborech vědí, že musí mít rezervu nashromážděnou v lepších letech k tomu, aby přečkaly léta horší, která dříve nebo později nevyhnutelně nastanou. Rezerva může být buď finanční, nebo třeba v možnosti odprodat některá svá aktiva: OKD ale neměla ani jedno, ani druhé a když začínal pokles cen komodit, byla navíc již těžce zadlužená.
Je před námi vykreslen úhledný, symetrický obrázek na téma "kapitalizace zisků-socializace ztrát". Když zkrachuje živnostník, ručí ze zákona za dluhy, které po něm zůstanou, celým svým majetkem: zkrachuje mu živnost, přijde o barák. Když zkrachuje o něco větší forma, s.r.o. nebo menší a.s., přijde jen o svůj majetek, nikoli majetek svých vlastníků. Ale když zkrachuje obří korporace, která "ví jak na to", nastane situace, že po ní na jedné straně zbudou obří dluhy (zde 17 miliard), přičemž současně si její vlastníci byli schopní vytáhnout ještě větší majetek "do bezpečí" a dluhy nechat navěšené na firmě. Na takto komplikovanou transakci malá s.r.o. či běžná a.s. nemá, o živnostníkovi ovšem ani nemluvě; tuto "výsadu" má pouze obří firma.
Můžete říci, že socializace ztrát, tedy situace, kdy dluhy bude platit stát, tedy "my všichni", se v tomto případě nekoná. Jenomže ne až tak docela. OKD je jednak firma rozměru too big to fail, což znamená, že pro stát je těžko přijatelné, aby deset tisíc horníků na již tak ekonomicky slabém ostravsku přišly o příjem ze dne na den (spolu s nimi jejich rodiny a navazující firmy, řetězová reakce se tak zřejmě bude týkat desítek tisíc lidí), a bude muset ze svého - tedy "z našeho" tyto dopady zmírňovat dolitím financí či jinou obdobně drahou pomocí. Tím ale náklady státu nekončí: konzervace dolů po přerušení či ukončení těžby a následné rekultivace jsou též velmi nákladné a protože OKD "nemá z čeho", půjde účet opět státu. (Těžař sice má povinnost ukládat část výnosu do rezervy na rekultivace, je ale otázka, zda u náhlého ukončení těžby budou stačit. Tyto prostředky navíc jsou jen na rekultivaci, nikoli na konzervaci dolů).
Poučení z příběhu OKD tak je, že čistě "tržní vztahy" čili ona pověstná "tržní ekonomika bez přívlastků" dovede být někdy hodně krutá a zanechá za sebou na jedné straně zdevastovaný a zchudlý region, na druhé pak enormně "úspěšného" podnikatele. Je to taková dnešní nová normalita: superúspěšný podnikatel, jehož podnik zkrachoval s obrovskými dluhy. Divné? Ne, normální.
